Říkejte mi pane Poitiere! Zemřela první afroamerická hollywoodská hvězda

Ve věku 94 let zemřel Sidney Poitier, první černošský herec, který získal Oscara za hlavní roli – ve filmu Polní lilie z roku 1963 (první herečkou byla Hattie McDaniel za vedlejší roli ve velkofilmu Jih proti Severu v roce 1939).  O jeho smrti informovalo ministerstvo zahraničních věcí na Bahamách, kde Poitier vyrůstal. „Stal se prvním hereckým idolem černé pleti a pomohl otevřít dveře do Hollywoodu dalším černošským hercům,“ napsal v souvislosti s jeho odchodem deník New York Times.

Zároveň se v této souvislosti nevyhnul kritice od bojovníků za občanská práva Afroameričanů. Pro některé byl za smířlivé role propagující integraci namísto revoluce jen „Strýčkem Tomem“. Pro vedení studií, která vnímala talent i měnící se náladu ve společnosti, naopak představoval ideál. Příslušníka nové střední vrstvy černých Američanů, který se nebouří a neděsí.

Každopádně se Poitierovi dařilo bořit dobové stereotypní zobrazování černochů a dostávat do svých filmů rasové otázky. A to způsobem, který z něj mimo jiné dělal v době studené války pro USA ceněný vývozní artikl za železnou oponu. V sovětské sféře vlivu, kde byl rasismus jednou z největších výtek vůči americké společnosti, jeho filmy dokazovaly, že USA tento problém řeší.

„Říkejte mi pane Tibbsi!“ je jedna ze slavných vět hollywoodské kinematografie 60. let. Pronese ji černošský detektiv v podání Sidneyho Poitiera ve snímku V žáru noci. Je to nekompromisní instrukce jižanskému rasistickému šerifovi, který ho sveřepě oslovuje „chlapče“.  Policista projíždějící státem Mississippi a chvíli automaticky považovaný kvůli barvě pleti za podezřelého z vraždy je jednou z nejvýraznějších rolí americko-bahamského herce, který se stal první černoškou hollywoodskou superstar.

Ve stejném roce 1967 měly premiéru ještě dva další Poitierovy filmy – Panu učiteli s láskou a Hádej, kdo přijde na večeři. Triáda znamenala vrchol Poitierovy tvorby i krystalizaci typu, který představoval po celou svoji kariéru: důstojného, vzdorujícího a respektu uvnitř bílé společnosti se dožadujícího černého muže. V žáru noci hrál policistu, v Panu učiteli s láskou chápajícího pedagoga na londýnské střední škole a v konverzačním Hádej, kdo přijde na večeři pak snoubence dívky ze zdánlivě liberální bílé rodiny.

Všechny se týkaly právě rasové otázky. Poslední jmenovaný řešil tabuizované  téma mezirasového manželství a byl zakázaný na americkém Jihu. Z Poitiera se nicméně stala komerčně nejúspěšnější hvězda: byl ve stejné kategorii jako Paul Newman, Richard Burton, Lee Marvin a John Wayne.

Možná není překvapivé, že prvního Oscara získal za nepolitickou roli. Snímek, který ho katapultoval ke slávě, rasu neřeší vůbec. Lilie polní vypráví vřelý příběh o dělníkovi, který na svých cestách narazí na skupinu německých jeptišek, jež věří, je jej seslal Bůh, aby jim pomohl postavit kapli.

Nebylo to přitom poprvé, co byl Poitier nominovaný na Oscara za hlavní roli. Jeho jméno se v kategorii objevilo už o čtyři roky dříve za film Útěk v řetězech. Tady hrál jednoho ze dvou uprchlých vězňů, kteří jsou k sobě připoutáni řetězem, a jeden z nich je otevřeně rasistický.

Syn ze sedmi dětí z chudé bahamské rodiny se k filmu dostal přes černošské divadlo, kde ve 40. letech začínal. Začátek kariéry mu komplikoval fakt, že neměl hudební sluch a neuměl zpívat, což se tehdy od černošských herců automaticky očekávalo. Jeho první filmovým partem byla role doktora, který ve vězení pečuje o rasistického bělocha, ve filmu Není cesty ven (1950). Zlom představovalo obsazení do velké role ve filmu Džungle před tabulí (1955).

Po úspěšné šesté dekádě využil svého hvězdného postavení a od začátku 70. let začal kromě hraní i režírovat. Sám sebe ve westernu Buck a kazatel nebo v komedii Ve městě v sobotu večer. Komiky Gena Wildera a Richarda Pryora pak v hitu Blázni ve vězení (1980). Od roku 1997 působil deset let jako velvyslanec Baham v Japonsku.

Když se v roce 2001 stal Denzel Washington teprve druhým černým hercem, který získal Oscara za hlavní roli za policejní film Training Day, věnoval svoje poděkování právě Sidneymu Poitierovi: „Vždycky se tě budu snažit dohnat, Sidney. Vždycky půjdu ve tvých stopách. A není nic, co bych dělal raději.“  Sám Poitier ve stejném roce získal čestného Oscara za přínos americké kinematografii.