Quo vadis, civilizace? Drama o Srebrenici připomíná mechanismy moci

V červenci 1995 povraždily bosensko-srbské síly generála Ratka Mladiće ve městě Srebrenica přes osm tisíc bosenských muslimských mužů a chlapců. Nejhorší masakr v Evropě od konce 2. světové války se odehrál přes přítomnost mírových sil OSN, které měly v regionu bývalé Jugoslávie znesvářené etnickými střety udržet neexistující mír. OSN zastupovaná nizozemskými vojáky nezvládla ochránit tisíce civilistů, kteří se uchýlili na jejich základnu v Potočari, nebo zůstali před jejími branami.

Srebrenický masakr soud později označil za genocidu, která patří k největším - a stále živým – traumatům regionu, ale i selháním „civilizované“ Evropy. Genocida je jako filmový námět těžké téma; v něčem nezfilmovatelné. Režisérce Jasmile Žbanić se tak s titulem  Quo Vadis, Aida? podařilo něco výjimečného. Je to ukázková práce, jak točit o palčivých událostech dějin, které si málokdo chce pamatovat, natož připomínat, ale které nikam neodcházejí. Snímek nominovaný na Oscara aktuálně hrají i česká kina.

Válka ženskýma očima

Válka v bývalé Jugoslávii není pro Jasmilu Žbanić neznámý terén. Rodačka ze Sarajeva, která v něm strávila i válku a v bunkru potkala svého muže a producenta svých filmů Damira Ibrahimovice, se jí věnovala už ve svém debutu Grbavica z roku 2005 oceněném na festivalu v Berlíně. V dramatu zasazeném do tehdejšího Sarajeva vyprávěla příběh ženy znásilněné během války - jeden příběh byl věnovaný dvaceti tisícům žen se stejným osudem. Snímek měl premiéru v době, kdy vůdci bosenských Srbů Radovan Karadžič a Ratko Mladić považovaní za hlavní viníky stále ještě prchali před spravedlností.

Quo Snímek vadis, Aida? vznikal naproti tomu už momentě, kdy haagský soud pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii oba poslal na doživotí do vězení (Mladićův trest na začátku letošního června potvrdil odvolací senát). Byli shledáni vinnými i za srebrenický masakr. A Mladić se ve filmu také objeví. Jako sebevědomý a rozšafný dobyvatel, demagogický ideolog i manipulátor, před kterým ustoupí nizozemský plukovník Thomas Karremans. Žbanić zrekonstruovala Mladićův dialog z videí, jež pořídil jeho osobní kameraman během vojenského tažení.

Je to však znovu hlavně snímek ženské perspektivy. Hlavní hrdinka, místní učitelka a překladatelka pro síly OSN Aida, pracuje na základně spravované holandskými modrými přilbami. Disponuje všemocnou laminátovou kartičkou, která jí v systému dává privilegia, jež její rodina – muž a dva synové – nemají. Když tak uprchnou spolu s dalšími tisícovkami obyvatel Srebrenice před postupující Mladićovou armádou k holandské základně, podaří se jí dostat rodinu dovnitř. Na bezpečnou půdu, kam si přece vojáci netroufnou… Nebo si to aspoň vyděšení civilisté myslí. Realita se ukáže být jiná. Selhání OSN odstartuje řetězec událostí, které vedou k jedinému konci přízračně se vznášejícímu na obzoru. Na spáchané násilí se však snímek nesoustředí. Sleduje s empatií i hrůzou hektickou snahu padesátnice Aidy zajistit pro své blízké místa v náklaďácích, v nichž vojáci OSN vyklízejí pole a nechávají napospas osudu civilisty, které něli chránit.

Scénář vznikl podle autobiografické knihy překladatele Hasana Nuhanoviće Under The UN Flag: The International Community And The Srebrenica Genocide (Pod vlajkou OSN: Mezinárodní komunita a srebrenická genocida) - jeho matka, otec a bratr byli zavražděni poté, co byli nuceně odvezeni ze základny. Scénář přepsal hlavního hrdinu na hrdinku, jinak se drží Nuhanovićova osudu.

Téma Srebrenice je v bývalé Jugoslávii stále kontroverzní. Někteří bosenští Srbové mají Ratko Mladiče stále za hrdinu. Například současný starosta Srebrenice popírá masakr a nikdy nenavštívil Památník srebrenické genocidy v Potočari. I proto se natáčelo jinde. Jeho postoj přitom není výjimečný. Bosenští Srbové si tehdejší události nepřipomínají – a pokud ano, neopomínají zdůraznit, že muslimové se během války rovněž dopouštěli masakrů a vypalování vesnic.

Složitosti si byli vědomi i tvůrci. Film je tak veden snahou o maximální věrohodnost a věrnost zobrazeného. O nezkreslování, nestranění nebo očekávatelné obžaloby. Žbanić zná řadu srebrenických žen, které stále nemohly pohřbít své blízké, protože se jejich těla nenašla a zodpovědní lidé odmítají říct, kde jsou – ale při vší empatii si drží odstup, který jí dovoluje vyprávět přímočaře a nekompromisně. Chtěla se sejít i s plukovníkem Karremansem. Odmítl. Konzultovala nicméně s Davidem Harlandem, který měl na starosti pod hlavičkou OSN občanské záležitosti pro Bosnu a Hercegovinu.

Limity civilizace

 Quo vadis, Aida? tak propojuje formát téměř dokumentárního záznamu reality s propracovaným, ve stále zběsilejším tempu ubíhajícím psychologickým dramatem. Aida v podání famózní srbské herečky Jasny Đuričić  se snaží plnit povinnosti a neustále tlumočí mezi jednotlivými stranami. Zároveň se jako silná matriarchální figura, milující matka s instinkty ochránkyně rodiny, pokouší o její záchranu s vědomím stahující se smyčky. Bojuje proti pevně nastavenému systému armádní byrokracie, která neuhne ani o píď. Podle logiky, že kdyby ustoupili jednomu, jak by k tomu přišli ti ostatní. A hraní podle striktních pravidel se postupně vyjevuje jako základ tragédie.

Nizozemci jsou pod stále větším tlakem, čekají na rozkaz shora, marně žádají o leteckou podporu a pomoc - a ustupují protivníkovi, který podle pravidel nehraje. Instituce „civilizované“ Evropy spoléhající na vyjednávání a dohody narážejí na brutální plánování etnických čistek a vzedmutý nacionalismus. A neví si rady. Žbanić na jednu stranu ukazuje hrozivou převahu Mladićovy armády. Ale stejnou měrou ukazuje podíl odpovědnosti ze strany nizozemských sil. Potažmo selhání mezinárodní komunity, která si s rozbouřeným regionem nevěděla rady, v jednu chvíli od něj raději odvrátila zrak a nechala jej shořet.

Quo vadis, Aida? je vtahující na dvou rovinách. Má dynamiku rychlého a sevřeného akčního filmu, který se víceméně nezastaví – až na momenty vyjednávání, setkání nebo flashbacky do bývalé komunitní pospolitosti, která se krutě rozplynula. K tomu přidává bolestivě krvácející srdce a ve finále hlavu nesentimentálně skloněnou nad kostmi vybranými z masových hrobů. Přes jeden příběh zachycuje osud celého regionu i mechanismy moci – té úspěšné i té selhávající.

Srebrenica je pro tamní obyvatele otevřenou ranou a pro Evropany trochu zapomenutý symbol válečných hrůz. Žbanič mu vrací život a bolest. Přitažlivost formy je geniální tah. Díky žánrové přímočarosti je těžké téma vnitřně strhující. Na druhou se na film nedívá snadno. Ale přijmout výzvu diváckého nepohodlí stojí za to. Jednak je introspekce vůči vlastnímu živočišnému druhu zdravá. Film natočený k pětadvacátému výročí masakru je navíc aktuální i jinak. Připomenout si se srebrenickými oběťmi i destruktivní potenciál nacionalismu a limity evropské civilizace je dnes víc než na místě.