Putin chce vládnout až do smrti, říká režisér, který mu pomohl k moci

Píše se rok 1999. Ruský prezident Boris Jelcin půl roku před vypršením svého druhého funkčního období zcela nečekaně abdikuje a řízením státu pověřuje poměrně málo známého a nepříliš populárního premiéra Vladimíra Putina. Tímto osudovým okamžikem začíná nový dokumentární film známého ruského režiséra Vitalije Manského, který se jako dvorní prezidentský kameraman dostal do nitra kremelské politiky.

Výsledkem je film Svědkové Putinovi, který nyní přichází do českých kin. Nabízí fascinující zákulisní pohled a ukazuje, jak se v Rusku dostal k moci člověk, který od té doby nepřetržitě vládne už téměř dvacet let. „Liberální politici byli přesvědčeni, že je potřeba najít někoho, kdo je tak trochu liberál a zároveň přinese vládu pevnější ruky,“ říká Manskij. „Ale nakonec se sami stali obětí vlastních her.“

Ve filmu se dozvídáme, že jste v roce 1999 točil film pro Vladimira Putina, který byl součástí kampaně k jeho zvolení ruským prezidentem. Co to tehdy bylo za snímek?

Netočil jsem film pro Putina samotného, ale pro obyvatele Ruska, pro které tehdy byla otázka „Kdo je to ten Putin“ velmi aktuální. Putinova popularita tehdy byla zhruba na jednom až dvou procentech a v Rusku ho vůbec nikdo neznal. Film ho představoval voličům a upozorňoval na jeho kvality.

Kdo s tím nápadem přišel? Vy, nebo někdo z televize?

Když Boris Jelcin odstoupil z úřadu, jmenoval prezidentem Putina - až do té doby, než proběhnou regulérní volby, v nichž předpokládal, že uspěje. V prvních dnech poté, co ho Jelcin jmenoval, jsem začal točit film. Snažil jsem se najít jeho bývalé učitele, přátele, známé, pochopit jeho osobnost a seznámit se s prostředím, z něhož vyšel; ukázat ho veřejnosti. Film začal vznikat bez vědomí prezidenta pro televizi. Nebyla to žádná státní objednávka. Poté, co jsem začal točit, jsem nějaké záběry poslal lidem kolem Vladimira Putina a vzkázal jim, aby mu je ukázali. Putina zaujaly a pozval mě na osobní schůzku. Během té jsem mu navrhl, aby navštívil svoji učitelku ze základní školy, a já ho při tom budu natáčet. Putin souhlasil a tím se stal postavou v mém filmu.

A tenhle film Putinovi pomohl vyhrát volby?

Natočil jsem celkem dva filmy. První byl zveřejněn před volbami. Vystupují v něm různí lidé, kteří mluví o Putinovi, a končí tím, že Putin osobně navštíví onu starou učitelku. Ta scéna se divákům velice líbila, protože Putina ukazuje jako takového hodného chlapce. Druhý film měl být odvysílán mezi prvním a druhým kolem prezidentských voleb. Ale protože byl Putin zvolen už v prvním kole, natáčení jsme zastavili. O pět měsíců později mi však zavolali z Kremlu, že by si přáli v natáčení pokračovat. Takže druhý film byl poté dokončen a odvysílám při prvním výročí Putinova prezidentství.

Putin v jedné scéně říká: Je to váš film, já do něj nebudu zasahovat, nic nevystřihnu. Dal jste z filmu něco pryč, protože si to Putin přál?

Putin film opravdu nijak necenzuroval. Když jsem ho dokončil, jako první jsem ho ukázal jenom jemu a on ho schválil. Teprve potom jsem ho pustil jeho spolupracovníkům, kteří možná chtěli něco změnit, ale už nemohli. Byla to ode mě taková lest. Za svůj druhý film, který jsem během prvního roku Putinovy vlády natočil, se nestydím. Stydím se za to, že jsem se svým prvním filmem podílel na volební kampani, která vedla k jeho zvolení.

Získal jste k Vladimiru Putinovi exkluzivní přístup. Dostal se k ruskému prezidentovi po vás někdo tak blízko?

Ono nejde ani tak o to dostat se blízko k Putinovi, jako spíš kdo se k němu dostane. Není nic neobvyklého, že se nějaký ruský režisér dostane k Putinovi a natočí nekritický film podle určitého zadání. Ale překvapilo mě, že když dostal americký režisér Oliver Stone příležitost natočit o Putinovi čtyřdílný film, tak v něm ani jednou nezpochybňuje nic, co mu Putin říká. Má přitom americký pas, který ho chrání před možnými následky; ten film je úplně nekritický.

Nyní jste tedy ze svého starého materiálu z roku 1999 sestříhal v pořadí třetí film a opatřil ho vlastním komentářem, ve kterém mimo jiné rekapitulujete, jak dopadli tehdejší Putinovi spojenci. Proč jste se ke skoro 20 let starému materiálu vrátil zrovna teď?

Před rokem 2012 nebylo tolik důvodů natočit takový kritický film. Putin sice nebyl nejlepší prezident, ale stále jednal v rámci ústavy. Poté ale jasně předvedl, že je mu ústava docela ukradená a že ho budeme mít za prezidenta nejméně 24 let. V tu chvíli mi přišlo důležité vrátit se do minulosti a ukázat, jak se vlastně stal prezidentem.

Co nového se z filmu dozvíme? Co jsme ještě nevěděli?

Myslím, že se z něj dozvídáme něco o sobě. Proto se film jmenuje Svědkové Putinovi. V první a poslední řadě je to film o nás.

V jakém smyslu? Název naznačuje, že lidé měli na úspěchu Putina podíl, protože mu přihlíželi?

Myslím, že klíčová událost nenastala v roce 1999 se zvolením Putina, ale už v roce 1996, když ruští liberálové obešli demokratické principy s cílem demokracii zachránit. Rozhodli se zmanipulovat volby, aby Jelcin zůstal u moci. Během kampaně porušili řadu pravidel, aby odvrátili vítězství komunistického kandidáta Gennadije Zjuganova. To nebylo demokratické a později jsme za to zaplatili velkou cenu. Nejde zachraňovat demokracii porušováním demokratických principů. Tohle porušení pravidel pak mělo své následky – následovaly další manipulace a nakonec i zvolení Putina prezidentem. A za to prvotní nedodržování demokratických principů sklízíme ovoce dodnes.

Já si tedy z filmu odnesl spíše pocit, že zvolení Putina bylo nevyhnutelné. Byl vybrán svým předchůdcem, který ho nechal několik měsíců vládnout, čímž mu dal oproti ostatním kandidátům velkou výhodu. Jelcin ukázal, že Putin je ten vyvolený nástupce. Veřejnost ho pak už jen formálně potvrdila ve volbách. Působilo to spíš jako předání moci než svobodné volby.

Vezměte si Arménii. Nedávno tam došlo k pokusu zmanipulovat volby, aby prezident Serž Sarkisjan mohl zůstat u moci. Obyvatelstvo ale nedopustilo, aby došlo k pošlapání demokratických principů, vyšlo do ulic a protesty se domohli svého. Přitom Arménie je na Kavkaze, kde jsou obyvatelé mnohem konzervativnějšího založení než v Rusku. Když v roce 1968 přijeli sovětští vojáci do Prahy, na Rudém náměstí šlo protestovat osm lidí. Na nový rok 1999, když prezident Jelcin předal moc svému zvolenému nástupci, nešel protestovat nikdo.

Na začátku filmu se z televize dozvídáme, že prozatímním nástupcem Borise Jelcina byl vybrán Putin. Vaše žena ty zprávy slyší a nemá z toho radost. Vy ji sledujete s kamerou po bytě a ona naříká, že Rusko teď čeká vláda tvrdé ruky. Jak to, že už tehdy tušila, že přijde utahování šroubů, zatímco vy jste dělal Putinovi kampaň a ani ostatní liberálové se ničeho neobávali?

Jeto zajímavé, se ženou jsme se o tom nedávno bavili. Důvodem může být třeba fakt, že oba její dědečkové byli vězněni a zemřeli v gulagu. Zatímco já jsem byl příliš ponořený do těch liberálních her, kdy jsme se snažili navenek udržet fasádu demokracie, že jsem to neprohlédl. Jí stačil fakt, že ten člověk pocházel z KGB. Tečka.

A proč liberálové tehdy Putina podporovali?

Tito politici byli přesvědčeni, že je potřeba najít někoho, kdo je tak trochu liberál a zároveň přinese vládu pevnější ruky. Nakonec se ale sami stali obětí vlastních her. Putin pocházel z KGB a dobře věděl, že liberálové hledají vhodného člověka pro prezidentský úřad. Věděl, jaké mají parametry, a tak se jim nabídl: Podívejte, já vyhovuji vašim požadavkům.

Po Putinově zvolení mezi lidmi vznikl mýtus, že za Jelcina nebylo Rusko ničím jiným než gangsterskou zemí, která stála na pokraji ekonomického krachu. Putin tento mýtus využil a po svém zvolení se stylizoval do role zachránce Ruska, pod jehož vedením ekonomika roste. Do jaké míry tento mýtus platí i dnes? Nevracejí se dnes třeba mladí lidé k Jelcinově Rusku a nepokládají si otázku, jestli tehdy jejich země nebyla demokratičtější a lepší?

Putin tento mýtus vytvořil a chytře ho používá. Obyvatelé Ruska jsou dnes tak demoralizovaní, že nemají sílu vytvořit nový projekt, který by přinesl společenskou změnu. Co se týče mladých, tak bych šetřil optimismem, že za něco bojují. Oni bojují tak nějak bez příčiny. Pařížská revoluce v roce 1968 začala proto, že na univerzitních kolejích na Sorbonně došlo k zákazu návštěv chlapců u dívek na pokojích. Byla to vzpoura mládí, ne politická revoluce s filosofickými kořeny. Něco podobného se teď děje v Rusku. Mladí nemají jasně formulovaný názor.

Jste režisér, ale také ředitel filmového festivalu. Jak je to nyní v Rusku u umělců se svobodou projevu?

Do roku 2018 vláda stihla získat pod svoji kontrolu veškeré veřejné komunikační kanály s výjimkou filmových festivalů. Festivaly zůstávaly takovým oknem, skrze které se dal ukázat alternativní pohled na svět. Letos v srpnu ale vláda vydala nový zákon, že každý festival musí mít licenci. A to je smrt i tohohle posledního okna svobody. Pro náš dokumentární festival Artdocfest, který byl jedním z nejúspěšnějších v Rusku, to nejspíš znamená jeho konec.

Takže film Svědkové Putinovi v Rusku promítat nebudete?

Ne.

Jaká by byla pokuta nebo trest, kdybyste to udělal?

Chtěl jsem svůj film promítnout právě na festivalu Artdocfest. Bylo by to promítání, na které by přišlo řekněme pět set lidí. V Rusku, které má 145 milionů obyvatel. Ale není to možné. Už nyní festival platí řadu pokut za nelicencované projekce. Kromě toho vedeme několik soudních sporů. Také mi přišlo několik osobních výhrůžek.

Někteří ruští režiséři jsou ve svých filmech o Rusku kritičtí, například Andrej Zvjagincev, jehož filmy jsou na Západě velmi populární a promítají se i v Rusku. Jak je to možné? Co se smí kritizovat, a co už ne? Kde je ta hranice mezi povoleným a zakázaným?

Andreje znám velmi dobře. Poté, co natočil svůj kritický film Leviathan, udělal už jen jeden snímek, Nemilovaní. Tento film je o osobních vztazích a je téměř nepolitický. Proč myslíte, že tomu tak je? Protože scénáře, které by opravdu rád točil, nepřijme žádný producent.

Kdybyste se měl podívat do křišťálové koule, jak myslíte, že bude vypadat konec Putinovy éry? Bude to další předání moci, jaké jsme viděli ve vašem filmu, nebo to bude jiné?

Putin bude chtít zůstat u moci až do smrti. I kdyby měl přijít formální nástupce, bude pod kontrolou Putina. Problém dnešního Ruska dnes ale není v Putinovi. On vytvořil systém, který není schopný změnit svůj tvar. Může dojít pouze ke změně systému. A ten se nikdy nemění postupným vývojem, ale pouze revolucí, nikoli evolucí. Putin vytvořil situaci, kdy ke změně systému můžete dojít jen tím, že ho zničíte. A je možné, že s odstraněním systému možná dojde i k rozpadu Ruska.

Kdy k tomu dojde?

Možná zítra, možná za padesát let.

A co přijde pak?

Nevím. Návrat do středověku. Novgorodské království, Uralské knížectví a tak dále. Už nyní se Rusko drolí na oblasti s různými pravidly, ať už jde o Čečensko nebo o části na dálném východě sousedící s Čínou.

Vaše nejnovější filmy produkovala společnost Hypermarket Films. Jak vzniklo vaše spojení s režisérem a producentem Filipem Remundou a s Českou republikou?

Jsou to mladí talentovaní lidé, se kterými se cítím být na jedné vlně. Uvažujeme o věcech podobně a nemusíme si nic dlouho vysvětlovat. Česko je z pohledu kinematografie otevřenou zemí, spolupráce funguje přirozeně. Už spolu děláme na pátém projektu.

Ve vašem filmu sledujeme příchod Putinovy vlády pevné ruky. I u nás máme autoritativního premiéra, kterého láká vláda pevné ruky – a kromě toho vlastní vlivná média. A prezident Miloš Zeman je z podobného materiálu. Pozorujete změny české politiky směrem k autoritářské vládě?

Směr je to možná podobný, ale cesta k Rusku je ještě daleká. Nás nedoženete (smích). Ale vadí mi cynismus některých evropských lídrů. Neměli byste na jedné straně kritizovat a odsuzovat Rusko a zároveň s ním dál spolupracovat. Tohle pokrytectví nevede k ničemu dobrému. Nerozumím, proč se politici nepoučí z minulosti. A nemyslím tím teď pád Římské říše, ale nedávnou, sedmdesát let starou historii. Češi vědí, jak vysoká cena za politické chyby, přesto jsou schopní udělat je znovu.