Příležitost dělá nacistu i komunistu. Krajina ve stínu nabízí historické divadlo na jedné návsi

Nový film Bohdana Slámy Krajina ve stínu natočený podle scénáře Ivana Arsenjeva zachycuje jednu vesnici těsně před druhou světovou válkou, během ní a pár let po ní. Jedno z témat, k němuž se snaží postavit čelem, je tak stále vytěsňovaný poválečný divoký odsun Němců.

Snímek evokuje tématem i umístěním několik zásadních a ceněných „vesnických“ československých titulů zpracovávajících historická traumata arizace či kolektivizace: Všechny dobré rodáky, Obchod na korze i Smuteční slavnost. V některých motivech z nich rovnou cituje. I proto ho lze s nimi srovnávat - a předchůdci z toho vyjdou poetičtější, tragikomičtější nebo mrazivější. Ale i Krajina ve stínu má vlastní přesvědčivý jazyk, citlivost a poselství. S několika výhradami obstojí sama o sobě, neboť kromě ohlédnutí za dějinami vyhmatává i současná témata: sílící nacionalismus, xenofobii a s nimi spojené neustálého hledání „jiného“, na něhož bychom mohli svádět naše viny.

Náves jako jeviště

Krajina ve stínu je pro režiséra úkrokem na jiné území. Sláma si udělal jméno na civilních, sociálně realistických dramatech či tragikomediích ze současnosti. Jejich součástí vždy bylo tak či onak téma hledání životní alternativy nebo „správného“ místa. Takový apel se v jeho posledním filmu Bába z ledu překlopil do jistého moralizování a kázání návratu k „přirozenosti“ a „k sobě“ v odcizené moderní společnosti. Film zasazený do historie tak pro Slámu znamená jiné téma i zkušenost. Původně byl snímek dokonce spojovaný s jiným režisérem a Sláma připravoval adaptaci Švejka, ale nakonec Krajinu ve stínu převzal.

Film je zasazený do malé vesnice Schwarzwald na hranicích Čech a Rakouska. Filmový Schwarzwald je zástupcem skutečného Schwarzbachu – Tušti. Právě osudy tamních obyvatel, kteří se museli rozhodovat, kam vlastně patří – jestli chtějí být Němci nebo Češi, jestli chtějí přináležet k Rakousku, Říši nebo jinam – je film inspirován. A film vykresluje toto rozhodování často motivované oportunisticky a pragmaticky. Podle úvahy, které státní zřízení dá nebo dalo chudým sedlákům víc. Které k nim bylo málo štědré. Které se jim víc vyplatí. Jen někdy jde o vlastenectví - jako v případě starého bývalého legionáře, jenž je hrdým Čechem a občas hlasem rozumu.

Krajina ve stínu se sice hlásí ke skutečným událostem, ale není jejich záznamem. Arsenjev stvořil na jedné vesnici jakýsi mikrokosmos Československa v hraničních historických událostech. Ten mu umožnil shromáždit na jednom místě – doslova na jedné návsi – všechna klíčová témata i typy spojené s nástupy nacistické i komunistické diktatury. Následně s nimi rozehrává jakési zobecňující kolektivní drama, v němž zpočátku popostrkávají vesničany do různých stran vášně a nevěry, později už dějinné poryvy a vlastní charaktery.

Vesnický obchod patří židovské rodině, kterou vede patriarcha rodu (Pavel Nový). Nakupují u ní všichni. Ale do času. Na roletě se po roce 1939 objeví protižidovské nápisy. Dcera majitele je vdaná za zapáleného bolševického revolucionáře, který se zapojí spolu s českým starostou do komunistického odboje. Hospodu vede dominantní, ale domácká Němka (Petra Špalková), která řídí život svému tvárnějšímu bratrovi (Stanislav Majer) i jeho ženě Marii (Magdaléna Borová) a nadšeně šije vlajky s hákovým křížem. Stejný vzorek si zvolí jako váleček na zdi. Není to nutně z fanatismu; prostě to chce mít hezké a chce se mít dobře.

Místní kráska se promění v agilní nacistku a milenku německých důstojníků, která po válce dostane známý cejch i krátký sestřih „německé děvky“. Z některých sousedů se stávají dobrovolní arizátoři, protože šicí stroj a peřiny se vždycky hodí. Někteří počkají aspoň do chvíle, kdy „jejich“ Židé zahynou v koncentráku. Někdo je benešovec, jiný křesťan. Někdo radostně naverbuje do wehrmachtu, jiný z něj zběhne nebo se vrátí jako mrzák. Po válce se pak místní promění v zapálené členy rudých gard, kolektivizátory, předsedy národních výborů a lidové soudce.

Věrný sám sobě

Film je výrazně stylizovaný. A nejen ve smyslu černobílé, pomalé kamery Marka Diviše, který pozvolna, i když někdy přerývavě ukrajuje z dějinného času. Je v něm něco divadelního, inscenovaného, jako by to byla vesnice od bratrů Mrštíků. Náves je svého druhu jevištěm, kde se střídají výjevy, emoce i odcházející/vracející se postavy. Všichni jsou součástí kolektivního hrdiny, který prochází zápasy, prohrami, hrůzami a mezitím tancuje na návsi. Předválečné vesnické aféry – spory mezi sousedy a zálety na seně – se vracejí v temnějším odstínu za temnějších časů.

Tahle inscenovanost může někoho dráždit. Někomu připadat nedostatečná ve vztahu k plastickému tématu. Snímek ale není o lidech, přes které takzvaně přešly velké dějiny - což je nejsilnější trend posledních dvaceti let v zachycení nedávné minulosti. Chybí mu detaily každodennosti, psychologické drobnokresby a důsledné vysvětlování motivací. Vykresluje lidské povahy, pud sebezáchovy, oportunismus, cenu integrity, hloupost, zášť, sadismus. Promyšleně zobecňuje, což ale nijak neubírá na hrůzách.

Divadelnost souvisí s tezí divadelnosti dějin. Postavy hrají role, které si často nevybraly, které nedokáží předvídat a na něž se snaží reagovat, jak nejlépe, nebo nejhůře umí. Jedinou možností tváří v tvář neustále se měnícím dějinám je pak zůstat věrný nikoliv režimům, ale sám sobě. Nicméně ani to někdy nestačí – jak poznává postava statkářky Marie, která představuje jakési tiché svědomí sledující vesnici, jež se propadá se do morálního chaosu.

Podobně obecné jsou i efektivní, byť vyprázdněné „pravdy“, za něž se lidé schovávají. Respektive, za něž schovávají vlastní selhání, pohodlnost a ohebnost páteře. „Jde mi jen o to, aby byl ve vesnici klid,“ prohlásí nový německý starosta Polda (Cyril Drozda) při přebírání úřadu ve vsi, kde už platí říšské zákony. Myslí to dobře, ale jak připomene jiná postava, v reálu nové zákony znamenají, že se „Židé věší na lampy“. „Tohle není naše věc“, táhne manžel manželku, když „Němci“ napadají „české svině“. „Bylo to úřední nařízení. Jinak to nejde“, utrousí se jinde.

Čeho jsme schopní

Sláma s Arsenjevem nicméně až na výjimky nevynášejí jednoznačné soudy. Spíš než krajina existují ve stínu, či pološeru postavy, které plynou s časem. Snímek ukazuje dějiny a místo lidí v nich jako téměř jakési překrývající se panely, kde neexistují jasné řezy. Stejně jako není snadné určit, kdo a jak moc je na vině. Kdo je zrádce, a kdo ne. Vyváží členství v NSDAP to, že starosta celou válku dával lidem brambory a seno? Co je víc? Jakým kompasem se řídit? Vyhrocenou nacionalistickou dobovou politikou vlády, která přikáže „vyčistit republiku od Němců“, nebo soucitem se sousedy, které znáte celý život? Kdo je víc a kdo je míň člověk? Je pomsta toho, kdo přežil koncentrák, spravedlivá? Kdo nejde s námi, jde proti nám?

Jediné místo, kde film tlačí v tomto ohledu na pilu a postavy se blíží karikatuře, je poválečná epizoda nástupu komunistů. Ti jsou v podstatě zobrazení jen jako arogantní sadistické kreatury - jako mstivá lůza chápající se samopalu a moci (vesnický pohůnek v podání Jiřího Černého, který se začne mstít na svých dřívějších pánech). Tomu napomáhá expresivní casting i herecké vedení, které má vyvolat doslova fyzickou reakci znechucení. Možná chtěli autoři zdůraznit vnitřní zlo, jež nepřicházelo zvenčí – například z Německa. Zlo, které se Čechům nedělo, ale které Češi aktivně páchali jeden na druhém. Každopádně je výsledkem lehce násilně militantní antikomunismus, který na nic nevrhá světlo.

Poválečný divoký odsun českých Němců z Československa a násilí, které na nich napáchali Češi, zůstává bolavým místem tuzemských dějin. Bývá často trivializován jako jednoduchá a spravedlivá odplata za hrůzy nacismu, kterým se nic nevyrovná. Často je zatlačovaný do podvědomí jako nepříjemná připomínka iluzornosti „české holubičí povahy“ a toho, čeho jsme schopní. Krajina ve stínu to komunistickým monstrům navzdory připomíná dobře.