Pražské orgie nabízejí jen výjevy normalizační ošoupanosti

Věta „Čím méně svobody, tím lepší soulože“ pronesená anglicky hercem Pavlem Křížem v traileru k filmu Pražské orgie se před pár týdny stala hitem sociálních sítí a odrazovým můstkem pro vtipně kritické komentáře vyjadřující obavy z kvalit dalšího českého filmu, který se ohlíží za komunistickou totalitou.

Ve  stejnojmenné útlé novele amerického spisovatele Philipa Rotha, jež byla předlohou snímku, sice tahle věta zazní – ovšem na plátně působila jako vějička na diváka zbavená nadsázky a poetiky; jako toporná doslovnost vytržená z literárního světa. A co mělo lákat na příslib lechtivých prasárniček v pražských elitních kruzích druhé poloviny 70. let, ukázalo se být spíš shrnutím základní metody, s níž Pavlásková k Rothovi přistoupila. V mnohém zajímavý Rothův vnější pohled na normalizační Československo totiž překódovala a nabídla český pohled zevnitř primárně určený pro oči zahraničního diváka. Pro něj je do filmu připsaná i postava Václava Havla, která v knize nefiguruje.

Philip Roth do komunistického Československa opakovaně jezdil po srpnu 1968 a potkával se v Praze s disidenty a spisovateli. Za hranice vyvážel nepublikované rukopisy a přivážel finanční výpomoc. Do jeho „kruhu“ patřil Ivan Klíma, Bohumil Hrabal nebo Ludvík Vaculík. Jeho výlety do „jiné Evropy“ skončily v roce 1977, kdy mu československé úřady odmítly vydat vízum. Svoji zkušenost přepsal do knížky Pražské orgie, která vyšla v roce 1985. Má formu volného vyprávění kombinovaného s deníkovými zápisy, které jsou datované rokem 1976.

Americký spisovatel židovského původu Nathan Zuckerman – Rothovo alter ego – se v ní vydává do Prahy, aby získal od vášnivé spisovatelky Olgy rukopisy povídek mrtvého židovského spisovatele s cílem vydat je v New Yorku, a zpřístupnit tak část pražské židovské kultury americkému publiku. Americká dobová kritika Pražské orgie vnímala rozpolceně. Zatímco The Times je viděly jako „divokou novelu, která je tím nejvíce bezútěšným a zároveň nejvtipnějším, co Roth napsal“, The Spectator ji považoval za knihu natolik vyhublou a slabou, že ji označil za „literární ekvivalent AIDS“.

Na jedné rovině jsou Pražské orgie zápisem „dobrodružství“ z výletu Američana do komunistické Prahy, kde potkává svébytné figurky československého undergroundu, bývalé režiséry pracující jako topiče, vášnivé ženy spisovatelů bojujících o důstojnost s nedůstojným režimem i zapálené fanoušky své tvorby, kteří ale stejně dobře mohou být nasazenými provokatéry. Na druhé rovině je to pohled za železnou oponu mezi kulturní elitu, jejíž intelektuální devastaci i existenční mizérii nerozumí: „Představuji si Styrona, jak myje sklenice u výčepu na newyorském Pensylvánském nádraží, Susan Sontagovou, jak prodává housky v pekárně na Broadwayi, Gore Vidala, jak rozváží uzeniny do školních jídelen v Queensu – zírám na špinavou podlahu a vidím se, jak ji zametám.“ Na třetí rovině je pak kniha vyprávěním o vyprávění, o povídkách a literatuře, o příbězích, z nichž se rodí skutečnost, přestože je to fikce. Praha je prezentovaná jako město příběhů. Její realita šitá na míru posluchači - „střižena na míru sentimentalitě“ amerického Žida.

I jeho verzi Prahy je možné brát coby „takticky vymyšlenou fikci“. Příběh, který si chce z Prahy odvést, jak chce mystické město Kafky vidět, jak chce vidět osud spisovatelů, svých pokrevních bratří, za železnou oponou opředenou podobnými příběhy, jenž se zpoza Atlantiku, z loftu v New Yorku, jeví jako prostor z jiné planety. Příběhy se proplétají se spisovateli, kteří je vyprávějí jako jedinou možnost, jak přežít: „Kde je literární kultura držená jako rukojmí, umění vyprávění se šíří ústně. V Praze nejsou příběhy jednoduše příběhy, nahrazují život. Vyprávění příběhu je forma odporu proti mocným.“ Sex jako únik je jejich  podstatnou součástí, a země je navíc plná falešných příběhů, kde tajní policajti fungují jako literární kritici.

Podtitul knihy je dramatický: Intelektuálové v kleštích totality. Kniha v sobě nese značnou míru nadsázky, fiktivnosti; oči toho, kdo se dívá. Praha je Zuckermanovou vizí Prahy, nikoliv ta vize Prahy – je pozměněná jeho viděním, jeho představami o zemi, do níž přijíždí, ovlivněná příběhem, který v ní má prožít, příběhy o postavách, s nimiž se má setkat – a pro které je sám obdobnou postavou v jejich příbězích.

Irena Pavlásková získala práva na zfilmování před několika lety a je autorkou scénáře. Její verze je téměř doslovným překlopením slov do filmu. Je možné jet prstem po stránkách a kontrolovat si, že je většina dialogů pečlivě zanesena a zachována. Film doslova spoléhá na slovo, které se valí z plátna v často nekonečných proudech. První, doslovná rovina tak našla do filmu cestu. Na ty dvě zbývající, které dělají knihu zajímavou, ale nedošlo.

Pavlásková nabízí „výjevy“ ze „zkresleného“ roku 1976. Postavy se pohybují v jakési inscenaci, na pozadí vyhlášených dekadentních večírků v domě syna slavného malíře (rozuměj spisovatele Jiřího Muchy). Titulní orgie nejsou žádné orgie, ale defilé ženských ňader a úlisně vyhlížejících chlápků, vrcholem dekadence je zapálená prskavka v zadních partiích těla. Pronášejí své repliky skládající se do dialogických přestřelek. Afektovaně prožívají svoji existenci. Naivní pohled „sentimentálního Američana“ v Praze se mění v jeho pasivní povlávání v prostoru.

Hojně se mluví o všudypřítomných štěnicích, kamerách, policejních špiclech, dlouze se probírají strategie, jak se v jejich přítomnosti chovat, nebo jak vědět, kde štěnice i tajní jsou. Dohromady to ale neskládá znepokojivý celek národa pod dohledem, který se skládá z „tváří, které vypadají jakoby stávkovali proti životu“, jenž si Zuckerman/Roth z Prahy odnáší jako někdo, kdo sám se pod dohledem ocitnul. Filmový Zuckerman pobíhá jako turista po Praze, propadá paranoii a nestíhá staccato své protihráčky Olgy, jejímž nejoblíbenějším slovem – i činností – je americké fakovat.

Představitelka Olgy ruská herečka Ksenia Rappaport v sobě má jako jedna z mála obsazených herců divokou jiskru. Jak ale je u tuzemských filmů z totality zvykem, i Pražské orgie se soustředí na dobové kostýmy, barvy, produkční design ve snaze evokovat jistou ošuntělost, která je v paměti spojována s normalizací. Nejlíp to vystihuje jeden detail – ošoupané klopy Olžina semišového kabátu. Je z nich cítit promyšlené ošoupávání „aby to vypadalo“ - nikoliv „aby to bylo skutečně cítit“ jako normalizační 70. léta.

Přístup „aby to vypadalo jako“ je ostatně patrný hned z první scény, kdy se objeví za sebou znaky komunistického skanzenu, trojčlenka rudá hvězda a srp s kladivem, fronta do obchodu a zatýkání máničky Veřejnou bezpečností. Při troše dobré vůle by takovou zkratku bylo možné brát jako pohled „zkreslených očí“, jež destilují ty nejsrozumitelnější znaky „života v totalitě“ a skládají je do komunistického skanzenu či svérázného panoptika, které už se propadá do zapomnění. Pohled ve své naivitě roztomilý.

To už je ale možná fabulování příběhů, které neexistují. Čirou fantazií pak je, že by film otevřel debatu o existenci spisovatelů – nebo umělců obecněji – za komunistické totality. Což je téma stále živé a nečekaně aktualizované úmrtím Karla Gotta. Jakkoliv trailer hrozil mnohým, Pražské orgie nakonec určitě nejsou „filmovým ekvivalentem AIDS“, abychom parafrázovali knižní recenze - ale v duchu názvu a onoho fakování spíš „filmovým ekvivalentem erektilní dysfunkce“. Radost to není, ale může to přinášet zajímavé momenty.