Od povětrního plavce k masovému turismu. Výstava vonící benzinem a kolomazí

Jestli vás létání tak jako mě zároveň fascinuje a zároveň docela děsí, pak je tahle výstava a knížka přesně pro vás. Jmenuje se Aviatika v české vizuální kultuře a v Západočeské galerii v Plzni trvá do 16. ledna. Kniha má pak název Od balonu ke kosmickému vědomí a k výstavě ji Evě Bendové a Ondřejovi Vášovi vydala Národní galerie v Praze, což se dát brát jako další výborný výstup dlouholeté spolupráce obou dvou institucí. Celý projekt je tak vskutku atraktivním nahlédnutím „za oponu výtvarných děl, kde to namísto terpentýnu voní benzinem a kolomazí“ - jak píší v úvodu knihy autoři.

Ta vůně je na výstavě cítit hned ve vstupu do expozice. Trůní tu totiž letecký hvězdicový motor vyrobený nedalekou Škodovkou, díky které jsme mezi válkami patřili mezi evropské aviatické mocnosti. Nejen v průmyslu, ale i v kultuře. Téma létání se totiž v českém umění objevuje velmi záhy, i když na sochách a obrazech ještě nejsou vidět vrtule, křídla ani pilotní kombinézy. „Figura aviatika, včetně mytických předobrazů íkarovského a daidalovského typu, často symbolizovala tvůrčího umělce, malíře i básníka, nevyhýbajícího se vlastní smrti nebo předpokládajícího minimálně smrt tvůrčí myšlenky ubité technickým pokrokem,“ píší autoři v knize, která stejně jako výstava provádí zájemce od nejstarších snů o létání až do padesátých let 20. století, kdy člověk překonáním hranice vesmírů učinil z výletů do vzduchu víceméně banální zážitek.

Jistě ve srovnání s rokem 1790, kdy se mezi námi objevil vůbec první vzduchoplavec. Stal se jím hrabě Jáchym ze Šternberka, který využil nabídky francouzského průkopníka balonového létání Jeana-Pierra Blancharda a vydal se s ním z trávníku v pražské Stromovce do vzduchu. Dobový tisk to komentoval půvabně napínavou reportáží: „Znamenitý povětrní plavec okázal nám své umění. On spolu s jedním českým kavalírem za Pruskou branou pod Bubenčem pustil se ve své kouli s nevypravenou rychlostí do povětří.“ První český pokus přitom málem skončil tragédií podobnou Íkarovu letu ke Slunci. Po náhlém poryvu větru totiž balon nad Stromovkou nabral nečekanou, bezmála kilometrovou výšku, při prudkém pohybu přišel o galerii, na níž stáli oba odvážlivci, a ti tak musel přistát s velkým nárazem držíce se pouze lanoví přivázaného k balonu.

Na následujících exponátech je v Plzni každopádně vidět, jak se pronikáním do vzduchu změnila umělecká, potažmo obecně lidská perspektiva. Autoři mohli například zachycovat z ptačího pohledu dokonale symetrické bastionové pevnosti, o jejichž podobě si do té doby mohli dělat představu pouze z plánů jejich architektů. Obraz krajiny se nicméně měnil i při pohledu ze země. Dosud pustá obloha se totiž na začátku 20. století zaplnila stroji, z jejichž podoby se tajil dech. Včetně pilota Otty Doktora, který v roce 1930 vyrazil na kbelské letiště sledovat přelet obří vzducholodě firmy Zeppelin.

„Náhle se asi ve sto metrech – jako přízrak – objevil Graf Zeppelin, oslňující, stříbrný, majestátní obr se všemi detaily, s podlouhlou gondolou a s opalizujícími kotouči svých čtyř vrtulí. Stáli jsme jako přimraženi, neschopni jakékoli reakce,“ cituje Doktora kniha, která nabízí i rozostřenou fotografii, jež je mému srdci velmi blízká. Snímek anonymního fotografa totiž zachytil přelet jednoho ze zeppelinů nad mou milovanou Novou Pakou, a to už v roce 1916, kdy se letadla a vzducholodě začaly používat k mnohem horším účelům, než o jakých kdysi snili vzduchoplavci Blanchardova ražení. Když rok po první světové válce nakreslil (tehdy teprve sedmiletý!) Kamil Lhoták své první letadlo, pastelkou pochopitelně zachytil vojenskou stíhačku. Je úžasné, že se jeho juvenilie dochovaly až do dneška, v knížce jsou k dispozici jako reprodukce, v Plzni jsou vystavené přímo originály. A stejně úžasné je, že, hydroplán letící nad válečnou flotilou Lhoták už tehdy nakreslil naprosto brilantně, úplně nedětsky.

Prvním člověkem, který si uvědomil potenciální hrozbu využívání vzduchoplavby k jiným než mírovým účelům, byl zřejmě italský jezuita Francesco Lana de Terzi. Jako autor jednoho z průkopnických návrhů vzducholodě si už v roce 1670 postesknul, jestli je „vůbec někdo, kdo nevidí, že žádné město by již nebylo bezpečno vůči překvapení, neboť by bylo možné navést loď nad náměstí či dokonce nad nádvoří obytných domů, přistát a vylodit posádku?“

Za vůbec první bombardování historici dnes považují ještě poměrně nevinný incident z roku 1849, kdy pumy vrhaly rakouské balony na italské Benátky. Výstava a kniha se do značné míry zabývají právě tímhle okamžikem: kdy se z odvážného pokořování jedné z největších překážek, která před lidstvem stála, stal další způsob masového zabíjení. Na dobrodružných ilustracích Zdeňka Buriana vypadají letecké souboje a noční nálety na města samozřejmě značně atraktivně. Jinou podívanou nabízí třeba plátno Bohumila Kubišty z roku 1915 Nálet na Pulu – jak známo, Kubišta válku strávil v řadách rakousko-uherské armády a s nálety na přístavní Pulu, v níž sídlila flotila Františka Josefa I., si užil své.

„Vzduch je naše moře,“ říkalo se za první republiky, kdy letectvo patřilo mezi hlavní pilíře plánované obrany před sílícím nacistickým nebezpečím. Tím největším leteckým esem ze všech byl tehdy František Novák, však se mu také přezdívalo Král vzduchu. Československo ilegálně opustil, až když z něj Hitler udělal protektorát, aniž mohl Novák kdy vzdorovat okupačním stíhačkám. V srpnu 1939 už sloužil ve francouzské armádě, ale než mohl být konečně nasazen do boje, těžce onemocněl žaludeční chorobou a následující rok umřel v Paříži. Na výstavě nezapomenutelného sympaťáka československé armády připomíná busta, kterou v roce 1945 vytvořil sochař Jaroslav Horejc.

„Tam, kde byla aviatika v meziválečných letech mystickou, se po válce rychle stala rutinní, dopravní či zatíženou hříchem Drážďan a Hirošimy,“ připomínají autoři publikace doprovázející výstavu fakt, že brutální vymazání desítek měst z mapy během druhé světové války znovu zásadně proměnilo naše nazírání na létání. Koneckonců naznačila to už v roce 1937 Světová výstava uspořádaná v Paříži: zatímco Čechoslováci prezentovali ve svém národním pavilonu letadlo postavené pro rychlostní rekordy jménem Praga E-114 Air Baby, Španělé o kus dál ukazovali Guernicu Pabla Picassa věnovanou městu vybombardovanému krátce předtím nacistickou Legií Kondor.

Plzeňský projekt připomíná spoustu podobných historických souvislostí, a co nestihne odvyprávět výstava, to se doříkává v obrazově bohatě vybavené publikaci. V ní se dá nalézt i krásný objev, který Eva Bendová učinila v jednom z francouzských archivů. Nalezla v něm rukopis nikdy nepublikovaného fejetonu malíře Josefa Šímy, v němž varoval před aviatikou nejen z vojenského, ale i společenského hlediska, neboť pokrok podle něj v tomto případě hrozí lidstvo uvrhnout do horšího stavu, než v jakém se na začátku 20. století nacházelo. Tím se také vysvětluje, proč Šíma na tolika obrazech s oblibou nechával pohřbívat své Íkary zaražené až po kolena do země.

„Letadla měla napomoci stvořit nebe na zemi, tu však nakonec pomáhají likvidovat zničujícím množstvím emisí a distribucí nesnesitelného množství turistů. Aviatika měla zahájit novou éru lidstva, 11. září roku 2001 však ukončila milénium tím nejhorším možným způsobem, jakým dovedla. Jako bychom namísto povznesení mysli prožívali jeden dlouhý globální bolehlav z všeobecně sdílené pásmové nemoci,“ konstatují autoři jednoho z nejlepších výstavních projektů tohoto roku v jeho závěru. Koho by snad chmurné vyznění odrazovalo od výletu do Plzně, měl by vědět, že zde může na vlastní oči spatřit Sputnik. Sice jen v podobě modelu, nicméně vyrobeného v Sovětském svazu ve stejné době jako originál, který shořel v atmosféře po 1440 obletech Země 3. ledna 1958.