Nevím, co to znamená být feministka

„Teď už by i laik mohl říct, že se snažím dělat všechno pro to, abych kontroverzní byla,“ říká brněnská písničkářka Nikola Mucha. V listopadu s kapelou pokřtila čtvrtou desku Tos posrals. Z ní pochází i skladba #MeToo, která vyvolala velkou hádku o jejích názorech na toto hnutí, v sázce je i její vystoupení na pražském festivalu Žižkovská noc, což zase zapříčinila facebooková debata na téma obtěžování žen.

Zpěvačka, která se proslavila písní Chlapi sú kokoti, se tak snaží vysvětlovat, že #MeToo nezlehčuje, nicméně nevzdává se svého pohledu. „Nechci říct, že podobná hnutí jsou k ničemu, ale nejsou o aktu. Ve finále se člověk stejně musí spoléhat sám na sebe,“ tvrdí devětadvacetiletá rodačka z Kyjova, která pro ostré slovo pořád nejde daleko.

Řekla jste, že dění okolo hnutí #MeToo přímo volalo po vašem ztvárnění. Proč jste se musela k tématu vyjádřit?

Volala po mě zbytečná hysterie. Ale písnička #MeToo není útok, spíše můj pocit. Ano, asi je potřeba opatrněji formulovat myšlenky, když se jedná o tak závažné téma. V rozhovoru pro DVTV jsem před rokem řekla, že by mi nevadilo, kdyby mě moderátor Martin Veselovský poplácal po zadku. Je pravdou, že od někoho jiného by mi to možná vadilo. A tahle historka se teď opakuje pořád dokola.

Postoj k hnutí #MeToo vám možná zhatil účast na festivalu Žižkovská noc. Po oznámení vašeho vystoupení část lidí volá, aby ho pořadatelé zrušili. Vedení festivalu poté avizovalo, že uspořádá diskuzi na téma #Metoo. Přesto si dále stojíte za svými názory?

Byl mi opět předhazován rozhovor s Veselovským. I když jednu Žižkovskou noc už naše kapela mezitím odehrála. Pak se začala řešit moje historka z vlaku, kdy se na mladou slečnu při výstupu tlačil chlap a ona se proti tomu nijak neohradila. Možná jsem omezená, ale myslím si, že by se lidi měli primárně bránit sami. I když si samozřejmě uvědomuju, že se to může stát i mým dětem. Ale ve chvílích, kdy se něco skutečně děje, vám prostě žádné hnutí nepomůže.

Jenže podobné jednání někoho může paralyzovat natolik, že se sám bránit nedokáže. Právě hnutí MeToo dodává obětem odvahu, aby dokázaly promluvit o tom, čím si musely projít, a třeba tak i pomohly zamezit dalšímu násilí.  Nemyslíte, že pokud tohle téma zlehčujete, tak násilí de facto legitimizujete?  

Určitě to nechci zlehčovat. Pokaždé, když řeším téma MeToo zdůrazňuju, že pokud jde o násilí, nenáleží mi ho zlehčovat.

Není tedy lepší se k tak citlivému tématu na sociálních sítích nevyjadřovat, pokud člověk nemá jasné argumenty…

Celá diskuze se odehrávala jen formou nátlaku, abych změnila názor. Jsem samozřejmě ochotná se svým názorem pracovat. Myslím si, že je důležité o všem mluvit naživo - a příležitost k tomu bude právě na debatě na festivalu. Facebook je nejhorší platforma pro výměnu názorů. V reálném světě mají lidi možnost mě neposlouchat. Pokud si na Žižkovské noci nezahraju, bude mě to mrzet. Možná na ten festival opravdu nepatřím, ale jsem ochotná diskutovat naživo. Třeba mě někdo přesvědčí, že jsou moje názory zvrácené. Myslím, že by mi pomohlo vyslechnout si příběhy, kdy se člověk opravdu nebyl schopen bránit.

#MeToo takové příběhy vyprávět pomáhá. Není tedy váš názor spíše založen na tom, že jste se doposud nesetkala s nikým, kdo si něco hrozného prožil?

Mám v tomto asi staromódní názor. Nechci říct, že hnutí jsou k ničemu, ale nejsou o samotném aktu. Ve finále se člověk stejně musí spoléhat sám na sebe. A nikdo mi nebude tvrdit, že pokud se obleče vyzývavě, nemůže počítat minimálně s verbálním útokem. Takhle to v přírodě chodí. Nezastávala jsem se úchylů, když jsem psala, že za to nemůžou. Jde o to, že my jako lidé nemáme jen mozek, ale i pudy.

Často o sobě prohlašujete, že nejste feministka. Je vám tohle označení nepříjemné?

Možná jsem hned úvodem měla říct, že jsem vlastně docela vidlák. Upřímně řečeno v dnešní zmatené době už vlastně nevím, co to znamená být feministka.

Takže jste se tak nikdy necítila?

Napsala jsem píseň Chlapi sú ko*oti, protože jsem byla naštvaná na svého kluka, když se zfetovaný nevracel týden domů. Pak se objevila hnutí, která si řekla, že by tahle píseň měla být jejich hymna. Jenže se pak rychle distancují, když zjistí, že mám vlastně úplně jiné názory. Tak to bylo i s vystoupením na předávání anticen Sexistické prasátečko za nejvíce sexistickou reklamu. Po uveřejnění rozhovoru s Veselovským moji účast zrušili.

Kontroverzi vyvolal i spot Love and Hate Brno pro Turistické informační centrum města Brna, kde jezdíte na bruslích v kroji a mimo jiné říkáte, že Brno smrdí.  

Můj manžel vymyslel, že by bylo vtipné jezdit po Brně na kolečkových bruslích a nadávat, s tím tvůrci souhlasili, a pak už jsem to nechala na nich. Ve finále to video mělo úspěch v zahraničí a ztotožnila se s ním i část Brňáků. Navíc se o něm pořád mluví.

Části veřejnosti připadalo urážlivé…

Ve spotu figuruju jenom jako aktér, ale je pravda, že slova do pusy mi nikdo nekladl. Takže se dá říct, že kontroverze je takové moje know-how. Dříve panovala domnělá kontroverze kolem toho, že jsem svobodná matka a žiju na Cejlu. Teď už by i laik by mohl říct, že se snažím dělat všechno pro to, abych kontroverzní byla.

Jste vdaná, máte druhou dceru, pořád jste se neusadila?

Teď mám paradoxně nejvíce svobody ve svém životě. Dokud jsem žila s rodičema, tak mě hlídali. Pak jsem v šestnácti měla Johanku. Takže na mě fungovala dvojitá páka dítěte hlídaného u rodičů. Potom jsem s Johankou byla sama. A teď mám konečně svoje hnízdečko, odkud můžu vylítávat a třeba odjet na třídenní šňůru. A to především díky trpělivosti mého muže a čím dál tím lepší organizací společného času.

Definuje vás to, že jste mladá matka?

Nic jiného mě tak moc nezformovalo, a především to, že jsem Johanku měla brzo. Od té doby jsem se třeba nikdy neopila do bezvědomí, protože tělo vám nedovolí dostat se do stavu, kdy o sobě nevíte, a to je fascinující. Možná jsem i v tomhle postoji trochu radikál, každopádně lépe se mi diskutuje s lidmi, kteří už sami děti mají.

Jak se nově nabytá svoboda promítla do vaší tvorby?

Pravda je, že dokud jsem pracovala za barem, napsala jsem mnohem více písniček, básniček, krávovin… Skládání neberu jako povolání-tím je pro mě koncertování. Psaní písniček je priorita, takže tomu chci přizpůsobit všechno, aby to pořád šlo. Ale v posledních letech mám pocit, že čím více koncertů mám, tím méně píšu. A to mi v noci za barem, ačkoliv to byla dost sebedestruktivní práce, šlo lépe. Byla jsem v kontaktu s lidmi na stejné úrovni, někdy jsem měla dokonce parádní možnost cítit se jako póvl. Teď se ve společnosti ocitám nejčastěji v roli zpěvačky kapely, na kterou se lidi přišli podívat. A to má v podstatě pořád stejný scénář.

Občas si neberete servítky a fanoušky konfrontujete rovnou z pódia.

Konfrontace je zábavná a dělá koncerty živější. Jestli se tím někdo nechá odradit, ať příště nechodí.  Teď se mi stalo, že když jsem hrála na kytaru, začal mi borec dávat panáka. Poděkovala jsem mu s tím, že mám jen dvě ruce. Pak na mě začal pokřikovat, a to jsem se už opravdu naštvala. Ale po koncertě jsme si asi dvacet minut povídali a nechal si namalovat přes celý obličej srdce lihovkou.

Pamatujete si, kdy lidé na koncertech poprvé začali zpívat vaše texty?

Když vynechám kamarády, kteří byli u vzniku, tak asi když jsme se dostali na YouTube. Nejvíce to vystřelil klip ke skladbě Ježíš. Ten je pořád nepřekonaný a refrén znají skoro všichni. Poslední dobou mě ale opravdu baví, že naše nová deska vyšla teprve před měsícem a lidi už po dvou týdnech znali písničky. Myslím si, že na tom má obrovskou zásluhu Spotify.

Nechodí si někteří lidé na vaše koncerty jen sprostě zařvat?

Mít jen vulgární písničky by bylo hodně prvoplánové – i z toho jsem často nařčená. Ale realita je taková, že přijedete na koncert a publikum ví přesně, co chce. A vy ho nechcete zklamat tím, že namícháte hodinový set smutných pomalých písní, protože svoje těžce vydělané peníze vložilo do nákupu lístku na váš koncert.

Dříve jste žánr, který hrajete, označovala jako femipunk, co hraje Mucha v roce 2019?

Teď tomu z legrace říkám posh punk, protože honoráře už jsou dobrý. Další věc je, že přesně nevím, jak definovat punk, ale asi to znamená jít proti proudu, a taky je to trochu debilní, protože to jsou třeba čtyři akordy pořád dokola.

Na křtu nové desky vás doprovázelo trio zpěvaček, jak vznikla tahle spolupráce?

Na křest jsem připravila dlouhý play list, který měl být zároveň retrospektivou, a bála jsem, aby to nebyla nuda. Poslouchala jsem nahrávky, prozpěvovala jsem si druhé hlasy a říkala jsem, že by bylo super mít tři holky. A moje dcera chodí zpívat do sboru, takže s námi nakonec zpívaly její sbormistryně. Poctivě všechno nadrtily a já jsem je hodila do vody před sedm set lidí v Lucerně.

Nová deska měla být podle vás trošku víc holčičí. V čem?

V podstatě celá deska je o tom, že ani ženy nejsou svaté. Takže jestli jsem doteď nadávala na chlapy, tak asi docházím ke smíření.  Třeba hned úvodní píseň Tos posrals říká, že člověk ať dělá, co dělá, je to kolikrát marné. Takže se tam zpívá něco ve smyslu „nosil jsi mi květiny,“ ale stejně to bylo špatně. A třeba píseň Sorry je o tom, že jsem po mateřské zase rychle zvlčela. Zrovna tu jsem napsala celou sama asi během dvaceti minut po jednom z mých  pozdních příchodů domů.

I proto o sobě prohlašujete, že máte takové chlapské období?

Asi jsem jim už stihla odpustit, a proto to o sobě říkám. Než bych byla feministkou, což vlastně nevím, co znamená, tak raději budu chlap. Teď na prahu třicítky mám pocit, že dokážu uzvednout auťák. Když zrovna nemám kocovinu, jsem v kondici a říkám si, že bych mohla běžet maraton. Cítím v sobě zkrátka takovou man power.

Další z písniček se jmenuje Greed, chamtivost. Cítíte něco podobného i na sobě?

Ta je trochu z jiného soudku, je o rozežranosti. To je jedna z věcí, které mě tíží. Myslím si, že ve skutečnosti toho všichni potřebujeme mnohem méně, a začala jsem to vnímat u sebe. Dalo by se totiž říct, že poprvé v životě mám vůbec nějaké peníze. A čím víc jich mám, tím víc jich utratím a štve mě to.

Skladba Kill the messenger vlastně do jisté míry reflektuje „vaši kauzu“. Pojednává o tom, jak ztrácíme čas na Facebooku.  

Když v poslední době sedím ve společnosti, pokukuju po lidech: většina má u stolu telefon a mám pocit, že to s nimi hrozně mává. Údajně telefon na stole snižuje koncentraci o dvacet procent, čtu teď knihu Digitální demence. A hledám sci-fi román, který by popisoval, jak nás to deformuje. A pokud ho ještě nikdo nenapsal, tak ho snad napíšu sama.

I vy jste se na Facebooku v diskuzi nechala strhnout…

Proto jsem se rozhodla, že se minimálně na nějaký čas zbavím chytrého telefonu. Fakt, že zařízení v mé kapse dokáže ovlivnit účinkování na mém oblíbeném festivalu, mi připadá děsivý. Méně si čtu a hraju na kytaru; člověk najednou zjistí, že takhle nad displejem strávil třeba tři a půl hodiny.

Jak berete v potaz negativní komentáře na sítích?

Občas přestávám lidem rozumět a začínám se jich bát. Do internetových hejtů jsem spadla docela brzy. S úspěchem přišla i odvrácená stránka a v době, kdy jsem byla ještě svobodná matka a měla holou prdel jsem na to ještě nebyla připravená. Tehdy mi holky z Čokovoko řekly, že takové věci vůbec nemám číst. Teďka si už trochu fandím, ale předtím jsem byla zranitelná. Jakási masochistická zvědavost mě občas k takovému čtení přivede a vždy mě překvapí, kolik zla jsou lidi schopní vyprodukovat.