Nesmíme z Číny udělat jen zloducha, říká jeden z nejvlivnějších politologů

Politolog a teoretik Joseph Nye Jr. (83) je legendou v oblasti studia mezinárodních vztahů, pravidelně se umisťuje na předních místech žebříčků nejvlivnějších akademiků na tomto poli. Déle než padesát let působí na Harvardské univerzitě, kde se proslavil například zkoumáním dvou složek moci státu: tvrdé moci a měkké moci, která pramení z přitažlivosti kultury, politického systému, blahobytné ekonomiky dané země. Hovořili jsme spolu na okraji Mnichovské bezpečnostní konference, jejímž hostem je od 70. let minulého století - tedy déle, než je autor rozhovoru naživu.

Máte strach z toho, kam se svět ubírá?

Obávám se hlavně sílícího populismu v západních demokraciích, se kterým úzce souvisí upadající podpora multilaterálních institucí a mezinárodní spolupráce. Trump je toho výborným příkladem. Znepokojuje mě samozřejmě chaotická situace na Blízkém východě a chování Ruska, které se řídí jen krátkodobým ziskem. Neobávám se úplně toho, že Čína nahradí Spojené státy v pozici nejsilnější mocnosti světa, ačkoli je nejasné, jak se svou nepochybně rostoucí mocí naloží. Takže samozřejmě najdete dost důvodů k obavám, na druhou stranu to chce i trochu nadhledu a širší perspektivy. Ve světě je méně násilí než v minulosti, i když to tak možná při čtení novin nevypadá. A věřte tomu, nebo ne, ve světě je i méně bídy než v minulosti . Takže se současně něco zhoršuje a něco jiného zase zlepšuje.

Které kroky Donalda Trumpa v mezinárodní politice mají podle váš největší dopad?

Stažení z Pařížské dohody o klimatu bylo nesmírně krátkozraké, a velkou chybou je především skutečnost, že nedoceňuje význam spojeneckých vztahů s našimi partnery. Významné je, že změnil americký přístup k Číně - zatím je ale brzy na jeho hodnocení, musíme počkat, jaké bude mít výsledky. Trump je ale především velmi špatný pro měkkou moc Spojených států. V roce 2016 si podle globálních průzkumů agentury Pew zhruba dvě třetiny dotazovaných myslely, že jsou Spojené státy atraktivní zemí. Nyní Ameriku za přitažlivou zemi považuje už jen třetina dotazovaných. Takž negativa Trumpovy zahraniční politiky celkově a jednoznačně převažují nad pozitivy.

Klesá měkká moc a přitažlivost Západu jen kvůli Trumpovi?

Myslím, že hlavně kvůli němu. Ale také k tomu přispívá, když nežijeme podle toho, co sami kážeme, třeba když jde o naše chování k uprchlíkům.

Vidíte oblast, kterou Trump dělá dobře a kde americkou zahraniční politiku zlepšil?

Myslím, že tvrdší pozice vůči Číně byl krokem správným směrem. Čína zneužívala mezinárodní obchodní systém ke svému prospěchu, vstoupila do Světové obchodní organizace WTO, ale nedodržovala její pravidla. Kradla intelektuální bohatství a stát silně podporoval firmy. Mezinárodní kritiku Čína ignorovala, což změnily až Trumpovy metody, jakkoli hrubé. Takže to bych mu připsal k dobru.

Pohled na Čínu mezitím změnili i demokraté, je to jedna z mála věcí, na kterých se teď obě velké americké politické strany shodnou. Máte pocit, že je tento velmi rychlý obrat dobře promyšlený? Že není nebezpečný, jak v nedávném textu pro Foreign Affairs varoval Fareed Zakaria?

Postoj, že by USA a Evropa měly proti některým čínským praktikám postupovat, je – myslím - správný. Nebezpečí samozřejmě je, že začneme z Číny dělat zloducha: že začneme říkat, že všechno čínské je špatné. Je mnoho oblastí, kde s Čínou musíme spolupracovat, třeba v ochraně klimatu - my ten problém sami nevyřešíme a Čína také ne. Takže vnímám riziko, že budeme sílu Číny zveličovat, budeme z ní mít přehnaný strach a uvízneme v situaci, která bude připomínat novou studenou válku. To by byla velká chyba.

Neděje se to už?

Někteří politici a akademici už - myslím – tohle dělají a vyvolávají přehnaná podezření. Úkol je to samozřejmě náročný: dokážeme s Čínou současně soupeřit i spolupracovat? Čína například postavila umělé ostrovy v Jihočínském moři a pak tvrdila, že jim vody kolem těchto ostrovů patří. Soudní tribunál v Haagu řekl, že to je jasným porušením mezinárodního práva. Bylo správné, že USA a některé evropské státy následně cíleně navigovaly své lodě tímto prostorem - jasně tím daly najevo, že Čína porušuje námořní právo a není to akceptovatelné. Ale jak jsem říkal, v mnoha jiných věcech musíme spolupracovat.

Je ale těžké hledat tuto rovnováhu v situaci, kdy se dějí protesty v Hongkongu, jsou utlačováni Ujgurové a řeší se budoucnost Tchaj-wanu. Ve všech těchto oblastech je západní kritika čínské politiky legitimní - a zároveň to jsou pro Peking velmi citlivé otázky a západní kritika vzbuzuje ostré protireakce.

U Hongkongu musíme uznat, že je legálně součástí Číny, ale můžeme samozřejmě odsoudit, když policie potlačuje demonstrace. Čínu to bude iritovat, ale můžeme ji kritizovat způsobem, který nezničí naše další vztahy. U Tchaj-wanu je americká pozice dlouhodobě jasná: nepodporujeme politickou nezávislost Tchaj-wanu a zároveň nechceme vidět násilné dobytí ostrova. Číňané z toho nejsou šťastní, ale desítky let tato politika fungovala. Chci tím říct, že některá z těchto témat nebude možné vyřešit, ale je možné je manažovat způsobem, který vzájemné vztahy USA a Číny nezničí.

Nedávno List Financial Times popisoval, že se čínští inženýři v Sillicon Valley přestávají cítit příjemně. Také poklesl počet víz udělovaných čínským studentům klesl. Nejsou i tohle známky oné studené války, které se obáváte?

To by byly právě ty chyby a příklady toho, že půjdeme příliš daleko. Je pochopitelné, že do některých citlivých oblastí nepustíme čínské investory a zabráníme tomu, aby si koupil určitý typ amerického start-upu. Je třeba najít střední cestu. Kdybychom ale opravdu chtěli studenou válku, tak pořád nenecháváme stovky tisíc čínských studentů na amerických univerzitách. Vychováváme čínské elity, to je zcela jiná situace než za studené války se Sověty.

Vraťme se k Trumpovi. Jaké to bude mít důsledky, pokud znovu v prezidentských volbách vyhraje?

Obávám se, že bude dál klesat důvěra ve Spojené státy, že bude dále ničit měkkou moc Spojených států a ignoroval spojenectví. To považuji za velký problém.

Jak by na to měla reagovat Evropy, tradičně hlavní spojenec Ameriky?

Evropané by na jednu stranu měly posílit svoji společnou zahraniční a obrannou politiku. Není to nic nového, ale měli by se opravdu naučit postupovat jednotněji. Ale bylo by chybou příliš se od Spojených států separovat. V běhu na dlouhou trať jsou USA a Evropa propojené společným bezpečnostním zájmem i hodnotami. Rusko bude vždy na mapě ležet tam, kde leží, a americká vazba vám vždy dá více bezpečnosti, než kdybyste se ji snažili zajistit sami. Musíte tedy posílit evropskou spolupráci a zároveň udržet co nejvíce té transatlantické. Což je další příklad náročného balancování.