Ženy svá práva nedostaly zázrakem. A stále není dobojováno

Věděli jste, že za feminismus vlastně může skupina Angličanů, kteří v polovině devatenáctého století nepustili skupinu Američanek na konferenci o právech černých amerických otroků? Nebo že výzkum vedoucí k hormonální antikoncepci inspirovala a následně mu zajistila financování jedna americká sufražetka? Tyhle příběhy boje za ženská práva - a řadu dalších, v drtivé většině stejně neznámých - ve své komiksové knize Neohrožené ženy vytahuje z kolektivního zapomnění norská novinářka a spisovatelka Marta Breen. Jak zaznívá v recenzích, její kniha je dobrém slova smyslu „učebnicí historie ženského hnutí“ - aniž u čtenářů agituje. „Je důležité znát historii, abychom včas rozpoznali varovné signály,“ říká autorka v rozhovoru, který vznikl při její návštěvě Prahy. „V řadě zemí se k moci dostali populističtí lídři, kteří kromě řady další rysů mají společné to, že napadají práva žen, lidí z LGBT komunity či menšin.“

Proč je nutné tyto příběhy znova vyprávět a připomínat?

Bohužel si mnoho lidi myslí, že všechna práva, která nyní už ženy mají, nějak zázrakem dostaly, že se prostě objevila, případně že o nich někdo jen tak rozhodl. Skutečnost je ovšem taková, že ženy musely za všechno velmi tvrdě bojovat. Nic nedostaly jen tak. Je dobré připomínat, že tyto pionýrky udělaly obrovský kus práce, z něhož těžíme dodnes. Také si řada lidí myslí, že tenhle boj je otázkou minulosti, že je vše vybojováno - a platí to i o severských zemích. Ale my víme, že to tak prostě není; v některých případech se dokonce vracíme zpět.

Platí zde tedy ono okřídlené, že když neznáme historii, jsme odsouzeni ji opakovat? A že tato neznalost ovlivňuje současnou debatu o postavení žen ve společnosti?

Myslím, že je důležité znát historii, abychom včas rozpoznali varovné signály. V řadě zemí se k moci dostali populističtí lídři, kteří kromě řady další rysů mají společné to, že napadají práva žen, lidí z LGBT komunity či menšin. To vidíme v Brazílii, Turecku, Rusku, Spojených státech, Maďarsku, Polsku. Všichni obvykle slibují, že samozřejmě nebudou upírat nikomu jeho práva, ale že jen trochu upraví pravidla, jen trochu pozmění zákony. Tuto debatu jsme nakonec měli nedávno i v Norsku, kde chtěla vláda „jen trochu“ upravit potratový zákon.

Co se pak dělo?

Norky se naštvaly a po tisících vyšly do ulic protestovat. Politici se je snažili uklidnit, že ta změna je velmi malá, ale pro ženy to malá změna nebyla - a letošní osmý březen, tedy Mezinárodní den žen, se nesl ve znamení obrovských demonstrací. Jakýkoliv zákon se může změnit, a když nebudeme dávat pozor na tyto malé změny, můžeme být nakonec nepříjemně překvapeni. Viděli jsme to názorně třeba na Blízkém východě: hned poté, co se náboženští vůdci dostali k moci, donutili ženy se zahalovat, zavírali dívčí školy, posílali ženy domů.

Rozšířila jste si při práci na knize sama obzory?

Určitě. Tyhle příběhy v učebnicích nenajdete, ani v norských.  Třeba příběh Američanky Margaret Sanger, která se velmi angažovala v tématu antikoncepce, byl pro mě téměř celý nový, a nakonec se z ní stala moje oblíbenkyně.

Nedávno jsem napsala v článku, že za antikoncepci vděčíme bojovnicím za ženská práva. Jeden čtenář mi to vyčetl, že přece vděčíme vědcům, kteří vynalezli pilulku a další metody. Ale právě Margaret Sanger skutečně za mnohé vděčíme…

Naprosto. Kromě toho, že myšlenku antikoncepce velmi prosazovala a šla kvůli tomu dokonce do vězení, protože počátkem dvacátého století bylo ve Spojených státech protizákonné byť jen propagovat metody zabraňující početí dítěte, sama částečně výzkum hormonální antikoncepce financovala a další prostředky sháněla. Lidé v té době nevěděli nic o plodných dnech ani dalších metodách antikoncepce, zejména v dělnických vrstvách. Nejenže se o tom nemluvilo ve školách, dokonce lékaři měli zakázáno o tom mluvit s pacienty, protože to bylo považováno za amorální. Protože co vlastně říkáte, když lidem radíte s tím, jak se vyhnout těhotenství? Říkáte, že sex má ještě jiný účel než početí dítěte. Ale hodně mě bavila i kapitola o právech gayů a leseb – mimochodem tato část knihy vzbuzuje v různých zemích největší kontroverze. Třeba v Rusku po nás tamní nakladatel chtěl, abychom ji zcela vyřadili, protože podle tamních zákonů je zakázáno „propagovat homosexualitu“, zejména dětem a mládeži. To jsme samozřejmě odmítli.

Takže ji nakonec otiskli?

Domluvili jsme se s jiným vydavatelstvím, ale i tak knihu prodávají zabalenou v plastu a označenou varováním, že je určena pouze lidem starším osmnácti let. Dostávám od každého nakladatele z každé země výtisk - a ten ruský jsem nechala schválně v tom obalu, aby mi připomínal tamní realitu.

Kromě ženských práv se v knize věnujete právě gayům a lesbám, ale také boji za práva amerických černochů. Jak to souvisí?

Patří to k sobě, je to provázané. Feministické hnutí se zrodilo v prostředí hnutí za práva černých otroků. V roce 1840 nebyla skupina amerických žen angažujících se v boji proti otroctví vpuštěna na konferenci v Londýně věnované právě otroctví. Bylo jim anglickými organizátory řečeno, že jednání sledovat z jiné místnosti a především být zticha. Uvědomily si, že je na čase se kromě práv otroků věnovat také právům žen. Vrátily se tedy do USA a sepsaly deklaraci požadující rovnost mužů a žen, a odvolávaly se přitom na americkou ústavu.

A tam datujete počátek boje za postavení žen.

V roce 1849 se pak konala první oficiální schůze nového hnutí za ženská práva. Různí lidé se samozřejmě za férové postavení žen, jejich přístup ke vzdělání a další otázky zasazovali již od dob Vikingů a středověku, ale byly to jednotlivé individuální hlasy, organizovanou podobu hnutí dostalo až v Americe. A co se týče práv gayů a leseb, je to podobný příběh – rasismus, sexismus i homofobie jsou v jádru stejné, fungují podle podobných mechanismů a logiky. Rasisté, sexisté i homofobové věří, že právě oni jsou tou společenskou normou a všichni ostatní – lidé jiných ras, ženy či homosexuálové – jsou odchylkou od této normy.  A tvrdí, že lidé se od sebe velmi liší, ať už proto, že nás tak stvořil Bůh, nebo jsme takoví od přírody, a že tedy pro různé lidi musejí být existovat různá pravidla.

Co mají společné ženy, o nichž píšete?

Odvahu samozřejmě, ale velmi specifický druh odvahy, protože všechny riskovaly opravdu hodně, šly proti společnosti, ale často i proti vlastní rodině. Řada norských feministek byla velmi chudých, neměly děti, nevdaly se, protože jejich postoje prostě nebyly v jejich době společensky přijatelné. Ale řada z nich měla společné i to, že měla liberální pokrokové otce -  bez jejich podpor by nemohly dělat, co dělaly.

Proč jste vůbec zvolila formu komiksu? Cílíte na mladší publikum?

Cílím na všechny. Myslím si, že komiksy a grafické romány jsou možná nejlepší formou pro vyprávění příběhů. Je to tak snadné a přístupné. A je hodně lidí, kteří si prostě běžnou knihu o historii ženského hnutí nepřečtou;  když takovou knihu napíšete, nejspíš oslovíte lidi, kteří se už o to téma nějak zajímají. Takhle se něco dovíte zábavnou formou. Sama jsem velkou fanynkou grafických románů - jako teenagerku mě velmi ovlivnil Maus.

Jeho autor Art Spiegelman byl jeden z prvních, kdo do podoby komiksu převedl velmi vážné téma, tedy holocaust. Je ještě nějaká „vaše“ přelomová kniha?

Ano, Maus byl pro tento žánr klíčový. A později mě velmi ovlivnil i autobiografický komiks íránské autorky Marjane Satrapi Persepolis. Chtěla jsem sama něco vytvořit, ale neumím kreslit, takže jsem hledala výtvarníka nebo výtvarnici, což se mi nakonec podařilo v osobě ilustrátorky Jenny Jordahl. Tahle kniha je už naše pátá spolupráce.