Muzeum černošských civilizací je i ukázkou, jak Čína prosazuje měkkou sílu

Je to k nevíře, ale 90 až 95 procent afrických kulturních památek se nachází v západních muzeích a soukromých sbírkách. Evropské mocnosti koncem 19. století dobyly a následně zhruba osmdesát let ovládaly skoro celou Afriku - a během trestných i výzkumných expedic sbíraly, potažmo kradly umění místních společností. Sochy, trůny, spirituální předměty či bubny pak koloniální úředníci a vědci převáželi do evropských metropolí.

V aktuálním Respektu 5/2019 popisujeme velkou debatu, která se o návratu afrických kulturních pokladů momentálně vede v západní Evropě. Často se v ní objevuje námitka, že africké státy nejsou na tuto restituci umění připravené, neboť nemají bezpečná a navštěvovaná muzea. To sice pro mnoho chudých zemí platí, ovšem situace se pomalu mění. V senegalském Dakaru bylo koncem roku 2018 otevřeno monumentální Muzeum černošských civilizací, dosud jediné svého druhu na světě.

Výstavní síně se věnují počátkům lidstva, které leží ve východní Africe, vývoji afrických civilizací, dějinám súfijského islámu a křesťanství v Africe i transatlantickému obchodu s otroky. Historii doplňují výstavy současných umělců z Haiti, Jihoafrické republiky a Kuby; je tu patrné úsilí muzea neomezit se na vzdálenou historii a na africký kontinent, ale mapovat též soudobou kulturu potomků Afričanů a černošských diaspor žijících na jiných světadílech.

Není překvapivé, že muzeum otevírá právě v západoafrickém Senegalu. Přes všechny problémy patří k nejstabilnějším, nejsvobodnějším a ekonomicky nejvyspělejším zemím kontinentu. Navíc byl zdejší otec nezávislosti a první prezident Leopold Senghor filosofem a básníkem, jenž považoval kulturu za jádro lidského rozvoje. Během jeho vlády, která trvala v letech 1960–1980, do kultury někdy plynula až čtvrtina všech rozpočtových výdajů. Zdejší umělecká scéna dodnes patří v Africe k nejvýraznějším (viz reportáž Respektu o senegalském rapu).

Zřízení významného muzea afrických civilizací Senghor plánoval již před padesáti lety, ekonomické limity tomu však bránily. (Shrnutí pozoruhodného životního příběhu “senegalského Masaryka” si můžete přečíst zde). Situace se změnila díky Číně, která je hlavním sponzorem nového muzea. Budovu navrhli čínští architekti a Čína za ni podle BBC zaplatila 34 milionů dolarů. Muzeum je dalším milníkem čínského prosazování “měkké síly” v Africe, tedy čínského úsilí získat si srdce Afričanů kupříkladu systematickou podporou stipendií pro studenty nebo skrze africké vysílání čínské státní televize.

Nuzeum má místo pro 18 tisíc předmětů na ploše 14 tisíc metrů čtvrtečních, nicméně velká část ještě zůstává prázdná. Senegal se chystá oficiálně požádat francouzskou vládu o návrat svých památek, které leží v muzeích v Paříži, Marseille, Le Havre a dalších městech. “Když tam bude identifikováno deset tisíc původem senegalských artefaktů, budeme požadovat návrat všech deseti tisíc,” nechal se slyšet senegalský ministr kultury Abdoul Latif Coulibaly.

Politická debata o návratu ukradených památek však bude pokračovat ještě dlouho - a ředitel nového muzea v Dakaru Hamady Bocoum novinářům řekl, že se nechce stát “zajatcem toho, co nemáme”. Vyjednává proto trvalou spolupráci s muzei v Paříži, Londýně, Washingtonu a dalších městech, která by měla umožnit zapůjčení uměleckých děl nebo přípravu společných výstav. Chudším africkým státům nabídl, že se v případě zájmu postará a vystaví i jejich umění.

Zpravodajský server Aljazeera.com cituje kurátora Babacara Mbow, podle něhož je smyslem nového muzea „dokončit dekolonizaci způsobu, jímž se vědění vztahuje k Africe“. Toto překonání evropocentrického pohledu na Afriku je podle jeho soudu pro současné africké intelektuály podobně důležité jako pro intelektuály z doby Leopolda Senghora. Afrika byla tehdy i v učebnicích vykreslována jako divošský a temný kontinent bez civilizace.