Lodní deník II. – Domov v cizím městě

V časopisu Listy otiskl Jan Balabán tři úvahy, a to v prvním až třetím čísle roku 2006. Text nazvaný V cizím městě je zakončen slovy: „Hledím na Marii a její dítě a najednou vím, co máme všichni společné, jen to, co nemáme, co nemůžeme najít, koupit, zaplatit, zařídit, o co můžeme jenom prosit. To je náš domov v cizím městě.“

Toto je metafora, která možná převrací pocity známé z hotelových pokojů, o nichž Balabán píše: náš svět je teď pro nás cizí město, byť jsme přikurtováni (pokud máme to elementární, a nikoli samozřejmé štěstí) ke svým vlastním domovům. Nechci se zaobírat tím, jak jsme kdo zabydlen – a kde. Jsme z povahy věcí cestující v čase a rád věřím tomu, že se až tak neměníme my, jako se mění čas; v duchu této soukromé teorie posléze čas mění nás.

Občanským povoláním jsem učitel, jakkoli se mi to zdá neuvěřitelné (a stále se divím, že mi ta drzost prochází). Jakožto třídní pětadvaceti žákyň a žáků sedmé třídy v podstatě denně komunikuji skupinově i individuálně s nimi či s jejich zákonnými zástupci – a tři týdny po zavedení domácí výuky (jíž předcházel na Vysočině týden jarních prázdnin) jsem zadal žákům pár otázek do ankety, co je na této formě školní existence baví, respektive nebaví. Dovolím si ocitovat něco málo odpovědí:

BAVÍ

Na všechno mám klid, nikdo se mi nesměje, když se mi něco nepovede. Víc mě to baví, protože si můžu dělat úkoly, kdy chci (když nemám náladu, tak mi to nemyslí).

Můžu úkoly dělat v pyžamu. :)

Nejvíc to, že můžu spát, jak dlouho chci. Celý den jsem většinou na zahradě a úkoly dělám až večer.

NEBAVÍ

Asi to, že mi mamka úkoly kontroluje, a když se jí to nelíbí, musím to předělat, proto to rychle někdy odešlu, aby mě to nenechala předělat.

Nejhorší je, že jsem se dlouho s nikým nepotkal a nemá mi kdo vysvětlit úkoly. Musím nad tím déle přemýšlet a pak mi to o to víc trvá.

To, že nevidím kamarády a musím doma dělat něco do školy.

Chtěl bych na své žáky prásknout spoustu pozitivních věcí. Nebáli se většinou přiznat, že jim ostatní spolužáci chybí a že budova školy – i kdyby neměla být ničím jiným než místem setkávání – má své nesporné výhody.

A taky musím prásknout, aby to bylo fér, něco na sebe já. To, že jsem se ženou a dvěma dětmi doma v cizím městě, beru jako svého druhu turistiku, v níž pronajímáme svůj domov sami sobě. Ale to, že moji žáci jsou téměř všichni schopni doma dostát nárokům na samostatnost a vlastní práci, mě naplňuje úžasem. A třeba jim to pomůže se o něco lépe zabydlet – doma, ale i ve světě jako takovém.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.