Lidská řeč, co není v lidské moci

Stačilo přečíst tři verše. Namátkou, v náhodně otevřené knize. Pokud byly ty verše od Karla Šiktance, člověk to poznal. Takovou řeč, jakou mluví jeho básně, nikdo jiný nemá. Občas jsem si lámal hlavu, v čem všem to spočívá. Co dělá Šiktancovu řeč tak nezaměnitelnou? Ty nápadné neologismy hned vedle slov nejobyčejnějších. Ty dramatické zámlky, ty verše, prudce lomené či nedopovězené, verše plné nezvyklých mezer a tich, ukrývajících se uprostřed… Ta hravost v rýmu a rytmu, něco z komiky říkadel, něco z temného vábení zaříkávadel. Nezvyklé zdrobněliny, vynalézavé kletby. Ta expresivní obraznost, barevně rozjitřené výjevy jak někde z Caravaggia nebo Muncha nebo Preislera. Ta ostrá neklidná zvukovost, s jakou se zdvihá každou chvíli otázka, výkřik, úlek, údiv, ten neklid a chvění ve verších, ve kterých to každou chvíli prudce hrkne, rychle se cosi vynoří nebo naopak ztratí. Ten vnitřní spor, ta pře se slovem, kterou bylo v básních cítit stejně jako opravdu hlubokou pokoru před vysloveným… „Báseň je lidská řeč, co není v lidské moci,“ píše se v jednom z jeho monumentálních děl, skladbě o dvanácti básních nazvané Český orloj.

Vynalézavost jazyka a řeči byla patrná všude – v jeho pohádkách, slovních hříčkách (zejména přesmyčkách), v přebásněných textech tak nepřeložitelných autorů, jakými jsou antičtí básníci Optatianus a Ausonius nebo staří Číňani, na jejichž textech spolupracoval s překladatelem Oldřichem Králem. Už samotné názvy básníkových sbírek a skladeb byly svátkem jazyka: Nebožka smrt, Utopenejch voči, Sakramenty, Srdce svého nejez, Nesmír, Čistec, Zimoviště, Ubírati se… Jedna jeho kniha se jmenuje Řeč ve stoje – přesně to charakterizuje Šiktancův způsob básně. Je v ní vždy cosi skromně, přirozeně aristokratického. Jakási vzpřímenost, vážnost slova, důležitost promluvy, která je přitom vlastně velice prostá. Člověk stojí a hovoří. To není málo. Na tom setsakra záleží. Někdo tady hledá přesné slovo, s nímž se obrací ke komusi druhému. Hovořit ke druhému, tedy řečí, promluvou ho učinit blízkým. Toto je jedna z nejpodstatnějších schopností, která je člověku na tomto světě přisouzena – a tak často a tak zoufale ji většinou dokážeme prošustrovat…

Občas jsem si tím, v čem spočívá uhrančivá síla poezie Karla Šiktance, lámal hlavu. Dokonce tak často, že jsem o tom napsal celou knihu. Mnohem častěji jsem si ale hlavu nelámal. Čerta starého mě zajímalo, čím to je. Jenom jsem se té síle poezie vystavoval, nechal se jí znepokojovat a překvapovat. Žasnul jsem nad tím, jak je ta řeč výsostně jeho a jak se přitom zcela samozřejmě stává řečí, kterou od něj přijímám jako důvěrný vzkaz, jako svůj vlastní poklad.

Stačilo potkat Karla Šiktance jednou, aby člověk zjistil, že je stejně rozeznatelný jako řeč jeho poezie. Vysoký, vzpřímený muž. Rovný. Znělý. A přitom zcela zbavený jakékoliv exhibice. To – paradoxně – čímsi bije do očí. Spoluvytvářelo to jeho nezaměnitelnost, na kterou jsem myslíval, ale mnohem častěji jsem se jí pouze vystavoval. Poslouchal jsem tu „řeč ve stoje“, třebaže jsme u toho nejčastěji seděli. Nebo šli. Protože Karel Šiktanc byl chodec; patřil k básníkům-chodcům, kteří mají v Čechách dávný rodokmen. Dvě vinárny nikdy nestačily. Většinou jsme prošli čtyři pět. Zhruba tak do jeho devadesátky. Pak, následující tři roky, se přece jenom poněkud usadil. Poslední dvě láhve jsme spolu vypili v září v pražské kavárně, která se jmenuje Pražská kavárna. Odcházeli pak se svou ženou Helenou krásně spolu. Ale jednou mi nad stolem řekl takovým neobvyklým polohlasem: „Já jenom doufám, že odejdu dřív…“

A teď? Co mám dělat teď?!?

Myslet na Helenu a přát si, aby byla silná. Projít sedm osm vináren a zničit se. Napsat nekrolog pro Respekt, protože umřel veliký český básník. Číst si jeho poezii, tu lidskou řeč, co není v lidské moci. Všechno tohle jsem taky udělal. A zřejmě poprvé v životě mi ta poezie byla krutě málo.

Autor je básník, spisovatel a literární historik

Karel Šiktanc

PRÁZDNÉ MĚSTO

Nebe jako roztírané špachtlí.

A anděl při kašně má zasněžené oči

a peruť samý hrb,

trochu se nese, trochu šmajdá rynkem

něčí sebelítost,     stará, přísná žena.

Ten strom   co sám   celý se otřás rusou

rezatostí, někde ve druhém korunním patře cukl se

brunátek,     div ne srdce.

Naslovovzaté plné vědomí.

Různobarvy nábřeží natřásají se,

nakrucují na vodě,

titěra liják všelijak si hvízdá.

Pařížská bez duše.

Tuatam od fakulty kutálí se list,

v mléčně rozeskleném balkónu někdo živ:

půl mrzutost,   půl zlověst.

Sněhovánek…     lehká noha.

Nikomu nic svatý.     Mrtev hřích.

Vstáti z mrtvých pouze v moci Boha.

A jak vstáti ze živých?!

Pes v půli mostu Legií náhle zastavil

a nemůže z místa.

Jako by zavětřil vibraci kamene.

A zůstal stát i pán.   Nehybný, bledý, hledí do mlhy,

jen rukojetí hole zlehka otlouká si tvář

jak někdy Jiří Kolář.

Jen se mu nesmějí oči.

A názvy ulic taky k nepřečtení.

(Tato báseň patří mezi Šiktancovy úplně poslední. Byla otištěna v ostravském bibliofilském časopisu Obrácená strana Měsíce na počátku tohoto roku.)