Krvavý Koněv a růžový tank

Praha 6 v pátek zakryla plachtou pomník maršála Koněva v Dejvicích. Kdo v týdnu viděl debatu tamního starosty Ondřeje Koláře (TOP 09) s prvním místopředsedou KSČM Petrem Šimůnkem, nemůže se divit. Šimůnek divákům televize Seznam sdělil, že nedávné osazení pomníku tabulkami (dala je tam právě Praha 6) vysvětlujícími, že hrdina druhé světové války zároveň v roce 1956 velel krvavému potlačení maďarského povstání a v roce 1968 se pak podílel na zpravodajském průzkumu před okupací Československa, je falšováním dějin. A že by se podle něj tedy mělo na památník osvobození v Plzni nazvaný Díky, Ameriko! dopsat, že Američané o dvacet let později bombardovali Vietnam. Když pak Šimůnek dodal, že jeho stranická kolegyně Marta Semelová říká pravdu, když o vraždě Milady Horákové mluví jako o standardním soudním procesu, ocenil jsem, že Kolář po Šimůnkovi neskočil přes stůl, protože vydržet v klidu poslouchat takové nehoráznosti, to už vyžaduje pevné nervy. Co bude s Koněvem dál, se uvidí. Příklady by tu byly - a shodou okolností je právě teď můžete vidět ve vršovické galerii ProLuka.

Výtvarné duo David Fesl (1995) a Sláva Sobotovičová (1973) pro plenérovou síň připravilo projekt Soud, pád, pin a promiň. Pod kryptickým názvem se skrývá instalace z několika bronzových pamětních desek, které v dobách nejlepších let Marty Semelové a její bolševické party shlížely na obyvatele Prahy tak jako dodnes Koněv. Reliéf s tváří Václava Vacka, který řídil jako primátor Prahy hladký průběh komunistického puče v roce 1948 (ve Vršovicích se po něm mimochodem v letech 1953 až 1990 jmenoval starý stadion Slavie v Edenu). Pamětní deska připomínající první sjezd Československého svazu mládeže s citací Klementa Gottwalda: „Jde nyní o to vychovat ty statisíce nových členů v nadšené, uvědomělé a obětavé vlastence, ve skutečné budovatele naší vlasti!“ (Tomio Okamura dává lajk).

Deska z domu, ve kterém byl „zastřelen významný organizátor partyzánského hnutí, činitel ÚV KSČ Augustin Schramm“, což byl agent sovětské NKVD, který velel partyzánskému komandu, které „navštívilo“ ministra zahraničí Jana Masaryka krátce předtím, než byl nalezen mrtvý pod oknem své pracovny – Schramma někdo zastřelil ze samopalu pár týdnů nato, podle historiků to pravděpodobně udělala StB, která se tím zbavila nepohodlného svědka. Fesl se Sobotovičovou si vysloužilé bronzové památníčky půjčili ze sbírek GHMP, která je spravuje ve svém depozitáři zrušených venkovních plastik. Rozmístili je na svahu mezi Vinohrady a Vršovicemi v podobě jakési kalvárie, pneumatiky pod deskami mají připomínat občanskou mobilitu, „ať už fyzickou nebo myšlenkovou“. Koněv by se mezi nimi vyjímal rozhodně líp než na náměstí Interbrigády.

Nerad píšu o výstavách na poslední chvíli, ale tuhle by byla škoda propásnout: trvá do poloviny září, jmenuje se Čechy-Sasko: Jak blízko, tak daleko a Národní galerie Praha (konkrétně šéf Sbírky starého umění Marius Winzeler) ji připravila ve Šternberském paláci. Klasické česko-německé stýkání a potýkání je tu líčeno na příbězích artefaktů z hraničního území mezi Krušnými a Žitavskými horami. Pro mě nejzajímavější část výstavy začíná zhruba v její polovině, v sekci Ve znamení hospodářského rozvoje.

Souvisí se středověkým objevením nalezišť stříbra, kdy se Čechy se Saskem staly takovou malinkou EU své doby a kdy se zároveň stalo toto území sídlem významné renesanční umělecké dílny: Lucas Cranach a jeho žáci pracovali ve Wittenbergu na pozvání saského kurfiřta se sympatickým jménem Fridrich Moudrý. Jedním z těch žáků byl i můj milovaný Mistr IW. Působil zejména v severozápadních Čechách a NGP od něj vlastní ikonický portrét Salomé s hlavou Jana Křtitele, který si od něj kolem roku 1525 nejspíš objednal někdo z rodu Šliků, podle autorů expozice buď Štěpán nebo Jeroným II.

V Česku méně známou prací Mistra IW je Odpočívající Kristus z roku 1541. Vlastní ho totiž Státní umělecké sbírky v Drážďanech. Původně byl ve vlastnictví opata cisterciáckého opatství v Oseku, neboť na zadní straně portrétu bičováním vyčerpaného Krista čekajícího na poslední křížovou cestu dodnes najdeme dvojici erbů opata Bartoloměje. Když už mluvíme o erbech: unikátní památkou na výstavě je také portrét císaře Zikmunda z poloviny 15. století zapůjčený z Kulturněhistorického muzea v Görlitzu, čili po česku Zhořelce. Za podporu tažení proti husitům věnovala liška ryšavá Zhořelci v roce 1433 erb. A město se císaři odvděčilo právě objednáním jeho podobizny, která až do začátku minulého století visela na tamní radnici.

Pozoruhodný příběh má i o tři sta let mladší práce. Malý obrázek sevřený mnohem větším rámem je dílem Františka Xavera Karla Palka z roku 1760 a zachycuje mrtvé tělo sv. Jana Nepomuckého. Jak známo, Palko je autorem oltářního obrazu Smrt Františka Xaverského v malostranském kostele sv. Mikuláše, kolem kterého se točí děj napínavého Arbesova romaneta Svatý Xaverius. I Palko byl dvorním malířem saského kurfiřta, v Praze pracoval na přímou zakázku jezuitů. V Drážďanech vymaloval kupoli dvorského katolického kostela freskou s legendou o sv. Janu Nepomuckém, ale ta byla na konci druhé světové války zničena spolu s víceméně celým městem. Z legendy zbyl jen tenhle malý obrázek, se kterým jako by do Čech velmi předčasně dorazil symbolismus.

Pomníkem jsem začal a také s ním skončím. Quo vadis je prvním zásadním dílem Davida Černého. V roce 1990 ho postavil na Staroměstské náměstí v podobě trabanta kráčejícího na čtyřech nohách vybaveného masivními varlaty. Sochař se inspiroval tehdy nedávným hromadným útěkem východních Němců přes sasko-českou hranici na západoněmecké velvyslanectví v Praze, kde mohli požádat o vystěhování do SRN. Speciální vlaky je tam z Hlavního nádraží odvezly 1. a 4. října 1989. Originálního kráčejícího trabanta dnes vlastní Fórum pro současné dějiny v Lipsku, odlitý do bronzu stojí v zahradě německého velvyslanectví pod Pražským hradem.

Tohle je modýlek z Davidova majetku. Rok po trabantu přetřel narůžovo sovětský tank na Smíchově a Rusové stahující zrovna své okupační jednotky z Československa se mohli zbláznit. Tank nejdříve naše armáda znovu přetřela nazeleno - a ze Smíchova zmizel až poté, co ho znovu narůžovo natřela skupina poslanců Federálního shromáždění. Proti činu svých kolegů tehdy v písemném stanovisku protestoval mimo jiné tehdejší poslanec Miloš Zeman. Jeho současný tiskový imitátor právě v pátek na Twitteru veřejnost vyzval, aby se v souvislosti se zakrytím Koněvovy sochy plachtou postavila „proti tomuto zlu“. No a pak že se historie neopakuje…