Koho z diplomantů si má najmout příští prezident

V předvečer stého výročí narození Josefa Kainara si Vladimír Kokolia ostříhal vlasy jako malý chlapeček. Z hlediska českého vysokého uměleckého školství by toto gesto mělo být pozorně zaznamenáno: vždyť před dvanácti lety se šéf Ateliéru grafiky II na pražské AVU zařekl, že se neostříhá do doby, než Akademie začne normálně fungovat. Aktuálně se škola ve Veletržním paláci Národní galerie prezentuje výstavou diplomek svých studentů - čili je šance si ověřit, zda se Kokolia svých bujných kadeří nezbavil předčasně.

Prozraďme rovnou, že ne. Už loni škola překvapila, když upadající zmatenou přehlídku diplomantů svěřila do rukou kurátora Otty M. Urbana a ten ji pojal jako dekadentní večírek více či méně úspěšných s jasnou strukturou a záměrem. Bylo to takové bujaré rozloučení se zahnívající letargií. Václav Janoščík teď pokračuje v jeho stopách a pod heslem New Wave se snaží ukázat, jak AVU naskočila na novou vlnu a surfuje k lepším zítřkům.

V překvapivé myšlenkové zkratce přitom teoretik dochází k přesvědčení, že dnešní studenti vlastně navazují na baroko. „Obecně jde o odmítání obecnějších témat (zejména sociálních či politických) ve prospěch osobních zkušeností, rodinných minulostí a především snahy o subjektivní výraz; ale také jde o takřka naprosté odvržení abstraktního a konceptuálního umění na úkor různých návratů k figurálním, dokonce tělesným motivům,“ píše kurátor v perfektně (a včas!) připraveném katalogu výstavy. Znalci samozřejmě zbystří: člověk, který dostal do rukou letošní diplomanty nejprestižnější umělecké vysoké školy v Česku, otevřeně říká, že se odvrhují od všeho, co se (mimochodem na stejném místě) soustavně prezentuje na nejprestižnější umělecké přehlídce v Česku – tedy Ceně Jindřicha Chalupeckého, kde jsou právě „aváci“ pravidelně nejvíc zastoupeni. Po zhlédnutí jejich prací musím s Janoščíkem souhlasit. A vypíchnu pár jmen, o kterých určitě ještě uslyšíme.

Hodně jsem byl zvědavý na výstupy Ateliéru intermediální tvorby II, který vedou Dušan Záhoranský s Pavlou Scerankovou, sochaři z nejpovolanějších. A hned u vstupu do výstavy (vedle též pozoruhodné diplomky, v níž Kateřina Komm do sádry a betonu zachytila svou rodinnou historii) jsem se dočkal. Nikol Kutíková se očividně nechala nakazit blahodárným humorem svých pedagogů a svérázně v něm pokračuje. A taky v jejich zásadním tématu poslední doby, jímž je dětský svět. Právě z dětských tělocvičen si Kutíková vypůjčila palubkové podlahy, z nichž sestavuje rozverné kompozice, které by se vzhledem k oblíbenosti předpony post v současném umění daly označit za postsportovní. Takhle to asi bude vypadat, až jednou cvičenci i s námi všemi ostatními vymřou a sportovní nářadí nebude vědět, co si samo se sebou počít.

Postapokalypticky zase působí obrazy absolventa Ateliéru malířství IV Matěje Rejla. Žák Martina Mainera maluje podle fotografií, které pořizuje v opuštěných továrních komplexech -  a mně svou zlověstně kulisovitou atmosférou a rozmazaným rukopisem dost připomínaly práce o devět let staršího Daniela Pitína. Ten to dotáhl tak daleko, že momentálně v cizině vystavuje víc než doma. Tak uvidíme, jak si povede Rejl při neklesající popularitě závěsných obrazů mezi galeristy a sběrateli.

A když jsme u obrazů: do třetice všeho dobrého z diplomek AVU bych rád upozornil na Zuzanu Dvorskou Šípovou z Ateliéru malířství III. U jejího pedagoga Michaela Rittsteina je většinou zvykem, že se studenti kvůli jeho charismatu snaží jít v jeho stopách, ale bohužel často hůř. Sympatické je už to, že Dvorská Šípová na rittsteinovský figurální expresionismus kašle a maluje hyperrealisticky předměty, které zbyly po jejím dědečkovi. Za války byl totálně nasazený v „reichu“, čili v sobě samy o sobě dodnes obsahují jakousi temnotu, ať už jde o zapalovač nebo vojenský příbor. Autorka to zesiluje tím, že je maluje na prázdné ploše, jako by se vznášely ve věčném vakuu dějinného vesmíru.

Takže to jen tak tři jména, která mě na New Wave zaujala (ve Veletržáku nepřehlédněte ani Martina Kyrycha a Tomáše Janíka). A teď se pro srovnání ještě zastavme na diplomkách, které proběhly na konkurenční UMPRUM. Zatímco New Wave se koná pod trumpovským heslem „Make Academy Great Again!“, na UMPRUM se výstava jmenovala Diplomky 2017, nikdo ji nekurátoroval, proběhla klasicky v jednotlivých ateliérech a do dějin vejde snad jen kvůli tomu, že z ní během vernisáže začala najatá ochranka dost neurvale už v deset večer vyhánět návštěvníky.

Škola nepřehlédnutelně zažívá to, co před časem AVU: křeč, zmatenost, vnitřní rozkoly a neschopnost vystupovat jako jeden celek. Diplomové práce tomu žel odpovídají. Co jsem měl možnost vidět (řada ateliérů se nekoncepčně prezentovala také vně školy), z toho mi tedy moc dobře nebylo. Řada výstupů působila nikoli jako práce absolventské, ale přijímací - a ve srovnání s AVU byl ten rozdíl až alarmující. Zejména v takzvaném „volném umění“ čili v soše, malbě a nových médiích. Čest školy tak na její půdě zachraňovalo jen pár lidí, třeba Natálie Bocková z ateliéru Design nábytku a interiéru. Vyrobila Sekretář, jednoduchý skladný artefakt, který si můžete pověsit na zeď. A jeho rozložením získáte na titěrné ploše nejen psací stůl, ale i knihovnu, nástěnku a přehledný prostor, na kterém si můžete tříbit myšlenky.

Ještě zásadnější byl příspěvek Redefinice Pražského hradu, o který se postarala Elena Fialková z ateliéru Architektura IV. Už tak trochu zapomínáme, jak přirozenou spojnici Hrad donedávna tvořil mezi Střešovicemi, Bubenčí, Dejvicemi a Malou Stranou či Starým Městem. Než se v něm Miloš Zeman zbaběle opevnil, čili by si dnes musel člověk pro průchod pokaždé vystát frontu a ještě si nechat prohrabat batoh. Fialková propátrala, které prostory se v areálu vůbec užívají a k čemu. Samozřejmě zjistila, že je se komplexem nakládáno naprosto chaoticky a že občané, kteří k němu mají vzhlížet jako k symbolu své státnosti (neplést si se stádností), jsou tu ne pátým, ale zhruba tak 458. kolem u vozu.

Navrhla tedy, jak by se mohl Hrad otevřít, a co by se v něm mohlo všechno dít. V tomhle těsném kontaktu s okolní realitou dnešních dní a snahou ji změnit k lepšímu mi byla Fialková nejsympatičtější ze všech diplomantů jak na UMPRUM, tak na AVU. Ať už bude příštím prezidentem kdokoli, navrhuji, ať si ji najme do svých služeb.