Když Masaryk s Čapkem hovoří o ženách

Už léta se jihlavský festival dokumentárních filmů profiluje jako akce, kde se stírají hranice mezi dokumentárním a hraným filmem. Proto je možné, aby se v hlavní soutěži národní kinematografie Česká radost objevil i snímek hraný, který se zároveň nese v duchu jakési dokumentaristické rekonstrukce – Hovory s TGM.

Film debutujícího Jakuba Červenky zachycuje rozhovor mezi Masarykem a Karlem Čapkem na prezidentově letním sídle v Topolčiankách v roce 1928 a po knize Jiný TGM je dalším z pokusů  Pavla Kosatíka sejmout ze zakladatele československého státu představu tatíčka národa a ukázat jej jako člověka. A jako rváče, jak o něm mluví. A to se výrazně konverzačnímu filmu daří. Po hodině a půl, kdy s Čapkem debatuje o rodině, Němcích, otci, práci nebo katolictví a je vystaven drobným útrapám, vychází z topolčianského parku Masaryk z masa a kostí. Nebo alespoň tak, jak jej vidí Kosatík. Kdo už je zřetelný méně, je Masaryk-politik.

Hele, veverka

„Zvukový film těch hovorů by vypadal asi takto,“ napsal v kapitole T.G.M. hovoří – a mlčí zařazené na konec Hovorů s TGM Karel Čapek ve snaze vyvést z omylu ty, kteří by knihu považovali za téměř faktografický záznam. „Besídka z březových dřev, zarostlá pnoucími růžemi a houštím jalovcovým. T. G. Masaryk sedí na hrubém sedátku, lokty opřeny o kolena, tahá se za knír a mlčí, myslí patrně na své věci. Také pisatel Hovorů mlčí, pokuřuje a myslí na své věci, třeba na sluníčko sedmitečné, které mu putuje po ruce. Konečně̌ prezident zvedne hlavu, ukáže rukou dokola a řekne jenom: „To…“ To znamená: jaký pěkný den, podívejte se na ty hory na obzoru, na ten javor už ohnivě zbarvený. Pisatel Hovorů kývne mlčky hlavou, což znamená: ano, krásný den, není nad takové podzimní ráno; už i buky zežloutly – hele, veverka; tiše, ať neuteče.“

Zvukový film o Hovorech, který skutečně vznikl s odstupem devadesáti let, v sobě má náladově mnohé z Čapkova popisu - včetně sluníčka sedmitečného, které prezident v jednu chvíli mlčky, téměř rozverně ukáže rozrušenému Čapkovi. Ruka natočí gramofon a položí jehlu na desku, skrz větve stromů je vidět březová besídka, z čajovaru teče do plechového šálku čaj. „Dobré ráno, pane prezidente,“ vstoupí Karel Čapek. „Ráno už dávno není, Čapku,“ odvětí suše Masaryk a jeho odpověď je možné vnímat jako první salvu v souboji dvou osobností. Jakkoliv nerovného a vždy nakloněného Masarykovi-rváči.

V altánu se tak narýsuje hřiště boje. Čapek přijel nabídnout Masarykovi polovinu honoráře z plánované společné knihy. Zároveň musí odjet za Olgou Scheinpflugovou, která se vybourala v autě a u níž jej svírají obavy, že by mu ji mohl snadno odlákat jiný muž. Masaryk mu oznámí, že si jeho dcera Alice nepřeje, aby kniha vyšla, protože není důstojné, aby se prezident bavil veřejně o otázkách lásky a manželství, a proto žádná nebude… Následující konverzační boj, odehrávající se během procházky, Kosatík kompiluje z fragmentů z knižních Hovorů s TGM - a dodává vlastní pohled na oba muže i fabulaci. Jak se rozhovor blíží ke konci, stále více přitom tíhne k věcem osobním.

Od vztahu k matce a otci přes opuštění vlastní rodiny pro politiku až k přiznání k nové ženě v jeho životě. V jeden moment se rozhovor mění ve zpověď či psychoanalytickou introspekci. Čapek, kterému Masaryk pohrdavě vytkne, že mu klade jen lehké otázky, kontruje dotazem na spekulace, že byl Masaryk nemanželským dítětem. A následně sekne poznámkou o rodině, kterou sice Masaryk má, ale nemá na ni čas, a vždy byl ochotný ji obětovat. Prezident si nevšimne, že Čapek zůstal stát na místě - vzdalujíc se od něj „svěřuje“ se mu s pocity, které ještě nikomu neřekl, a ukazuje se tak Masarykova izolace ve chvíli, kdy přiznává své chyby.

Na film, který by se dal popsat jako „dva muži jdou lesem a povídají si“, v sobě Hovory s TGM mají silnou vnitřní dynamiku a rytmus. Spočívá ale výhradně v rozhovoru samém, nikoliv v režijním pojetí. S ním příliš práce Jakub Červenka neměl. Hovory s TGM jsou filmem scénáristickým: režisér slouží svému scénáristovi a těží z toho, co mu dají herci. Martin Huba hraje svého Masaryka jako realistu, který se snaží neohlížet do minulosti, ale žít a konat v přítomnosti, ale jehož minulost dostihne a rozjitří jeho tvrdost. Občas je netrpělivý, ale vždy soustředěný. Zahleděný do sebe a pohrdající slabostí, jejímž zosobněním má být právě Čapek.

Mít rád

Spisovatel,  který se plně oddal službě Masarykovi i jeho vizi a jehož si TGM vybral jako kronikáře právě proto, protože mu nevzdoroval. Jan Budař ho hraje jako člověka poddajného a uctivého, ale zároveň více oponujícího a méně úslužného, než vychází z knižních Hovorů. Kosatík tvrdí, že Masaryk Čapkem pohrdal pro jeho maximální služebnost, ale negativnímu se tu vyhýbá. Jisté pohrdání se do filmu vkrádá jen tím, že Masaryk Čapka občas přeruší, zaujme k němu vychovatelský či ironický tón, nebo jej přinutí zout si boty a jít mokrou loukou. Městský člověk Čapek si cosi bodne do nohy,  skuhrá a v očích venkovského kluka ze statku přeběhne pohrdání.

Masaryk je po Pavlu Kohoutovi nebo politicích v seriálu České století (kde Masaryk rovměž figuroval a opět jej hrál Martin Huba) další historickou figurou, kterou se snaží Kosatík důsledněji „aktualizovat“ pro dnešek. Přes emoce, prožitky, vnitřní pochody nabízí do jisté míry Masaryka populárního, srozumitelného. To složitější ale ustupuje do pozadí pod vyznáním z pozdní lásky, díky níž Masaryk poznal i lásku fyzickou. Tečkou za polidšťovací misí je drobné gesto, kdy prezident-osvoboditel spontánně na rozloučenou Čapkovi na obzoru zatančí.

„Je lepší mít ho rád, než k němu chovat úctu,“ řekl Kosatík na adresu vlastní vize pojetí Masaryka v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Masaryk, kterého dějiny a zájmy těch, kdo vládli, proměnily v symbol, tu zásluhou filmu vskutku ožívá. Což je dobře a v mnohém inspirativní, ale zároveň ne dost. Na konci filmu je opravdu možné mít Masaryka rád. Jeho myšlení a politika jsou ale zřetelné méně - přestože je to právě Masarykovo myšlení, co by se mělo pro současnost stoleté republiky aktualizovat nejvíc a nejnaléhavěji.

Třeba jeho pojetí české politiky jako výhradně politiky světové by stálo za připomenutí v době sílícího volání po nacionalismu a vystoupení z evropských struktur. A jeho vize budování státu jako problém mravní by se při pohledu na českou politickou scénu a rozdávání státních vyznamenání normalizačním pop hvězdám hodila jako sůl.