Účastníci surrealistického zájezdu vyrazili hledat Effenbergera

„Byl to zákulisní zjev,“ říká jeden z členů surrealistické skupiny v dokumentu Davida Jařaba Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka. Snímek, který si do podtitulu vypůjčuje název Effenbergerova samizdatového výběru poezie vydaného v roce 1980, soutěží s dalšími dvanácti tituly na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Česká radost a do kin vstoupí 8. listopadu.

Snímek o vůdčí figuře československého surrealismu se shodou okolností trefuje do názvu sekce z letošních titulů nejvíc, protože je do velké míry o radosti z vyvádění na pomyslnou forbínu před zraky veřejnosti. Občas sice nedokáže zcela překonat dojem vzpomínání určeného pro úzkou skupinu surrealistů a natočeného jedním z nich. A hlavně v poslední třetině hádky o významy Effenbergerova díla zastiňuji jeho autora. Celkově však vyznívá jako hravý portrét člověka, který se celý život dokázal obrazně dívat na druhou stranu, mimo danou realitu. A jehož dílo, život a myšlení nabízí i nedoceněný vhled do života za normalizace.

Vratislav Effenberger byl vůdčí osobností Surrealistické skupiny po druhé světové válce podobně, jako jí byl Karel Teige před ní. S Teigem a Karlem Hynkem skupinu v roce 1947 obnovil a po Teigeho smrti o čtyři roky později se stal jejím hlavním teoretikem i organizátorem. Kolem Effenbergera se soustředila úzká skupinka surrealistů včetně Jana a Evy Švankmajerových nebo Petra Krále jako mikrosvět lidí, které spojovala podvratná moc představivosti.

Komunisty zakázané umělecké hnutí se scházelo a tvořilo v ilegalitě; po roce 1977, kdy Effenberger podepsal Chartu 77, byl na černé listině a většina jeho rozsáhlé tvorby tak dosud nebyla oficiálně vydaná. Vyšlo jen několik titulů ze 60. let, po revoluci soubor scénářů Surovost života a cynismus fantazie. Systematičtěji se začalo jeho tvorbě věnovat až v roce 2004 nakladatelství Torst, které vydalo dva soubory poezie a knihu Republika a varlata psanou v letech 1970 – 1977. V ní až sžíravě nahlíží na dějiny dvacátého století a na klíčové body československých dějin, přičemž v obou neshledává přílišný smysl.

Fascinován jedním mužem se David Jařab (Vaterland, Hlava-ruce-srdce) snaží postihnout základní Effenbergerovy názory a jeho význam pro surrealistickou skupinu tím, že si její členy sezve na jízdu krásnou starou karosou, do níž Effenberger zasadil svůj nerealizovaný scénář Nikde nikdo. Surrealisté s odstupem vzpomínají na formující setkání, na Effenbergerův význam, jeho osobnost a následně vykládají jeho dílo. Postupně se k nim ve druhé části přidávají i mladší surrealisté nebo teoretici, kteří jej osobně neznali, ale vnímají jeho odkaz, ať už pro tvorbu nebo v dějinách myšlení. Ne vždy se shodnou.

Na svého otce vzpomíná i syn, jehož nepříliš radostné vzpomínky vytvářejí napětí mezi vzývanou vůdčí tvůrčí osobností a člověkem, jenž nebyl tak úplně schopný být rodičem. Zatímco pro Jana Švankmajera se Effenberger „přestěhoval do jeho superega, odkud na něj neustále působí“, některé vzpomínky jsou temnější – a zazní i slova jako demagog.

Lov na černého žraloka neříká příliš o Surrealistické skupině jako takové, nevztahuje její působení k surrealismu světovému nebo ke kontextu druhé či třetí kultury v Československu. Jařab volí osobnostní úhel pohledu – přes Effenbergerovu tvorbu, které vdechuje život. Staví se k němu jako typický surrealista, jenž jako nástroj bere princip hry. Citace Effenbergerových myšlenek a básní mísí s dobovými fotografiemi a archivy.

Vzpomínání starých surrealistů inscenuje jako divadelní představení na improvizovaném jevišti, do něhož vstoupí postavy z jeho nerealizovaných scénářů. A jejich fragmenty natáčí. Objeví se tak scény z Mamlasů nebo Vzpoury sládků, které trefně dokreslují Effenbergerův tolikrát abstraktně zmiňovaný podvratný humor i světonázor na stalinistickou či následně normalizační realitu, do které se nechtěl nechat vtáhnout.

Lov na černého žraloka téma Effenberger zdaleka nevyčerpává, ale představuje jej jako životní sílu, která díky schopnosti „vidět za roh, vidět věcem do žaludku“ alespoň uvnitř určitého intelektuálního kruhu pomáhala přežít období normalizace. Období, v němž se zdálo, že život nemá smysl.