Juraj Herz se rád bál, ale nikdy ne filmu

Co kdybych tě, drahá, oběsil? Replika pronesená medovým hlasem Rudolfa Hrušínského ve Spalovačích mrtvol je určující větou českého hororu – žánru, který v tuzemských poměrech (s)tvořil a definoval v podstatě jediný režisér: Juraj Herz. Autor více než pětadvaceti celovečerních filmů zemřel v neděli v noci ve věku 83 let. O jeho úmrtí informoval na sociální síti slovenský herec a režisérův přítel Andrej Hryc.

Herz, rodák ze slovenského Kežmaroku, patří k nejvýraznějším a nejsvébytnějším režisérům poválečné československé kinematografie. Učednická léta strávil absolvent Umělecko-průmyslové školy v Bratislavě a DAMU coby asistent režisérů Zbyňka Brynycha nebo Jána Kadára na oscarovém Obchodu na korze, poté debutoval v roce 1966 víceméně tuctovou krimi z nemocničního prostředí Znamení Raka.

Zároveň však snímek experimentováním s obrazem, zvukem i s hereckým obsazením předznamenal, co mělo záhy přijít, když Herz objevil v knižní předloze Ladislava Fukse o spořádaném zaměstnanci krematoria látku, která se potkala s jeho osobností, zkušeností i inklinací. Vznikl tak film, který sice záhy putoval do komunistického trezoru, ale patří k tomu nejlepšímu z československé produkce.

Herz je rutinně označován za „mistra hrůzy“. V obecnosti je to jistě pravda, ale hlavně byl výjimečným vypravěčem schopným vidět poetické obrazy na (v) objektivně hrozivých místech; a také vypravěčem schopným výrazné obrazové i příběhové zkratky. Třeba obrazy desetiletého židovského kluka internovaného s šedesáti romskými dětmi za druhé světové války v koncentráku – vzpomínky samotného Herze – v jeho historkách nabývají na specifické barvitosti kdesi mezi hororem a podvratnou pohádkou. Jak sám rád říkal: bát se ho bavilo.

Všechny hrozivé Herzovy filmy tak v sobě mají odstín absurdního humoru - který je dělá opravdu děsivými. Ať je to hygienická, mentální i rodinná spořádanost spalovače Kopfrkingla, malého člověka směřujícího k vyšším cílům, jež slouží coby metafora jakékoliv totality, kontrast krásné hudby Zdeňka Lišky s děsivostí Kopfrkinglových proslovů, nebo škleb poručíka Pavla v Petrolejových lampách.

Druhý zmíněný snímek z roku 1971, opět adaptace literární předlohy, stojí neprávem ve stínu geniálního Spalovače mrtvol. V příběhu o vztahu mezi volnomyšlenkářskou, emancipovanou Štěpou a do šílenství zapříčiněném syfilis se propadajícího bratrance, který má „starou pannu“ zachránit, ale namísto toho ji zničí, se mohl Herz pustit ještě hlouběji do psychologie. Tragický úděl obou postav navíc podkresluje maloměstská morálka přelomu století, která byla Herzovi odporná.

Herzovy filmy se zaháčkují v paměti i proto, že se v nich psychologie kongeniálně odráží ve stylu. U Spalovače mrtvol vyvolávalo znepokojivou, podprahovou vyšinutost experimentální použití širokoúhlého objektivu vytvářejícího efekt takzvaného rybího oka deformujícího obraz, který tehdy Barrandov dávající výjimečný prostor mladým filmařům zakoupil. V Petrolejových lampách zase Herz pracoval s exaltací i zatajováním, s dramatickou hudbou Luboše Fišera, která dokáže proměnit korzo na nedělní kolonádě v panoptikum studu a přetvářky. Morgiana o psychicky nemocné ženě, jež chce zavraždit vlastní sestru, je pak halucinační i magická zároveň.

V Petrolejových lampách i v jeho pozdějších filmech se projevuje i Herzova schopnost vybrat a obsadit výrazné herce, často proti jejich typu, kteří ale následně do velké míry jeho film „udělají“. Do té doby hlavně komediální herečka Iva Janžurová pod Herzovým vedením odehrává bravurně odstíněné drama ničené Štěpy. Její optimistická tvář snažící se zachovat si naději a důstojnost se dramaticky střetává s čím dál tím vyšinutější grimasou Petra Čepka. Janžurovou následně režisér obsadil i do dvojrole v Morgianě, kterou lze považovat za vrchol v její herecké kariéře.

Po nesocialisticky „temných“ filmech se v normalizačních 70. letech Herz vykoupil několika odlehčenými snímky určenými pro široké publikum. Natočil komedii Holky z porcelánu a horskou televizní kriminálku Holka na zabití. Obě s rozesmátou Dagmar Veškrnovou v hlavní roli. Postupně se přeorientovával na politicky bezpečnější žánr pohádky, kterou „neměl rád“. V roce 1978 natočil na jeden zápřah Pannu a netvora a Deváté srdce, kde se projevil jeho cit po poeovskou náladovost i schopnost posunout pohádkové šablony blíž k hrůze.

Osmdesátá léta začal pokusem o mainstreamový sci-fi horor Upír z Feratu o automobilu poháněném lidskou krví. Následná, údajná parodie na mafiánské snímky Buldoci a třešně patří k tomu nejbizarnějšímu a nejpokleslejšímu, co v předrevoluční kinematografii vzniklo. Pokusy o přímočaré žánry bez psychologického odstínění Herzovy nešly. Naproti tomu středověké satirické podobenství Straka v hrsti pracující s hudbou Pražského výběru sice nestojí na vrcholu jeho tvorby, ale zároveň jej pohání působivá obrazivost i energie, která se protíná s rodící se punkovou nevyzpytatelností první poloviny 80. let.

Dva roky před emigrací do Západního Německa v roce 1987 pak Herz natočil snímek Zastihla mě noc, který stojí napůl mezi angažovaným filmem a potýkáním se s osobním tématem. Na jedné straně oslavuje komunistickou odbojářku Jožku Jabůrkovou, která zahynula v koncentračním táboře Rawensbrück. Na straně druhé se režisér - který chtěl „vždycky natočit černou komedii z koncentráku“ - v expresivním, stísňujícím filmu se vrací ke vlastní zkušenosti z tábora a války.

Potřetí ji bude ještě reflektovat v roce 2010 v historickém a svém posledním filmu Habermannův mlýn. Jím se přesvědčivě uzavřela kariéra, na níž se dají nejen sledovat sinusoidy československé a české kinematografie, ale která v ohlédnutí vykazuje průbojnou autorskou vizi režiséra, jenž se rád bál, ale nikdy ne filmu.