Jak se máte? Michaela Červená
Co dělají čeští umělci a umělkyně (nejen) v době pandemie
„Brácha se zná s majitelem, tak mu za nájem ateliéru platím v obrazech,” vysvětluje shovívavě malířka Michaela Červená před branou komplexu Gabriel Loci, bývalého kláštera benediktinek na pražském Smíchově. Za pár let se z něj má stát hotel, ale do té doby některé prostory mohou využívat umělci a velký sál posloužil také jako hlavní lokace Mercedes Benz Prague Fashion Weeku.
Bradavice: Klášter mi trochu připomíná Bradavice - školu čar a kouzel Harryho Pottera. Momentálně mám ateliér v místnosti s kobercem, což je sice nepraktické vzhledem k tomu, že si musím dávat pozor, abych barvami nezacákala podlahu, ale jako v jednom z mála prostorů se tady topí. Až se víc oteplí, budu se moct přestěhovat do jiného, historického křídla. Působí to tady tajuplně, ale nebojím se. Docela dobře se tu vyznám, říkám si, že bych skoro mohla dělat průvodkyni.
Dotýkat se maleb: Největší změnou pro mě je, že konečně nepracuju doma. Spát a malovat v jednom pokoji je vyčerpávající. Ráno vstanu, jedu do práce, potom za sebou zavřu dveře a nechávám malby tady. Za poslední rok se spíš než způsob práce proměnily moje obrazy. Mohou se zdát prázdnější: na začátku na plátna kreslím a k té kresebné části postupně přidávám další vrstvy pomocí barev nebo sprejů. Připadá mi, že působí plastičtěji, a chci se jich pak dotýkat.
Dvojité zklidnění: Po delší době jsem se vrátila k výrobě tapisérií - vyžaduje to velké soustředění, ráda bych v tom pokračovala a postupně se zdokonalovala. Malé jsou hned hotové, ale před pár dny jsem dokončila jednu obrovskou - několikametrovou. Vyrobit ji mi trvalo něco přes měsíc. Když na nich pracuju, poslouchám u toho pořád dokola audioknihy Harryho Pottera, což mě stejně jako tkaní samo dost uklidňuje. Je to takové moje guilty pleasure a zároveň dvojité zklidnění.
Kresba jako výšivka: Dřív jsem se věnovala vyšívaným obrazům. Na stáži v Budapešti jsem si často kreslila v přírodě a skicovala motivy, které jsem potom na plátno přenesla jako výšivky. Textil mě baví asi nejvíc, dokonce se hlásím do Ateliéru textilní tvorby na UMPRUM. Donedávna jsem studovala v Ústí nad Labem, nicméně tam se už vrátit nechci. Chvíli jsem tam i bydlela, později dojížděla, byla to hrozná depka. Škola je fajn, ale to ponuré prostředí mi moc nesedělo.
Takhle furt dokola: Všechno je teď tak nějak pomalejší. S mojí holkou jsme začaly koukat na How I Met Your Mother. Přijdeme domů, uvaříme večeři, zapneme seriál a takhle furt dokola. Každý den si před spaním čteme z Pipi Dlouhé punčochy. Asi jsme trošku infantilní, ale hodně se u toho nasmějeme. V poslední době se nedokážu soustředit na žádnou obohacující četbu, tak se vracím k tomu, co jsem měla ráda v dětství. Pipi je zábavná postava - sice jí má být devět, ale podle toho, jak přemýšlí, by klidně mohla být o dvacet třicet let starší.
„Docela mě těší různé barevné ovocné limonády. Kdykoli za mnou někdo přijde do ateliéru, ráda je jimi hostím.”
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].