Jak se máte? Marie Lukáčová

Když byla umělkyně Marie Lukáčová před dvěma lety, nominovaná na Cenu Jindřicha Chalupeckého, prohlásila, že je extrémně soutěživá. Ale znova se nejspíš hlásit nebude: „Rozhodla jsem se, že s fajn týpkama a holkama už takhle soupeřit nechci. Maximálně když má nějakej chlápek kecy, řeknu mu, ať si se mnou dá páku,” směje se výtvarnice. Její výstavu Vagina Fantasy teď vídá, každý kdo v Praze chodí nebo jezdí kolem opěrné zdi Letenských sadů na Nábřeží kpt. Jaroše. V současnosti se svá díla chystá prezentovat i mimo Prahu - zanedlouho například v královéhradecké Galerii moderního umění nebo v Galerii XY Olomouc.

Čtyřmetrový frndy: Chystáme se dělat hudební pohádku - v Česku to má velkou tradici a ráda bych vzala primát Svěrákovi s Uhlířem. Zájem o děti přišel až s mým dítětem - najednou to bylo jasné. Po skončení studia jsem měla za to, že musím řešit velké věci, těžké otázky. Ale došlo mi, že to není nutné, a že když se budu soustředit na ty menší a udělám to pořádně, jde to mnohem víc ze mě. Třeba když kreslím vaginy. Není to technologický kyberfeminismus, jsou to prostě čtyřmetrový frndy. Komunikuju širší škálou jazyků a dostane se to k více lidem. Tak vnímám i mateřství. Teď mám sdílenou zkušenost s polovinou republiky - a právě přes ni jsem se k dětské tvorbě vlastně dostala.

Videa jako malby: Obrázky mají nějakou power. Teď vyrábím tarotové karty - kdysi jsem si je od kamarádky Andrey Pekárkové nechala i vyložit. Říkávám, že je to lepší než terapie. Zjistila jsem - ale to bude možná trochu ezo -, že když jsem byla těhotná, posunula se mi vizualita. Jedna dula mi prozradila, že dítě se mnou takto komunikuje - a opravdu. Dřív pro mě bylo důležité psát příběhy, pak jsem najednou začala víc dělat 3Dčka, kreslit a to mi zůstalo, i když můj styl se vyvinul. Kreslím, experimentuju s vrstvami. Teď mě hodně baví chlupy, nehty, očička - kresebná část je pro mě důležitá, všechno dělám jako obraz - vystudovala jsem malbu. I moje videa vypadají jako malby.

Deset tisíc aplikací: Vždycky jsem chtěla chovat želvy, je to můj splněný sen. Už od dětství jsem si kreslila obrázky, jakože jsem chovatelka - co obrázek, to jedna želva. Tyhlety naše jsou strašně chráněný. Pochází z Madagaskaru a jsou na pokraji vyhynutí. Plánem je, že s nimi budeme chvíli žít, vyňuňáme je, a až vyrostou, v ideálním případě je odevzdáme zpátky na Madagaskar. Snad je nebudeme muset tajně pašovat. Želvy mi dělaly radost během karantény - želvy a cvičení. Propadla jsem virtuálnímu prostoru a mám asi deset tisíc aplikací na různé challenge – udělat šňůru, napít se, zvednout se ze židle nebo třeba běhat. Dělala to spousta lidí kolem mě.

Až otevřou pusu: Učím multimedialitu na střední škole, většinou si ale povídáme o rapu. S mým partnerem Filipem Krausem pracujeme na EPčku - bude o penězích a rodičovství, rádi bychom ho na podzim vydali. Zařizujeme si i nahrávací studio a říkám svým studentkám a studentům, ať kdykoli přijdou a něco si nahrají. To chci udělat: poskytnout jim kreativní prostor, zvukové karty, mikrofony, techniku. Mám spoustu kámošek v mém věku, které rapují. Myslím ale, že si to musí vzít do rukou někdo, komu je šestnáct, je silný a naštvaný. Není to tak, že by svět rapperky nechtěl. Jakmile tady bude nějaká hustá holka, která bude rapovat, všichni po ní skočí. Zatím jsme zvyklí na to, že holky chodí na koncerty a maximálně dělají klukům videa. Těším se, až začnou otevírat pusu.

Kouzlo je kolem: Poslední dva roky čtu hlavně feministické fantasy, co píšou ženy. Klasické mainstreamové romány tohohle žánru - dejme tomu Tolkien - jsou o tom, že kouzlo je někde kolem: nadpřirozený svět a magické prostředí. Kdežto ženy obvykle kouzlo zasazují do těla, vnitřní síly nebo nějaké vlastní energie. Líbilo se mi Zřídlo od Akwaeke Emezi. Všechny knihy, které čtu, odkazují pomocí metafor na reálné politické problémy ve světě - rasové, genderové. Nejvíc mě baví asi Nalo Hopkinson a její Brown Girl in a Ring.