Jak se máte? David Laufer
Co dělají čeští umělci a umělkyně (nejen) v době pandemie
„Když jsme s kapelou začínali, poslouchaly nás víc holky, teď už to je podle Spotify statistik skoro půl napůl – kluci jsou asi čím dál citlivější. Přízvuky jsou prostě taková ta věc, kterou si pustíš ve tři ráno, když máš sad boy hours,” směje se David Laufer – absolvent žurnalistiky a model, který se mimo jiné podílí na chodu uměleckého prostoru SVĚTOVA 1 nebo časopisu NOVY ZINE.
Neříkáme galerie: Teď asi nejvíc ze všeho pracuju. Ve SVĚTOVA 1 dělám hlavně PR, taky jsme rozjeli e-shop s uměním a crowdfunding, plánujeme nákladný výstavy. Začal s tím kámoš Zai Xu z AVU – jeho rodiče si pořizovali kanceláře, zároveň tam bylo něco jako showroom. A Zai řek, co kdyby z toho byla třeba galerie? A oni na to, že teda jo, pokud to zvládne dělat. Tak to děláme. Nejdřív to byla studentská výstavní síň, teď je to multifunkční prostor pro současné umění. Už neříkáme galerie, to je spíš obrazárna. V našem prostoru se fakt může stát cokoli – může tam být výstava, rave, koncert, blešák, loft i místo pro spánek po party. Vždycky to ale chceme umělecky zpracovat. Ať už se to bude tematicky týkat klimatické krize, identity v online prostředí nebo čehokoli jiného. Příští rok plánujeme spojit mladé nadějné cool umělce s těmi etablovanými ze zahraničí, například už máme potvrzeného Aj Wej-weje. Mezigenerační dialog – můžeme si to dovolit. Nejsme svázaní institucí, mladším to navíc může výrazně pomoct.
Home">artivive se fotky v časopise hýbou, mění se na jiný fotky, přidává se augmentovaná realita nebo vypadají 3D, byl jsem z toho zinu úplně nadšenej.
Trochu to rozbít: Přízvuky dělám já a hudebník Vítek Paulík – říká si kvítek – hra s češtinou je pro mě důležitá. Co jsme vydali před rokem, jsou zhruba tři roky staré věci. Rád bych vydal i něco nového, co by se mohlo blížit experimentálně-elektronickému zvuku, jaký dělá třeba producentka aya. Teď je to takový atmosférický, naivní, melancholický, zamilovaný – navíc se naše EP jmenuje Zatím je nám dvacet, takže si to můžeme dovolit. Mně by se ale líbilo trochu to rozbít, experimentovat s jazykem – dotáhnout to víc formálně. Překrucovat slova, věty, opakovat to samý – změnit maličkou věc, která je ale významotvorná. Na kapele je nicméně úplně nejlepší to, že to neženem a nehrotíme. Až přijde čas, tak to prostě půjde. Je to jeden z mála aspektů mýho života, kterej nehoří – kde nemusím být produktivní. Nechci pracovat, když dělám něco, co mám rád.
Řízne to: Z české scény se mi hodně líbí kapela Mezi patry klid. Mám rád mluvené slovo. Taky když český interpreti dělaj český texty. Je to osobní, intimní – nejsem zvyklej poslouchat niterný zpovědi v češtině. Daleko víc to hituje, je to silnější. Angličtina je plynulá, na I love you jsme všichni zvyklí, ale čeština má daleko ostřejší hrany. Něco řekneš, řízne to, zní to v prostoru; je to prostě velký zásah výrazným jazykem.
Tohle je dobrý: Rád v hudbě vnímám vrstvy a textury, jaký vytváří třeba ABADIR. A to nejen v těch crazy rozmanitejch tracích, ale i v klidný ambientní tvorbě. Minulý rok se ostatně hodně psalo, že ambientní hudba pomáhala zrelaxovat se a otevřít klaustrofobní prostor pokoje během pandemie. Taky jsem měl docela masivní Phoebe Bridgers fázi. Byl jsem třeba v techno klubu Ankali a šel jsem na záchod jen kvůli tomu, abych si pustil do sluchátek I Know the End a říkal si: jo, tohle je dobrý. Byla to tak trochu závislost. Nejvíc teď ale poslouchám Caseyho MQ nebo Segu Bodegu. Nejnovější album Romeo mi jede na repeat a rád se vracím ke karanténnímu albu Reestablishing Connection udělanému přes facetime společně s Oklou, Eartheater, Dorian Electra a dalšími. Nádhernej dojemnej projekt – syrový a čistý zachycení mezilidský harmonie prvního lockdownu. Je to mood booster.
„Nechci pracovat, když dělám něco, co mám rád.”
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].