Jak se máte? Alex Chudá

„Na střední v Banské Bystrici jsem studovala animaci, původně jsem chtěla kreslit. Jsem ale dost netrpělivá – a díky tomu jsem se vlastně dostala k focení,” říká fotografka Alex Chudá, studentka prvního ročníku Katedry fotografie FAMU.

Není pozdě: Před FAMU jsem si dala pětiletou studijní pauzu. Potřebovala jsem hlavně utéct z Bystrice – odstěhovala jsem se do Brna, a potom do Bratislavy, kde jsem dělala všechno možné od práce v galerii přes reklamku nebo focení módních akcí. Do Prahy jsem ale nechtěla jen tak – už při focení Fashion LIVE! v Bratislavě jsem cítila, že fotografie má smysl a baví mě, napadlo mě tedy jít to studovat. Je mi dvacet šest, ale říkám si, však co. To přece nevadí, není pozdě.

Bavit se upřímně: Vyrůstala jsem hned u lesa. S kamarádkou, co měla foťák, jsme chodily ven do přírody, nejvíc mě ale vždycky bavilo fotit kamarádky. Ženskost, intimní momenty. V Bratislavě jsem začala fotit módní přehlídky - vždycky se snažím být tam nepozorovaně, ať si mě nikdo moc nevšímá. Neříkám modelkám, ať udělají nějakou pózu nebo se na mě podívají, nechávám je, ať si dělají, co chtějí. Ráda si s nimi ale povídám – ne jako fotografka, ale normálně jako člověk. Často se to totiž neděje - designéři se k nim mnohdy nechovají s respektem, ale jako by to byly jen objekty. Jsou to většinou patnácti- nebo sedmnáctileté holky. V té době jsem třeba já vůbec neměla sebevědomí – být v takové pozici musí být těžké, a proto mi připadá důležité se s nimi upřímně bavit. I proto mě k sobě možná pouští blíž. Při každém focení ctím hranice člověka: ptám se lidí, jestli se cítí dobře a nechci, ať dělají něco, co je jim nepříjemné.

Folklórní místnost: K Bystrici mám trochu melancholický vztah – měla jsem náročnější dětství a vracím se tam s takovým zvláštním smutkem. Ráda tam ale jezdím za starkou, babičkou, která mě prakticky vychovávala. Pochází z Babiné – jedné z nejstarších slovenských vesnic. Do Bystrice si s sebou mimo jiné přivezla i spoustu předmětů, které v jejím domě tvoří jednu celou „folklórní místnost”. Když jsem byla mladší, vůbec mě to nezajímalo. Postupem času chci ale víc a víc vědět, z čeho pocházím, a cítím spojitost s tímto kusem historie. Před pár měsíci mě napadlo, že bych se mohla vyfotit v babiččině starém kroji. Neměla jsem od toho větší očekávání, než že jí vyrobím hezkou vzpomínku. Když mě do něj ale oblékla, uvědomila jsem si, že jsem se takhle krásně nikdy necítila. Nechtěla jsem si to ani sundat, cítila jsem z toho obrovskou sílu – celý je ručně šitý místními ženami. I babička je vlastně hrdá, že mě tradice začaly zajímat.

Zaměřená na detaily: Obvykle fotografuju s kamarádkou a spolubydlící Anežkou Pithartovou. Máme pěkný blízký vztah a dívá se na svět podobně. Celý život fotím padesátkou – objektivem, díky kterému jsem asi dost zaměřená na detaily. Stejně vnímám i černobílé fotky: nedělám to za každou cenu, ale u barevných tak trochu bloudím, někdy mě změť barev na snímku trochu ruší. Ráda si hraju se stíny a světlem. Máma mi vždycky říká, že svět není jen pochmurný, ale mně černobílé obrázky zas tak pochmurné nepřipadají.

S lehkostí a úctou: O krojích si i ráda čtu, i když v téhle knize nejsou zrovna moc hezky nafocené. Folklór plánuju víc zakomponovat i do své tvorby, třeba při klauzurách na FAMU. Moc se mi líbila kniha Svátosti od Efemér – přistupuje k obyčejům s lehkostí a úctou, udělat něco podobného je tak trochu můj sen. Mrzí mě, že na Slovensku tradice – něco tak silného a čistého – zneužívají některá extremistická politická hnutí. Říkám si, že místní zvyklosti může mít člověk rád, aniž by zavrhoval cokoli cizího.