Jak se máte? Aleš Hnátek

„Tohle je ze starýho závěsu mýho kámoše,” ukazuje oděvní designér Aleš Hnátek dlouhé zlatohnědé šaty, které vytvořil pro letošní přehlídku na Mercedes Benz Prague Fashion Week. Jeho kolekce, díky níž získal ocenění Van Graaf Junior Talent pro designéry do šestadvaceti let, je výhradně z dead stocku – tedy zbytků látek, které už by se dál neprodaly a skončily by na smetišti – a z potahů na křesla nebo gauče.

Práce se zbytky: O materiály jsem se víc začal zajímat, když nám na umprumce profesorka Liběna Rochová zadala projekt s názvem Ethical Message. Se spolužáky jsme se měli vyjádřit k tématu udržitelnosti – už tehdy jsem měl pár kusů látek, co jsem našel někde u popelnice. V Praze jsem pak obvolával čalouníky, jestli by mi věnovali to, co už nepoužijí, a jinak by to vyhodili. Občas se mi smáli, že je zbavuju odpadků. Pracuju s těmi ústřižky dost intuitivně. Kolikrát ani nedělám střih, ale modeluju výsledný kus oděvu až na těle. Postup práce se zbytky je trochu jiný, než když máš k dispozici metráž téměř neomezených rozměrů. Nejsem schopný věci moc duplikovat. Nejvíc mě baví, že nikdy moc nevím, jak přesně to dopadne, když nemám běžný střih - a že každý kus je skutečně exkluzivní. Navíc ty staré čalounické materiály jsou fakt hodně kvalitní.

Nesmíš přestat: Naučil jsem se díky škole a Liběně pracovat dost precizně. Chci, aby to, co dělám, bylo na vysoké úrovni. To se týká i řemeslného zpracování – musí to být krásné, jinak bych to nepřežil. Tuhle kolekci jsem dělal ve dne v noci. Když už jsi ve fashion prostředí trochu v povědomí, nesmíš přestat, musíš o sobě dávat vědět a upozorňovat na sebe, neztratit se – to je docela drsný. Skončil Fashion Week a já už přemýšlím nad tím, jestli bych chtěl mít další přehlídku. Ale ten drive a adrenalin mě pořád baví.

Vzali mě napodruhé: V Uherském Hradišti, odkud pocházím, jsem chodil na umělecko-průmyslovou střední. Věnoval jsem se hlavně botám, k oděvu jsem se dostal, až když se blížila maturita a sestavoval jsem portfolio do Prahy na UMPRUM. Vzali mě ale až napodruhé, mezitím jsem byl v jedné zlínské firmě, kde se dělají boty, abych poznal i samotný proces výroby. Bylo to trochu šílený, měl jsem to ale naštěstí jako brigádu. Nejzajímavější bylo asi sledovat, jak tvoří korkové podrážky podobné třeba birkenstockům. Měli dokonce svoji vlastní speciální recepturu. Jsou na to velké lisy, do kterých se plní ta předem připravená směs. Zábavné bylo, že paní, co to měla na starost, to vždycky míchala jakoby od oka, ale asi už to prostě měla v ruce.

Být součástí většího týmu: Líbilo by se mi jít na stáž k nějaké značce, která mi sedí jak esteticky, tak přesvědčením a zásadami. Ani by mi nevadilo být součástí většího týmu a vytvářet něco společně. Nepotřebuju to mít nutně obrandované svým jménem, i když by mi to samozřejmě v budoucnu nevadilo. V Česku se to stále daří málokomu – mít svoji vlastní úspěšnou značku, ale třeba Zoltán Tóth to dělá dobře – je z toho cítit profesionalita. Klidně bych si taky časem zkusil digitální módu. Nebo zkrátka cokoli, co jsem ještě nedělal.

Epileptický film: Dlouho jsem neviděl nic dobrého v kině. Mám pocit, že se teď moc dobrý filmy nedělají, nebo se mi aspoň nic moc nelíbilo. Nedávno jsem viděl Lux Æterna od Gaspara Noé. To byl fakt super zážitek. Je to trochu experimentální, trochu o hysterii a trochu o čarodějnicích, navíc hodně epileptický film, překvapilo mě taky, jak skvěle se tam pracuje se zvukem. Navíc mám moc rád Charlotte Gainsbourg, která tam hraje hlavní roli.