Jak být sám se sebou a sobě navzdory, zkoumá nejlepší český dokument

Nejlepším letošním českým dokumentem je podle porotců mezinárodního filmového festivalu v Jihlavě snímek Sólo debutujícího režiséra Artemia Benkiho, francouzského filmaře dlouhodobě usazeného v Česku. Křehký portrét duševně nemocného argentinského klavírního virtuóza Martína Perina se úspěšně vyhýbá všem klišé o psychicky nemocných i žánru filmů o nich. Benci nepodniká lehce exotizující výlet do duše týraného génia ani za vrata největšího psychiatrického zařízení v latinské Americe, ale z intimní blízkosti zachycuje životní zápas o „přijetí vlastní osamělosti“, který se tak či onak dotýká většiny z nás. Snímek měl světovou premiéru v jedné ze sekcí na festivalu v Cannes, do české distribuce přijde 31. října.

Sólo obsahuje řadu momentů, které se vryjí do paměti. Ten možná nejbolestivější už přijde někde v první třetině. V jedné z místností léčebny, kde pobývá už čtyři roky a chystá se na propuštění zpět do světa za chráněným prostorem, sleduje Martín záznam svého klavírního vystoupení. Hubený mladík na videu nesoucím známky času kouzlí na klaviatuře a nadšený potlesk publika jej vyprovází do slibné budoucnosti klavírního mistra, který bude plnit koncertní sály doma v Argentině i za jejími hranicemi. Současný, o desítky kilo těžší Martín sleduje svou už dávno neexistující verzi i odcházející budoucnost, která nikdy nebyla. A nikdy nebude.

Martína zradil jeho super-vnímavý mozek, který jednoho dne přestal rozlišovat mezi realitou a fantazií a uvrhl jej do světa paranoie s diagnózou schizofrenie. Tiše snímaná scéna, kdy kamera spočívá na Martínových fascinovaných i smutných očích za obroučkami brýlí, je zdrcující zprávou o promarněném talentu. I momentem, od nějž se dokument už napořád vnitřně odráží jako od desky, která nasvěcuje Martínovu další cestu. Jeho boj o návrat k dvacetiletému klukovi i akceptování faktu, že je to boj předem prohraný. Martín musí hledat své nové já, s nímž by mohl žít. Je obklopen lidmi, kteří mu chtějí pomoci – starými rodinnými přáteli, hudebníky, terapeuty. Ale nakonec je na své hledání sám, jako všichni citliví lidé.

Pokud platí poučka, že polovinou úspěchu při dokumentárním portrétu je výběr toho, koho zachycuje, pak Benki udělal bravurní volbu. Martín Perin je pozoruhodná figura, která existuje před kamerou – a hraje sama sebe – zcela přirozeně. Zároveň se v něm spojuje zranitelnost s inteligencí, schopnost introspekce s momenty naprostého odevzdání se fyzické touze hrát, vratkost i ironický nadhled, s nimiž řeší některé životní peripetie, které jej čekají po opuštění sanatoria. Psychická nemoc se podepsala na jeho fyzickém zjevu – po lécích přibral, hůř se mu dýchá, jeho výraz bývá lehce nepřítomný. Zároveň jej nepřipravila o jeho talent - průběžně pracuje na své nové epické skladbě. Problém je, že po odchodu ze sanatoria nemá v domě po rodičích piano…

Chybějící nástroj je symbolem překážek, které se před Martína staví. Hraje v restauracích, zkouší se coby performer dostat na motorkářský koncert, kam vůbec nepatří, zkouší se dovolat vedení filharmonie, a nakonec dostane šanci přednést malý recitál ve vybrané společnosti. S entuziasmem si pořídil nové sako. Uprostřed krásně rozehrané skladby, která k němu přitahuje posluchače jako můry k lampě, pod ním ale praskne židle. Po chvíli rozpaků Martín situaci s vtipem vybere, avšak v místnosti se už nezvratně promění atmosféra.

Scéna tak přesně vystihuje vnitřní chvění celého dokumentu. V pádu ze židle po nádechu k úspěchu signalizuje neustálou přítomnost obav a hrozící katastrofy, kdy Martína může kdykoliv znovu zradit jeho mozek. Zároveň jej obklopuje neviditelná nedůvěra a rozpaky většinové společnosti, jež k němu přistupuje s jistou shovívavostí i dojímáním se. Jako ke kdysi výjimečnému talentu, který si nese stigma; dávno mu už asi ujel vlak, jen nikdo nemá srdce mu to naplno říct.

Sólo tak nesměřuje ke katarzi, natož pak k happy endu, kdy se pacient prací na sobě „uzdraví“ a vrátí se na koncertní prkna jako sólový klavírní mistr. Ono sólo je nikdy nedohraná skladba existence sama se sebou a sobě navzdory. Benki končí geniálním nejednoznačným záběrem, který nechává cesty otevřené do naděje i do destruktivní temnoty – tělo hraje hudbu, kterou nikdo jiný neslyší.