Překrásně přestěhovaný svět

Českou sekci festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava nakonec Greta Stocklassa nevyhrála. V pondělí večer ji porazil snímek Sólo. Přesto přinášíme recenzi jejího celovečerního debutu, který patřil k hlavním favoritům a zároveň nejmilejším překvapením soutěže.

„Slunce zašlo v pátek a znovu vyjde v lednu.“ Touto větou uvádí Greta Stocklassa hned na začátku diváky do prostředí, které na český dokumentární film působí značně exoticky: za polární kruh, kde leží nejsevernější švédské město. Pro autorku, jejíž celovečerní debut hned zkraje svého filmu Kiruna – překrásný nový svět si premiéru odbyl na právě ukončeném festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, však o zas tak vzdálené místo nejde. Šestadvacetiletá studentka pražské FAMU má tatínka Švéda a od svých dvanácti až do přijetí na vysokou žila na severu Evropy.

Na zdejšího diváka ovšem cizokrajně nebude působit jen téma snímku, ale zejména jeho zpracování. Jde o mimořádně vyzrálý debut, ať už jde o scénář, režii, kameru nebo hudbu. Vším autorka vysoce přesahuje český standard - i kdybychom snímek srovnávali s díly jejích zdejších mnohem zavedenějších a zkušenějších kolegů a kolegyň.

Pětaosmdesátiminutový snímek diváka seznamuje s aktuálním děním v osmnáctitisícovém městě, které brzy přestane existovat. Respektive přestane existovat v dosavadní podobě. Podobně jako byl kdysi odsouzen ke zkáze severočeský Most, i severošvédská Kiruna ustoupí důlní těžbě. Zatímco komunističtí plánovači se však s ničím nemazlili a město bez ohledu na názor jeho obyvatel vyhodili do vzduchu, Švédové na to šli o dost citlivěji.

Místní důl s výjimečně kvalitní železnou rudou začal propady povrchu ohrožovat město, které na něm stojí - podobně jako ve sto kilometrů vzdáleném Malmbergetu, kde se již před sedmi lety zničehonic propadlo šedesát metrů volného prostranství do dvousetmetrové hloubky. A obyvatelé Kiruny tak mohli v referendu rozhodnout o budoucnosti města. Vzhledem k tomu, že je většina z nich na práci v dole existenčně závislá, rozhodli se pro pokračování těžby. A pro přestěhování Kiruny.

Podobně jako byl v Mostě o pár set metrů dál přesunut kostel Nanebevzetí Panny Marie, přesouvá se postupně významná část Kiruny o tři kilometry dál do bezpečné zóny. Včetně společenského sálu a kostela, kolem nichž se dosud utvářel život zdejší komunity.

Stocklassa radikální proměnu města a jeho obyvatel dokumentuje bez jakéhokoli komentáře. Vystačí si jen s dlouhými (a nádhernými) záběry kameramana Stanislava Adama, které sugestivně zachycují, s jak obrovským projektem máme tu čest – už úvodní záběr nekonečného nákladního vlaku odvážejícího rudu studenou krajinou patří k nezapomenutelným. A pak se soustředí na příběhy tří obyvatel Kiruny, které sleduje v jejich běžných situacích, aniž jakkoli viditelně zasahuje se štábem do děje.

Trojice protagonistů vnímá stěhování rozdílně. Středoškolský pedagog osobně pociťuje, jak se s každým odvezeným domem (přesunuje je tirák na tahači) mění atmosféra města a identita jeho obyvatel, kteří doslova ztrácejí půdu pod nohama. Jeho studentka zase svou osobní kotvu víc než v místě hledá v krvi, protože je napůl Sámka, příslušnice národa, kterému jsme si v češtině nesprávně zvykli říkat Laponci. A imigrant z Jemenu pak důl a stěhování města nad ním bere jen jako jednu z mnoha bizarností, na kterou v Evropě ve svých pouhých osmnácti při cestě světem za svobodou narazil.

Takhle nastavený snímek by mohl být plný moralismu, patosu nebo naopak vydřeného humoru. Stocklassa se ale drží čistě toho, co vidí. Ani náznakem - a to je na český dokument opravdu ojedinělé – dokonce nedává najevo, že má osobní vztah ke Švédsku a jeho tématům, k nimž patří třeba právě přerozdělování uprchlíků do nejsevernějších koutů země. Což přitom ve výsledku jen podtrhuje velmi osobní rozměr filmu.

Autorce se podařilo to, o co usiluje skoro každý dokumentarista. Vyvolat dojem, že divák je s hrdiny snímku doslova v jejich kuchyni, která se má zanedlouho naložit na kamion, že se spolu s nimi veze autobusem do hlubin dolu, jehož každoroční produkce by pokryla stavbu šesti eifelovek, že s nimi tančí na maturitním plese, jehož účastníci víc než železnou rudu řeší, která škola by je dostala někam, kde to žije i něčím jiným než nemožností přestěhovat mrtvé příbuzné rozptýlené na loučce za kostelem.

Kiruna – překrásný nový svět uvádí na scénu talent, jaký se v naší kinematografii rodí zřídkakdy. Autorku s pevnou vírou v sílu vyprávění, kterému se nemusí vypomáhat tradičními tuzemskými serepetičkami v podobě dovysvětlujícího voiceoveru, autorského vstupování do děje nebo v Jihlavě letos neskutečně rozšířeného hraní si s postprodukčními efektovými filtry. Greta Stocklassa natočila film, který si zasloužil jihlavský festival vyhrát.