Fascinuje mě krása rozkladu, říká autor Prašiny  

Nominaci na Magnesii Literu za dětskou literaturu sice Prašina neproměnila, nic to však nemění na tom, že jde aktuálně o jednu z nejpopulárnějších knih v téhle kategorii. Název knihy je i názvem pražské městské části, nad kterou nemají moc moderní vymoženosti: nefunguje tu elektřina ani mobilní signál. A právě mezi zpustlé zahrady a chátrající domy, ve kterých už žije jen pár starousedlíků, se vydávají kamarádi Jirka, En a Tonda. Jsou totiž zataženi do dobrodružství, při němž musí před rozpínáním tajemné čtvrti zachránit svět. „My dospělí to vnímáme tak, že sociální sítě děti mění k horšímu jen proto, že jsme to zažili jinak,“ říká ke své knize i ke svým čtenářům její autor Vojtěch Matocha, který se živí jako programátor mobilních aplikací.

Vaše kniha, kterou vydalo nakladatelství Paseka, sklidila hodně pochvalných recenzí za svoji dobrodružnost, napětí i romantiku, nicméně jejich autoři jsou dospělí lidé. Už jste vyslechl soud i nějakého třináctiletého kritika?

Ještě dřív, než knížka vyšla, jsem ji předčítal členům skautského oddílu. Jejich pozitivní ohlas částečně způsobil, že jsem se rukopis vůbec odvážil poslat do nakladatelství. Největší úspěch měla kniha u starších vlčat a mladších skautů, asi u jedenáctiletých, pro ty menší už je možná trochu moc technická a temná. I od dětí mimo skauting mám zprávy, že se jim líbila. A třeba na internetu je docela pěkně vidět, který komentář psalo dítě a který dospělý.

Chodil jste tedy do skautu, když jste byl malý?

Ve skautu jsem byl nějakých dvacet let, vstoupil jsem do oddílu, když mi bylo sedm. Vypracoval jsem se z vlčete na vedoucího oddílu, toho jsem dělal tři roky. Teď už pár let aktivně ve skautu nepůsobím, spíš oddíl z povzdálí pozoruju a jezdím s nimi na tábory.

Dokážete si představit sám sebe na Prašině, když vám bylo třináct?

To nevím… Chtěl bych tenhle svět navštívit jako turista. Fascinuje mě taková ta krása rozkladu, jak se město postupně stane součástí krajiny, když ho opustí lidé. Stromy prorostou domy a na omítkách se vytvoří vlhké mapy. Žít bych tam ale nechtěl. Trochu bych se tam bál a leccos by mi chybělo. Protože se živím jako programátor, asi bych nebyl schopný žít ve světě, kde nefunguje elektřina.

Nakolik se tedy podobá hlavní postava Jirky vašemu dětskému já?

Příběh sice vidíme Jirkovýma očima, ale je vlastně z těch postav nejméně charakterizován. Je spíš takovým Watsonem, do kterého se čtenář může nějak promítnout, a se kterým se může ztotožnit. Ale z hlediska děje a charakteristiky je mnohem důležitější jeho kamarádka En. Zatímco Jirka je pozorovatel a pořád o něčem přemýšlí, ona děj táhne dopředu. Myslím si, že jsem spíš jako En, která je na svůj věk hodně racionální.

Jak se zrodila tajemná pražská čtvrť Prašina a její magická atmosféra?

Už dlouho se mi líbí městská poetika, třeba v knížkách od Michala Ajvaze nebo Miloše Urbana. Mám taky moc rád ilustrace Pavla Čecha, ty jsou takové hodně foglarovské. Chtěl jsem stvořit příběh právě v takových kulisách. Navíc mě už asi od 15 let bavila myšlenka, že někde běží tajný mechanismus  - a lidé si lámou hlavu, k čemu slouží. Tyhle myšlenky jsem tedy v Prašině skloubil dohromady.

Vystudoval jste matematiku a vyvíjíte software pro mobilní telefony. Dokázal byste vymyslet mobil, který by fungoval i na Prašině?

Před nedávnem jsem někde četl, že na sestrojení dnešního mobilního telefonu je potřeba minimálně 1980 odborníků z různých oblastí lidského vědění. Takže bych nesestrojil nic a nikdo jiný by to taky nedokázal. V civilizaci jednotlivec neznamená z hlediska pokroku skoro nic. Všechno to, co lidstvo umí, je způsobeno kolektivní snahou, ne znalostmi jediného člověka. Na Prašině by přežili lidé, kteří jsou schopni se prosadit fyzickou silou. Na pokrok jsou potřeba tisíce lidí.

Mluvíte, jako by pro vás byl pokrok negativní.

Možná kniha takhle vyznívá. Má nostalgický závěr, kde se mluví o lidech, kteří by třeba chtěli náš svět mít trochu jinak. Ale Prašina by měla spíš symbolizovat možnost volby - že je tu místo pro ty, kteří chtějí žít jinak. Ale já sám jsem zastáncem pokroku, ostatně se na něm taky nepatrně podílím.

Už na podzim má vyjít pokračování knihy. Neodvádí vás psaní od práce?

Snažím se to udržet v rozumných mezích. První díl jsem psal s tím, že ho nejspíš nikdo nebude číst, takže jsem to nebral tak vážně. Tehdy mě ani nenapadlo, že by mohlo kolidovat s prací. Teď se ale objevuje spousta pozvánek na besedy v knihovnách a ve školách. Druhý díl Prašiny už naštěstí napsaný je. Musím si opakovat, že mě skutečně živí programování, a ne psaní. Snažím se, aby psaní zůstalo jako koníček. Kdybych měl pevné deadliny a věděl, že dnes musím napsat dvacet stránek, tak by se to podle mě podepsalo na kvalitě, nadšení i na duchu té knížky.

Prašina má být nakonec trojdílná. Setkají se čtenáři v pokračování se stejnými protagonisty - nebo necháte Prašinou bloudit jiné děti?

Jsou tam tytéž postavy. Druhý díl se odehrává asi čtyři měsíce po prvním, takže v zimě; Prašina je pod sněhem. První díl končí vlastně idylicky, druhý je o něco vážnější, ale myslím si, že i tak bude pro stejnou věkovou kategorii. A bude víc o vztahu Jirky a En a o rozkolu mezi nimi.

Prašina je v symbolické rovině i o střetu starého a nového světa. Co dětem berou a co jim naopak dávají digitální technologie?

My se tváříme, že technologie jsou něčím dnešním, ale ta stejná otázka se řešila už před padesáti i sto lety. Vždycky se mluvilo o tom, že je tu něco nového, co mění lidi. Ale ve výsledku se ukázalo, že na důležitých věcech se nezměnilo nic. Dřív jsme si museli zvykat na auta a na televizi, teď si holt zvykáme na mobily a sociální sítě. Lidé jsou ale stále stejní.

Myslíte tedy, že sociální sítě neovlivňují, jak děti vnímají svět a lidi kolem sebe?

Možná trochu. Na druhou stranu my dospělí to vnímáme tak, že sociální sítě děti mění k horšímu jen proto, že jsme to zažili jinak. Jenže jestli jim to vyhovuje a mají pocit, že je to takhle správně, tak si říkám, proč ne. Internet je jen jiná forma komunikace. Dřív lidé psali dopisy, dnes to bereme jako archaickou záležitost. Za padesát let může Facebook vypadat stejně archaicky pro někoho, kdo se bude dorozumívat třeba telepaticky.

Těžko si ale představit dnešní třináctileté, že by zabloudili na Prašinu - a okamžitě by se z toho bez mobilu s GPS nesesypali…

Dítě se dokáže přizpůsobit. Pozoruju to na skautských táborech: necítí se ve své kůži první den, pak se mu mobil vybije, další dva týdny je bez něj a zvykne si. Naopak ho svět baví víc, když se nemůže věnovat telefonu; není tu nic, co by ho vytrhávalo ze soustředění. Ale musí si samo přijít na to, že ho víc baví reálné prostředí.

Sledujete dětskou literaturu, která vychází?

Podle mě jsou dvě skupiny knížek pro děti. Za prvé ty, u kterých dospělí chtějí, aby je děti četly - a za druhé knížky, které děti opravdu číst chtějí. Pak jsou samozřejmě ty naprosto úžasné, které jsou v obou skupinách zároveň, ale těch je málo. A dítě pozná, když chce knížka vychovávat nebo jenom vzdělat, a to se mu pak nechce číst, protože mu to přijde jako otrava.

A vaše knížka patří kam?

To asi není na mně, abych to posoudil. Děti ji číst chtějí a líbí se i některým dospělým, jiným přijde moc rychlá a akční.

Prašina dostane filmovou podobu. Režie se ujme Štěpán Vodrážka. Kde se bude natáčet?

Jsme teprve na začátku, takže se o tom zatím spíš spekuluje. V Praze mezi Václavským a Karlovým náměstím jako v knize to nepůjde. Dokonce se zvažuje, že Česko je na Prašinu příliš opravené a civilizované - štáb hledá lokace ve východní Evropě. Už jsou vytipovaná nějaká místa, ale nejsem si jistý, jak moc o tom můžu mluvit. Mám jen poradní hlas, ale s napětím to sleduji, dostal jsem kus scénáře a hrozně se těším, jak to dopadne. Nicméně hotovo bude nejdřív za dva roky.

Jak jste se s režisérem setkali?

Měl jsem rozhovor v jednom rádiu, redaktorku dělala jeho manželka a knížku četla, aby se připravila. Štěpán ji doma uviděl a taky si ji přečetl. Řekl mi, že se už nějakou dobu odhodlával natočit celovečerní dobrodružný film. Dokonce zvažoval, že by udělal Rychlé šípy v moderním nastudování. Nicméně téma Prašiny se mu zalíbilo a rozhodl se, že by se do ní chtěl pustit. Zájemců na zfilmování bylo nakonec víc, ale já myslím, že jsem si vybral dobře. Štěpán Vodrážka má v sobě takovou rebelskou poťouchlou jiskru, která by se pro natáčení Prašiny mohla hodit.

Hned na začátku Prašiny někdo zemře ne zrovna přirozeným způsobem. Nebude to ve filmu pro třináctileté děti až moc drastické?

Jak už jsem říkal, myslím si, že děti spoustu věcí zvládnou. Je potřeba si uvědomit, co je konkurencí knihy. Děti dnes sledují marvelovky, Harryho Pottera viděli určitě tisíckrát - a tam umírá spousta postav. Někteří třináctiletí už podle mě tajně sledují i Hru o trůny. To, že někdo spadne z žebříku, se může stát i v dětské knize - a ve filmu je to už vůbec nepřekvapí.

Pro server iLiteratura.cz píšete recenze, nejčastěji na severské detektivky, ale Prašina je vaším debutem. Přemýšlíte o knize pro dospělé? Třeba právě o detektivce?

Detektivka je jako žánr strašně svazující. Všechny detektivky jsou si vlastně neskutečně podobné a to by mě nebavilo psát. Recenzuji je rád, ale když už člověk přečte těch knížek víc, zvlášť těch severských, tak zjistí, že jsou si například postavy vyšetřovatelů hrozně podobné. Na druhou stranu mám v šuplíku spoustu povídek, hlavně ve stylu sci-fi, ale ty nejsou úplně ke zveřejnění. V hlavě se mi teď rodí nápad, co bych chtěl napsat, až dotáhnu třetí díl Prašiny. Bude to ale podobný žánr pro podobnou věkovou skupinu. Psaní pro dospělé je úplně jiná disciplína, je to mnohem těžší než psát dětskou literaturu.

Proč nejsou ke zveřejnění ty věci, které píšete „do šuplíku“?

Prostě nejsou dost dobré. Sám s nimi nejsem úplně spokojený. Je potřeba to chápat spíš jako skici, trénink stylu a disciplíny. Hudebníci taky neradi zveřejňují nahrávky ze zkoušek.

Od kdy vlastně to psaní takhle trénujete? O Prašině se v recenzích píše, že je na prvotinu suverénně napsaná.

To se nedá takhle říct, já psal dětské povídky už někdy v první třídě. Na gymnáziu jsem se pak účastnil literárních soutěží a delší věci píšu možná od šestnácti, ale zdaleka ne všechno se mi podařilo dokončit. Někdy ze mě vyprchalo nadšení pro téma, někdy jsem si v půlce uvědomil, že jsem si ukousl moc velké sousto a nedokážu příběh uzavřít a dotáhnout do konce.

 Jakými tématy se v těch „nezveřejněných věcech“ zabýváte?

 Vždycky mě lákalo sci-fi a velká dilemata, která lidé nebo rovnou lidstvo musí řešit. Ve svém úplně prvním delším textu jsem vyprávěl příběh lidské civilizace, která kdesi hluboko pod zemí narazí na „noclehárnu“ - obrovský prostor, ve kterém hibernují miliony příslušníků dávno zaniklé, zapomenuté, technicky vyspělejší civilizace. Odebrali se tehdy ke spánku, aby umožnili planetě obnovit ekosystém, jenže se to zvrtlo a oni spí navěky. A hrdinové stojí před dilematem: mají své předky probudit a tím sami sebe odsoudit do podřadné role, nebo je nechat spát navěky, a nechat je tak de facto umřít? Asi to zní trochu úsměvně, ale přesně takové knížky jsem miloval, když mi bylo šestnáct, a tak jsem je taky zkoušel psát.

 A něco novějšího?

Nedávno jsem napsal povídku o nemocném klukovi, který žije v honosném domě, ale kvůli své chorobě nesmí chodit do rozlehlé tajemné zahrady na okraji pozemku. A tak si ve snech představuje, jak to tam asi vypadá, a postupně se jeho sny začnou zvláštně prolínat s realitou. Ale opět to byl takový trénink - ve výsledku byla povídka moc lyrická a atmosférická a chyběl jí pořádný příběh.

Jak vnímáte, že v médiích srovnávají Prašinu s foglarovskými Stínadly?

Ze začátku srovnávání s Jaroslavem Foglarem fungovalo skvěle jako marketing. Na druhou stranu to občas vedlo ke zklamání některých čtenářů, protože čekali právě klasickou foglarovku a Prašina taková není. Foglarovky jsou v mnoha ohledech idealizované a trošičku naivní, já je mám moc rád, ale dnes už podle mě tolik nefungují. Třeba mí skauti Foglara moc číst nechtějí, nebaví je, jak je to psané starým jazykem. Pak se ale občas na internetu dočtu v reakci čtenářů, že Prašina není foglarovka, a proto jí dávají nižší hodnocení - to mě potom samozřejmě mrzí. Kdybychom si vzali třeba takového Mirka Dušína, ten sice umí rozdělat oheň nebo ví, co má udělat, když spadne do vody, na druhou stranu neprožívá nějaký milostný příběh. Prašina je foglarovkou svými kulisami, ale ne postavami a příběhem.