Duna je velkolepý trailer na příběh, který nedopoví

Román amerického spisovatele Franka Herberta z roku 1965 Duna má pověst nezfilmovatelné literatury. V očích kritiků – i ve svých vlastních – na něm pohořel v roce 1984 David Lynch. Adaptace, kterou si plánoval v sedmdesátých letech chilský režisér Alejandro Jodorowsky ani nikdy nevznikla; zato o tom, jak nevznikla, byl v roce 2013 natočen film Jodorowsky’s Dune, který dál prohlubuje legendu kolem bájné nejlepší verze.

Nejnovější adaptaci Duny tak neprovázelo očekávání, jak moc se povede, ale spíš jak málo, nebo hodně se věc pokazí. Jak a kde Denis Villeneuve narazí. Kanadský režisér však k Herbertovi našel šalamounský klíč – obrazovou epiku. Natočil Dunu jako jeden velký opulentní rituál, který uvádí na scénu vyvoleného hrdinu. Je přitom evidentní, že studio Warner Bros s Dunou zkouší vytvořit svoje vlastní Hvězdné války.

Příběh vyvoleného

Duna vypráví příběh mocného a oblíbeného rodu Atreidů, jemuž vládce známého vesmíru přikáže převzít kontrolu nad planetou Arrakis. Tu pokrývá nehostinná poušť, kterou dokáže přežít jen domorodý národ fremenů. Pod dunami žijí nebezpeční pouštní červi, nad nimi se vznáší vzácné „koření“, které správci těží a posílají dál. „Koření“ může prodloužit život nebo otevřít vědomí, ale pohání i vesmírné lodě a zprostředkovaně umožňuje cestovat vesmírem.

Přidělené správcovství nad bohatstvím je však promyšlený politický tah, který má vést k zániku Atreidů, v nichž imperátor vidí potenciální rivaly. Spojí se s rodem Harkonnenů, kteří za něj mají odvést špinavou práci: zbavit se atreidského vévody, ale i jeho syna a nástupce Paula (Timothée Chalamet). Toho matka vychovává podle pravidel starobylého řádu Bene Gesserit, který vše řídí z pozadí jako šedá eminence; po tisíciletí kříží genetické linie, aby stvořil spasitele, jenž přinese trvalý mír. Jeho jméno je Kwisatz Haderath a ve filmu se z něj stane jakési zaklínadlo.

To jsou jen hrubé obrysy. Herbertova kniha je podstatně spletitější a plná intrik, nuancí, psychologie, strategických odboček a politiky. Vytváří sci-fi mytologický svět, díky kterému má kniha početné řady fanoušků. Villeneuveovi, jenž se podílel i na scénáři, se daří nabídnout jim dost specifického a zároveň vyprávět příběh obecně srozumitelný. Dává si při tom na čas. Vypráví pomalu, zasvěcuje hlavního hrdinu i diváka do toho, co ho na planetě Arrakis čeká – a většinou nezabředává do nekonečné expozice. Jakoby se snažil vyvarovat „chyb“, jež udělal David Lynch, jehož verze byla hektická a zhuštěná.

V principu je Duna příběhem vyvoleného, který vlastně neví, jestli chce moc, jež se mu nabízí. A jestli je na ni připraven. Jako Neo v Matrixu, jako Luke Skywalker v Hvězdných válkách. S výjimečností mladého hrdiny se v tomhle případě splétá i příběh o dospívání a hledání vlastní identity oddělené od otcovské autority i mateřské péče. Paulova matka je přitom „čarodějka“  obdařená výjimečnými schopnostmi, které mu předává.

Villeneueve samozřejmě ví, že točí nákladný velkofilm v roce 2021, a nutně tak musí předlohu přizpůsobit současnému publiku i způsobu vyprávění, jež klade důraz na efekt a emoční přímočarost. Žánrově je Duna něco mezi vesmírnou soap operou a akční gangsterkou, kde se hraje o moc. Dystopická sci-fi rovina i nuance – včetně těch významových – se vytrácejí. Do popředí vystupuje téma kolonialismu a environmentální destrukce v rukách korporací, které drancují planetu bez ohledu na domorodé obyvatele nebo budoucnost.

Svět Duny je obrovský a Villeneuve k tomu našel ekvivalent v obraze a kompozicích. Což nikoho, kdo sleduje jeho filmografii minimálně od drogového thrilleru Sicario, příliš nepřekvapí. V jistém ohledu jsou pouště, nehostinná planeta a nekonečný vesmír ideální plátno, na kterém mohl zhmotnit svoji vizi. Tu pojímá v zemitých barvách kamenů, rozbouřeného moře, pouště a zářivých kotoučích ohně.

Rituál odhalování

Vyvolený dokáže vidět, co ostatní nevidí. „Dívat se tam, kam ostatní nemohou,“ jak píše Herbert. Paul má vize, respektive sny, které se stávají skutečností. Jsou to nicméně jen fragmenty, jimž zatím nerozumí, ale které jej kamsi vedou. Mohou to být vidiny budoucnosti, mohou to být halucinace. Hrozí, že je špatně pochopí, špatně přečte.

Villeneuve právě na principu vidění a rituálu odhalování svůj film staví. Závěsy pouštního prachu, zaprášené zasklené plochy, ohnivé stěny pohlcující obraz i lidi, hologramy zkreslující tvář, dlouhé závoje vlající ve větru zakrývající ženské tváře… Přes okna vrtulníku není vidět země pod ním. Blížící se hrozbu oznamuje jen obdélníkový odraz světla na kamenné stěně. Duna střídá černé, hrozivé plochy kamenných komnat a jednacích síní, tabla ozbrojených maskovaných vojáků a makrodetaily železných strojů dobývajících světy se zastřenými, nejasnými obrazy, které fungují jako clony.

Zaclánění jednak stupňuje napětí, jednak symbolizuje to, co (už) je možné spatřit a co stále není vidět. V pozici zaslepeného se ovšem nakonec ocitne i nepřipravený divák. Film končí náhle. V momentě, kdy Paulův příběh začíná. O tom, že by Villeneuve chystal druhý nebo další díl, se přitom nemluvilo – a nepřipravený návštěvník kina může být zaskočen. Z dvou a půl hodin se náhle stržením závoje stává velmi dlouhý prolog. Předehra a příslib. V jistém ohledu velkolepý trailer ohlašující příběh, který nakonec nedopoví.

Jistě, Duna si žádá velkou plochu. Je jí třeba dát čas a dostatečný prostor. Cliffhanger, konec vyprávění v napínavém momentě, není nic nového. Stejně jako problém není sama serialita a vyprávění po kapitolách. Z konce Duny je nicméně až příliš cítit kalkul. Je rozdíl mezi divákem natěšeným na druhý díl a divákem rozčarovaným z neuzavřeného prvního. Rozhodnutí má jasnou motivaci. Vytvořit seriálový svět - „nové“ Hvězdné války. Temnější vesmírnou franšízu galaktických dobrodružství a bojů světlé strany síly s tou temnou.

Villeneueve vytvořil svého druhu uměleckou instalaci. Krásný objekt a dokonalý tvar pro éru lehce rozptýleného diváka, který před vyprávěním dává přednost náladě. Jako zhmotnění potemnělé nálady a vize výjimečnosti, kterou doprovázejí pochybnosti, je Duna oslňující podívaná. Jako film je to trochu fata morgána.