Dukla 61: Ani svalnatí havíři a silné ženy ještě televizní revoluci nedělají

Nejdřív elitní hokejový trenér Hrouzek, olympijský vítěz z Nagana v on-line seriálu Lajna, teď elitní socialističtí horníci ve dvoudílném televizním filmu Dukla 61. Z Havířova se pozvolna stává nejzajímavější lokace české audiovize. Jakkoliv zcela odlišně, jak Lajna tak Dukla 61 pracují s tématem periferie, kam patří příhraniční Havířov, nejmladší socialistické město, které vyrostlo na uhlí, patří. U Lajny je periferie zdrojem humoru a téměř střetu kultur, v Dukle 61 jde o periferii paměti.

Scenárista Jakub Režný a režisér David Ondříček vytáhli ze zapomnění a ze soudních archivů – inspirovali se ze zmínky v knize Pestré vrstvy Ivana Landsmanna – tragédii v Dole Dukla z července 1961, kdy během požáru zahynulo kvůli laxnosti vedení dolu a trhání stachanovských rekordů pod zemí 108 horníků. Dvoudílný film České televize sklízí chválu nejen za herecké výkony Marka Taclíka a Marty Issové v hlavních rolích manželů, jejichž syn chce jít v otcových stopách a fárat. Ondříčkovi se hlavně daří při zachycení socialistické minulosti neudělat stejné chyby jako v šest let starém dobovém dramatu Ve stínu. Nicméně je Dukla 61 událostí roku?

Připomínka elity

Tragédie na dole Dukla je mimo Havířov a Ostravsko málo známou událostí. Ondříček a spol. tak otevírají zasunutou kapitolu socialistického budování, která v sobě atraktivně spojuje drama osobní i drama nově se rodícího systému, v němž vše směřovalo k zářným zítřkům. Těžba uhlí byla chloubou socialistické ekonomiky a horníci patřili k elitě, minimálně ekonomické – jejich plat byl několikanásobně vyšší než byl celonárodní průměr a životní úroveň hornických rodin tak podstatně vyšší. Tento  fakt  není v Dukle 61 nijak zvlášť tematizován, ale je hmatatelný třeba ve scéně s drahou ledničkou, kterou si domů veze jedna z manželek, nebo prostřednictvím šatů jako ze západního katalogu, které nosily ženy havířů, většinou jen  v domácnosti.

Do Havířova se tak za prací a lepším životem, jakkoliv vykoupeným dřinou a riziky, stahovali horníci z celého regionu. Což odráží v Dukle 61 změť jazyků a nářečí. Kromě hojně na internetu probírané ostravštiny s „kratkym zobakem“ - zněla autenticky, nebo „Pražákům“ nešla přes pusu? - je to třeba maďarština nebo polština.

Horníci byli za socialismu nejen elitou, ale i filmovými hrdiny. Kromě pohádky Dařbuján a Pandrhola romantizující chudobu je v tomhle ohledu nejznámější Parta hic z roku 1976. V normalizační agitce Hynka Bočana se radostně fáralo a zároveň se zvyšovala fyzička a odolnost horníků zdravotnickým experimentem s kalciovou bariérou – tedy pitím mléka. A nakonec do dolu Mír přijel zazpívat i Karel Gott.

O dukelském neštěstí přirozeně dobová kinematografie mlčela. V tomhle ohledu je snímek svého druhu rehabilitací profese, která ustoupila ze své dřívější slávy, i obětí samotných, které komunistický režim odsunul do zapomnění. Už v připomenutí tak spočívá nepopiratelná hodnota Dukly 61. Film prostřednictvím černobílých dokumentárních promluv doslova dává hlas pamětníkům události. Ženě a muži, kteří ztratili kamarády a manžela. Pro pamětníky i jejich rodiny tak Dukla 61 funguje bezpochyby katarzně.

Snímek ale míří dál, k širšímu publiku. Kombinací pečlivé rekonstrukce doby prostřednictvím kostýmů, prostředí a dekorací (proinvestované peníze jsou na plátně takzvaně vidět a film působí propracovaně, nikoliv papundeklově) – i prostřednictvím osudové tragédie a vztahového (melo)dramatu soustředěného na rodinu, kde se mezi sebou perou ženský a mužský element. Střet chlapů a žen je ostatně jednou z dominant příběhu.

Dukla 61 je na jednu stranu nepopiratelně silový, až macho film: ve světle důlních lamp se blýskají svaly chlapů v nátělnících, po výplatě se s partou pije a v šatně se udílejí rady typu, jak profackovat doma ženu, kdyby měla moc řečí. Zároveň ale ukazuje silné ženy, které vedly pevnou rukou domácnost, musely počítat s tím, že se jim muž ze šichty nevrátí - a za pár let vidět odcházet do dolů své syny. Prototyp takové ženy představuje Marta Issová v roli přísné, milující, nezničitelné manželky elitního havíře. O Issové se mluví jako o překvapivé hvězdě filmu – jako o herečce, která konečně dokázala předvést dospělý výkon. Kdo ale Issovou viděl v pohádce Sedmero krkavců, nemůže být šokován, že je schopná zahrát silnou ženskou postavu a jedním pohledem udržet celou škálu emocí, napětí i odstup.

Zvýšit laťku

Odstup si udržuje i scénář a režie: při vykreslení katastrofy a jejích následků jdou více cestou náznaku nebo silných ojedinělých obrazů než frontálního útoku (boj o kyslík v podzemí, kácející se těla žen). Dukle 61 prospívá i rozdělení na dvě části a s tím spojený menší tlak na velký deklamativní biják. Vykreslením rodinných problémů v prvním díle – i když z nich občas ční tezovitost jako figuře studujícího synka-intelektuála, který hraje na trumpetu a chce trucovitě v dolech dospět – a oddalováním katastrofy tvůrci navíc obcházejí úskalí vyplývající z toho, že divák ví, k čemu se schyluje. Vytvářejí postavy, jejichž osud diváky zajímá a ke kterým jsou ochotni se po týdnu s druhým dílem vrátit.

David Ondříček se do socialistické minulosti, konkrétně 50. let, podíval už dramatem o jediném spravedlivém kapitánovi SNB Ve stínu. Šablonovitému vykreslení zla komunismu se naštěstí v Dukle 61 většinou vyhýbá tím, že přidává na plyn ve vztahovém, navíc několikageneračním dramatu „životem utužených lidí“, jež pak rámuje ústřední tragédie. Drží se tak osvědčeného pravidla druhého plánu prosazovaného třeba dánskými tvůrci globálně úspěšných televizních seriálů – silné vztahové drama funguje ještě silněji, pokud přesahuje do další, třeba politické roviny, která v ideálním případě komunikuje se současností, ale přitom nedominuje.

Socialistické plnění plánu přebíjí zemitá havířština, na čest práci se odpovídá zdař bůh; a ani sporadické soudruhování nezní nuceně jako povinná floskule, díky níž rozpoznáme, na jakou dobu se díváme, a dostaneme návod, jak se na ni dívat. I komunistický ředitel dolu v podání Jiřího Langmajera, který udělá osudové chyby, má svá světla a své stíny. Jako zbabělý oportunista se projeví hlavně v závěru, kdy má tváří v tvář čekajícím ženám číst jména těch, kteří nevyfárali.

Polidšťování „zlých komunistů“ však přece jen občas drhne – třeba když se ředitelův doposud loajální podržtaška (Václav Neužil) dobrovolně přihlásí jako průvodce záchranářů do hořícího dolu. A nakonec k obžalobě režimu úplně stačí, když funkcionář vyprázdněně recituje nad hrobem mrtvých horníků verše Balady o očích topičových od Jiřího Wolkera: „Dělník je smrtelný, práce je živá“. Následujícími, už nevyslovenými verši („Antonín umírá, žárovka zpívá: Ženo má, - ženo má, neplač!”) se film navíc oklikou v zámlce vrátí k ženským osudům.

O Dukle 61 se mluví jako o zásadním českém zástupci trendu takzvané quality tv; jako o počinu, který je tak výjimečný, že patří do kin. Taková prohlášení ovšem vypovídají spíš o zbožných přáních a o tom, že se reflexe české tvorby často pohybuje ode zdi ke zdi, z extrému do extrému. Dukla 61 je bezesporu nadprůměrně natočené televizní drama a trefa do černého ze strany České televize. Ve své podstatě je však nakonec přes silné momenty vlastně hodně konzervativní ve vyprávění i vizuálním pojetí. Nesledujeme předefinování kvalitní televize, ale vždycky je dobře, když někdo zvýší laťku.