0:00
0:00
Kultura25. 10. 20174 minuty

Dokument o Mečiarovi je dobrým varováním pro Česko

Jihlavský festival dokumentů uvedl film Terezy Nvotové

Snímek Mečiar slovenské režisérky Terezy Nvotové zahájil filmový festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Autorka, ročník 1988, v něm z archivních materiálů a rozhovorů rekapituluje kontroverzní kariéru jednoho velmi ctižádostivého politika. Přidává i krátký rozhovor se samotným Vladimírem Mečiarem, který se stáhl do své luxusní „závodní“ vily Elektra v Trenčianských Teplicích, kde opéká buřty a pochvaluje si kvalitní důchod.  I když je snímek spíše rekapitulací již známého ozvláštněný vlastními vzpomínkami na Mečiara a na to, jak se za něj vyrůstalo, ukazuje i něco podstatně nebezpečnějšího a nebezpečně aktuálního.

„Když mi bylo deset, hrávali jsme si na Vinnetoua, E.T. nebo Mečiara,“ říká Nvotová zkraje filmu, který rozšiřuje její starší středometrážní snímek věnovaný Mečiarovi. Později zařadí i krátký filmeček, jejž jako malá natočila na dvoře domu svých rodičů, herečky Anny Šiškové a Juraje Nvoty. V černobílé etudě předvádí novinářku, která se marně snaží položit otázku Vladimíru Mečiarovi, jehož hraje její sestra. Vzpomínka i video ukazují, jakým fenoménem Mečiar byl a jak se stal součástí slovenské paměti. Být pro, nebo proti Mečiarovi definovalo identitu člověka, jak poznamenává jeden z novinářů reflektujících devadesátá léta za Mečiarovy vlády. Osobní vzpomínky Nvotové – rodiče, kteří za komunistické totality odešli z Bratislavy, aby se nemuseli exponovat, byli z Mečiara nadšení, ale pak už jej nevolili – se proplétají s portrétem politika a jeho doby.

Dokument vykresluje Mečiarovu kariéru od vzestupu řadového právníka v socialistickém podniku Skloobal, který se po roce 1989 nečekaně a téměř zázračně vyhoupl do čela ministerstva vnitra, až po předsedu vlády. Bývalí členové Verejnosti proti násiliu vzpomínají, jak jim imponoval, „protože věděl všechno“. A jak jim nepřišlo podezřelé, že některé věci – třeba týkající se tajných spisů StB – věděl. V politice zůstal aktivní jako zakládající předseda Hnutí za demokratické Slovensko až do roku 1998, kdy sice znovu vyhrál volby, ale nebyl schopný sestavit vládu.

↓ INZERCE

Mečiarovy praktiky navíc začaly dostávat Slovensko do mezinárodní izolace a zdálo se, že s ním v čele si Slováci mohou nechat jen zdát o vstupu do Evropské unie. Mečiarovu éru charakterizoval do té doby nevídaný kult osobnosti, autoritářství, kontroverzní rozhodnutí i skandály. Z nichž největší a nejpříznačnější pro tehdejší situaci byl únos syna prezidenta Michala Kováče údajně slovenskou tajnou službou a dodnes neobjasněná vražda svědka únosu Róberta Remiáše. Mečiar totiž činy v souvislosti s únosem amnestoval.

Na otázku režisérky, jak to s únosem bylo, Mečiar odpovídá „že ví, ale zatím nepoví.“ Že je příliš brzy. Exkluzivní rozhovor s Mečiarem, který sliboval být nejsilnějším a nejzajímavějším článkem filmu, převratné nebo nové informace ani vhled nepřináší. Nese se víceméně v přátelském duchu, kdy autorka spíš zjišťuje, jak se Mečiar má. Nicméně není to nutně její vina: ostřílený a blazeovaný rétor Mečiar určuje parametry debaty a zřejmě ani zkušený novinář by z něj nic nedostal. Navíc toho by si k sobě bývalý politik vůbec pustil. Sdílnější je ale šéf Mečiarovy politické kampaně, který jasně vysvětluje, jak se tvoří populistický politik – po Mečiarovi se ujal současného premiéra Roberta Fica – a jak se manipulují emotivní masy. Ty jsou nakonec v Mečiarovi nejděsivějším obrazem.

Nvotová na začátku říká, že chtěla odpovědět na otázku, „kdo Mečiar byl a co udělal s námi a naší zemí“. To se jí úplně nedaří, protože je to otázka poměrně složitá. Pokud je ale vidět nějaký post-mečiarovský efekt, pak v tom, že aktuálně jsou Slováci nejvíce proevropsky naladěným národem ve Střední Evropě. Jakoby se poučili.

V sále se během jihlavské projekce při scénách davového zbožšťování Mečiara – které si nezadalo s kázáním amerických tele-evangelistů – i jeho zapálených patetických výrocích ozýval lehce odtažitý smích. Jako kdyby něco takového bylo možné jen na národnostně vypjatém Slovensku a Mečiar byl je špatný starý vtip ve špatně padnoucím saku s nacionalistickou písní na rtech.

Mečiar je ale i ve své rekapitulaci užitečný jako připomínka toho, jak vypadal středoevropský prostor v 90. letech a jak se dějiny mohou opakovat. A je jedinečně načasovaný ve vztahu k situaci v České republice. Třetina jejích obyvatel si právě radostně a emotivně zvolila populistu, který národ rozděluje podobně.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].