Co zakrývá paraván a nekompromisní legenda

S radostí hlásím další objev pro mě dosud neznámého jména: třiatřicetiletá Ira Svobodová v roce 2012 absolvovala AVU v malířském ateliéru Michaela Rittsteina, čemuž ovšem její rukopis vůbec neodpovídá. Rittsteinovi studenti jsou známí tím, že se do jejich projevu vždycky aspoň trochu obtiskl nespoutaný přístup jejich pedagoga, který je zvyklý v malbě razit zásadu „čím víc, tím líp“. Svobodová zastává úplně opačnou pozici. Jak už k její diplomce, která byla k vidění ve Veletržním paláci NGP, napsal teoretik Jiří Machalický: „Její projev je velmi úsporný, autorka se snaží vyjádřit co nejjednodušším a nejpregnantnějším způsobem.“ Po sedmi letech se na tom nic nezměnilo, spíš ještě přitvrdila. Což je od úterka vidět na její výstavě Paraván v holešovické Trafo Gallery.

Propojit malířské a konceptuální postupy zkoušel a zkouší ledaskdo, Ira Svobodová je ovšem výjimečná tím, že má její snaha logiku, a navíc se na ni skvěle dívá. V tvorbě ji zásadně ovlivnila studijní cesta do Brazílie, kde ji před deseti lety uchvátila tamní čistá architektura. Na obrazech chce mít od té doby stejný řád, před kterým člověk musí chtě nechtě projevovat respekt. Trafo Gallery k aktuální výstavě vydala autorčin první reprezentativní katalog a v něm je její cesta k dnešní podobě pláten dobře vidět. Na obrazy zprvu malovala maximálně zvětšené, různě pokrčené a přeložené listy papíru, které se přenesením na plátno stávaly jakousi dokonalou utopickou architekturou. Ta na jejích obrazech ještě víc ožila v následující sérii, již věnovala kartonovým tubusům, do kterých jsou výtvarnici zvyklí rolovat svá díla: užitné předměty malované akrylem na plátno vyvolávaly v jejím dvojrozměrném podání překvapivě mnohem hmotnější efekt než v realitě, protože až na jejich „portrétech“ se divák soustředil na jejich detailní podobu. A v nynějším cyklu Paraván jde Ira Svobodová ve svých architektonických utopiích zatím nejdál.

Paraván ji fascinuje svou podstatou, kdy úplně jednoduchá, snadno odstranitelná překážka dokáže vyvolat zdání intimního prostoru, který nás bezpečně odděluje od vnějšího světa. V galerii z něj ovšem nechtěla dělat útočiště ani jím něco zakrývat. Posloužil jí jako odrazový můstek k mnohem smělejšímu plánu: znejistit diváka, na jakém místě a v jakém čase se vlastně při sledování jejího díla ocitá. Do Trafo Gallery nejprve přinesla trojici překližkových stěn nabarvených na modro, bílo a růžovo. Ty rozmístila v galerii, vyfotila si je a zdokumentovaný prostor pak následující měsíce malovala na plátna. Výsledné obrazy dnes visí v galerii vedle paravánů, které postavila na stejná místa. Vzniká velmi uhrančivý efekt, kdy se vzájemně překrývají prostorové dimenze, obrazy přecházejí do prostoru, a prostor zase naopak do obrazů.

Ono znejistění přitom umocňuje fakt, že na obrazech se záznamem galerie a jejích paravánů chybí namalované jednak obrazy, na které se divák dívá, a samozřejmě i onen divák, čili se tu jaksi relativizuje nejen čas, ale i prostor. To samo o sobě by už stačilo na to, aby šlo o jednu z výstav současného českého umění, na kterou by se z roku 2019 nemělo zapomenout. Nicméně k tomu je ještě nutné přičíst to hlavní. Totiž nebývalý malířský talent Iry Svobodové, která používá tak jemné, přízračně vzdušné tahy štětcem, že se člověku až uleví, když na pár obrazech na pozadí spatří rozmáchle odbyté „kocoury“ od velké štětky – ty autorka udělala schválně, aby tím ještě víc podpořila svůj záměr vtáhnout diváka do hloubky jejích geometrických kompozic, jež ho i s jeho okolím přenese do jiného světa. Jako by snad ani nešlo o kompozice malířské, ale hudební.

O tom by leccos věděl Milan Grygar. Už to vypadalo, že se třiadevadesátiletá legenda letos nedočká velké výstavy ve Veletržním paláci Národní galerie. Jak nyní po vyhazovu kurátora Adama Budaka vyplavalo na povrch, NGP k některým svým projektům přistupovala (a možná ještě přistupuje) opravdu trestuhodně; v Grygarově případě nebyla schopná zajistit peníze na výstavu, kterou mu slíbila a na které několik měsíců soustavně – jak jsem se mohl v jeho ateliéru letos v květnu přesvědčit – pracoval. Nakonec jí trn z paty musel na poslední chvíli vytáhnout až Grygarův galerista Zdeněk Sklenář, který chybějící miliony doplatil ze svého. A na oplátku pochopitelně získal možnost v budoucnu prodávat sběratelům artefakty, jejichž hodnota byla prezentováním v NGP již teď řádně navýšena.

Obsáhlý portrét Milana Grygara jsem napsal před čtyřmi lety při příležitosti jeho výstavy Vizuální a akustické v GHMP a některá tehdy popisovaná díla nemohla vynechat ani aktuální výstava Milan Grygar: 2019. Samozřejmě včele s Hmatovou kresbou z konce šedesátých let, během jejíhož vzniku se Grygar vlastním tělem doslova prodral skrz papírovou překážku, kterou předtím ze zadní strany pokrýval prostrčenýma rukama kresbou, aniž mohl ze své pozice vidět, co vlastně kreslí. Ve Veletržním paláci je k vidění video z osmdesátých let, na kterém svou průkopnickou performanci rekonstruoval.

Jinak ovšem prostor Velké dvorany patří především jeho novým dílům. Například cyklu Antifony, z nějž jeden obraz reprodukujeme v úvodu této kavárny. Grygar na Antifonách pracuje od devadesátých let - a jak je jeho zvykem, snaží se v nich na obraze barvou zachytit měnící se zvukovou intenzitu. V nové sérii z posledních dvou let mají tato plátna na Grygara až nečekaně sytou barevnost, díky které se autor i divák dostávají víc do hloubky; ať už prostoru či zvuku, to je na citlivosti a smyslové preferenci každého z nás.

„Vzrušující experimenty s uměleckým médiem v dobách, kdy byl hledačský duch symbolem touhy po svobodě, dokazují, že věřit intuici, vsadit na rituální vůli a držet se vize se pořád vyplácí. Bez těchto atributů se nekompromisní umělecké sdělení neobejde,“ píše v katalogu výstavy umělecký teoretik, výtvarný praktik a muzikolog Jozef Cseres. Já dodávám, že onen hledačský duch a věření intuici by měly být v umění hlavním tvůrčím motorem bez ohledu na dobu. Koneckonců právě zmiňovaná Ira Svobodová se narodila čtyřicet let po Milanovi Grygarovi, po svobodě nikdy nemusela toužit, přesto je ve své tvorbě podobně nekompromisní.

Když svou výstavu Grygar v září otevíral, měl ve Veletržním paláci minimální konkurenci. Teď, pár týdnů před jejím koncem, stejná budova nabízí několik nových mimořádných expozic, kvůli nimž se vyplatí si na její prohlídku vyhradit minimálně celý den. Na vernisáž mimochodem dorazila i Grygarova spolužačka z ateliéru Emila Filly na UMPRUM Květa Pacovská. Dnes jednadevadesátiletá umělkyně, již si tehdy Grygar vzal a s níž společně prošel všemi peripetiemi minulého století. Pacovské momentálně GHMP pořádá v Colloredo-Mansfeldském paláci výstavu Utíkejte na konec. Ale o ní zase někdy příště…