0:00
0:00
Kultura14. 8. 20154 minuty

Čechy jsou země, která nemůže být šťastná

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Ale tak prostě někdy musí přijít trošku plonkovější období. Jako třeba teď: léto je v plném proudu, vedro jako Pedro, ti šťastnější jsou někde pryč, ty druhé to snad čeká, atmosféra panuje taková ospalá, uvařeně uleželá, rozleželá, jako by si ta naše česká kultura taky potřebovala někdy oddáchnout. Nicméně potkat ji můžete i teď. Včetně mých pravidelných cyklofašistických jízd. Abych se přiznal, netušil jsem, že při výšlapu kolem řeky Sázavy narazím na rodný dům Jana Zrzavého. Nachází se v Okrouhlicích, což znalce mistrova života může překvapit, protože leckde se udává jako místo jeho narození Vadín. Vtip je v tom, že o pozemek, na kterém byla v roce 1880 postavena škola, v níž působil Zrzavého otec coby řídící učitel, se vedl mezi oběma obcemi dlouhý soud. Nakonec ho vyhrály Okrouhlice, no ale Vadín už v životopisech nějak zůstal.

Každopádně 5. listopadu to bude 125 let, co se tu narodil jako již šestý potomek svých rodičů (ještě pak přišli na svět další tři sourozenci). Koneckonců ono tu jeho Vysočinu můžeme na spoustě Zrzavého obrazů rozpoznat, byť později napsal: „Kdybych si měl zvolit, kde bych se narodil, nebylo by to nikde tady. Nemůžu říct, že by se mi ta krajina nelíbila, ona je hezká, ale není malířská. Syrové barvy má, zelená je zelená, černá je černá, modrá je modrá a jiná tu barva snad ani není. Smutné je to všechno. Je to tragická krajina. Tady ve mně vznikl už v dětství pocit, sugesce, že Čechy jsou země, která nemůže být šťastná.“ No to se pak nemůže divit, že mu nějaký vtipálek dal místo typického baretu na pamětní bustu bekovku. O školu dnes pečuje Spolek Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého, a co jsem se koukal, pořádá tu na jeho oslavu Jeníkovu špacírku.

↓ INZERCE
Autor: Respekt

O kus dál v Klanečné se narodil jiný pozoruhodný muž. Bohumil Vít Tajovský byl po vysvěcení na kněze knihovníkem Želivského kláštera, za války ale přesídlil do Humpolce, kde na gymnáziu učil mimo jiné Jana Zábranu. Po válce se stal v pouhých šestatřiceti želivským opatem, jenže to se psal leden 1948, takže modří již vědí: hned po únoru ho vyhodili z gymplu, a když v roce 1950 navštívil v Čihošti Josefa Toufara, aby zvěděl víc o tom zvláštním zázraku s pohyblivým křížkem, dva dny po Toufarově zatčení ho bolševici zatknuli taky. V procesu dostal 20 let, na amnestii ho pustili v roce 1960. Do svého milovaného kláštera Želiv se vrátil až v roce 1993 a zde také o šest let později umřel. No a v Klanečné ho teď mile připomínají informační tabulí.

Autor: Respekt

Když už jsme u Kristových služebníků. Jedním z nich byl i Gustav Nagel, jehož díla teď visí ve Veletržním paláci na výstavě Umělci a proroci. Více se o expozici dočtete v pondělním tištěném Respektu, nicméně rád bych už teď řekl, že Nagel je naprosto fascinujícím zjevem. Očividně vyšinutý muž, který svou podobu s Kristem vzal natolik vážně, že kvůli ní neváhal terorizovat vlastní rodinu. Včetně syna, kterého při křtu v jezeře omylem zabil. Živil se prodejem pohledů s vlastní tváří, již Jirka Peňás v Lidovkách shledal podobnou s tváří mladého Pavla Zajíčka. Mně tedy víc připomíná mladého Jiřího Kabeše, ale to je celkem jedno. Každopádně kdyby se víc stylizoval ať už do Zajíčka či Kabeše, nemusely obě jeho ženy tak trpět (ta druhá se snažila soužití se samozvaným prorokem vyřešit špatně provedenou sebevraždou).

Autor: Jan H. Vitvar

Když už jsem tady minule naťuknul, že se brzy taky chystám na nějaké pěkné multikulti místo, tak to nezbývá než doťuknout. Jak již snímek naznačuje, bude jím Manhattan. Tak jsem si ho šel v týdnu omrknout na Nákladové nádraží Žižkov, kde ho promítali. Předpokládám, že teď už nebude tak černobílý jako v roce 1979, kdy ho Woody Allen natočil. Ale kdyby snad ano, dám určitě vědět.

Autor: Respekt

Černobílé každopádně nejsou naše milé Vršovice, byť to tak ze záběru může vypadat. Fotografie zachycuje pestrou paletu lidí, která se stará právě o to, aby byly čím dál barevnější, veselejší a nápaditější. Sdružení Start Vršovice se pomalu chystá na 19. září, kdy opět zažijeme město jinak, čili je potřeba zařídit, aby se Vršovice v konkurenci ostatních čtvrtí neztratily. A aby napravily pověst své starostky Radmily Kleslové, za niž se upřímně stydí a pevně věří, že ji volili jen lidé ze Strašnic, Malešic či Záběhlic, protože nikdo soudný z Vršovic by to přece neudělal. Naposledy na Twitteru vyzývala uprchlíky, aby se začali ve Vršovicích chovat slušně. Čím bývalou příslušnici StB vyzývám zase já, ať už k nám nechodí, protože si bez ní úplně vystačíme. A to minimálně do dalšího pátku, kdy se na tomto místě opět shledáme.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Ficův vymyšlený pučZobrazit články