Brutální přístup trenérů ke sportovcům je specificky ruský

V Česku je rozšířený názor, že zdejší hrané filmy možná nejsou tak kvalitní, ale naše dokumentární filmová tvorba je tradičně silná - a pořád se udržuje na vysoké úrovni. Měřeno úspěchem v zahraničí má nicméně středoevropský region jinou dokumentární velmoc – Polsko. Film Přijímání od Anny Zamecké loni na podzim vyhrál Evropskou filmovou cenu, snímek Call Me Tony od Klaudiusze Chrostowského zase získal jednu z hlavních cen na největším světovém dokumentárním festivalu IDFA v Amsterodamu. Polskou režisérku Martu Prus pak prestižní filmový časopis Variety zařadil mezi deset nejnadějnějších filmových tvůrců v Evropě díky jejímu filmu Over The Limit.

Film zachycující despotický vztah ruské trenérky k mladičké gymnastce, která se chystá na olympiádu, si získal obdivné recenze světových médií, které jeho dramatickou intenzitu přirovnávají k hranému filmu. Všechny zmíněné polské dokumenty mají přitom společné dvě věci: jejich autory jsou filmaři kolem třiceti a natáčejí je právě způsobem, jenž evokuje hraný film. „Nerada se dívám na typické televizní dokumentární filmy, které pracují s rozhovory, s mluvícími hlavami. Když točím dokument, chci příběh ukázat tak pohlcujícím způsobem, jako by vznikl podle scénáře,“ říká Marta Prus, jejíž film bude mít českou premiéru na nadcházejícím festivalu Jeden svět pod titulem Za hranice možností.

Než jste se stala filmařkou, závodila jste sama v moderní gymnastice. Jak daleko jste se dostala?

Trénovala jsem moderní gymnastiku ve Varšavě sedm let a tohle životní období na mě mělo velký vliv. Každodenní trénink mě naučil tvrdě pracovat, pracovat systematicky a soustředit se na cíl. Soutěžila jsem na národní úrovni, ale nedosáhla jsem velkých sportovních úspěchů.

A proč jste se rozhodla o vašem sportu natočit film?

Moderní gymnastika sama není jeho tématem. Jako filmařka jsem pátrala po osobnosti, jejíž příběh bych chtěla vyprávět. A základním spouštěčem bylo setkání s ruskou reprezentační trenérkou Irinou Viner. Kvůli ní jsem jela v roce 2013 poprvé do Ruska, objevila jsem tam gymnastky Ritu a Aminu – a také zjistila, že v Rusku není gymnastika sport, ale je to národní fenomén. Tenhle širší kontext mě zaujal.

V čem spočívalo počáteční okouzlení Irinou Viner?

Fascinovalo mě, čeho dosáhla, zaujalo mě, jak vypadá, a také to, že je manželkou miliardáře a oligarchy Ališera Usmanova. Najednou tu bylo víc než gymnastika.

Takže byste film nenazvala sportovním dokumentem…

Je to spíš osobní drama natočené ve sportovním prostředí. Příliš se tu nezabývám výsledky soutěží a dalšími sportovními podrobnostmi. Od začátku jsem se soustředila na to, jakou roli hraje v ruské sportovní gymnastice psychologie. Sama ten film nevnímám jako sportovní dokument, ale chápu, že na něj tak někdo bude dívat.

A nechtěla jste ani ukázat negativní aspekt nejen tohoto sportu? Složitý vztah mezi trenérkou a vrcholovou gymnastkou, které jsou jeho hlavními figurami snímku, vypadá z trenérčiny strany téměř jako psychologické mučení.

Nemyslím si, že to je negativní aspekt tohoto sportu, spíš jde o aspekt nejdůležitější: sportovci stráví se svými kouči celou kariéru a tento vztah zásadně ovlivňuje i jejich život. Lidský rozměr byl pro mě zásadní, takže jsem sledovala právě osobní vztahy.

Ale přece jen, nezašla Irina Viner ve svém psychologickém nátlaku na Ritu příliš daleko?

Nejsem trenér a nechci nikoho soudit. Všechny své postavy respektuji. Důvěřuji Irině Viner a předpokládám, že Rita takové zacházení vyžadovala. To samozřejmě tvrdý přístup nijak  neospravedlňuje - ale myslím, že ani Irina Viner možná není ráda, že tyhle metody musí používat. Nicméně její přístup vedl k tomu, že se Rita soustředila na svůj výkon. Můj názor tu každopádně není důležitý.  Nabízím divákovi přístup do světa ruské moderní gymnastiky - a každý si tak může svůj názor udělat sám.

Je tento brutální přístup trenérů ke sportovcům specificky ruský?

Myslím, že je. Moci, významu a úspěchu v Rusku dosáhnete jedině tím, že budete přísní a silní. Ta země věří v silné jednotlivce.

Trenérka Irina Viner je tu zobrazena nejen jako přísná, ale až bezcitná. Jak vůbec na film reagovala?

 Moji práci respektuje a film se jí líbí. Oceňuje, že zobrazuje pravdu. Jsem jí za to vděčná, protože to byla ona, kdo mi ho umožnil natočit.

Vaši protagonisté jsou Rusové, jedna z hrdinek je ženou oligarchy, film se odehrává ve světě sportu, který je v Rusku prolezlý dopingem… To všechno si říká o politický komentář, ale tomu se vyhýbáte.

Politika je velmi nestálá, těžko uchopitelná věc – a nemyslím, že je dobré vyjadřovat názor na ni skrze film. Nepoužívám film jako médium pro šíření svého názoru na globální problémy. Podle mě by film měl ukazovat možnosti - a je na divákovi, aby si pro sebe našel odpovědi.

Proto váš režijní přístup, který je velmi minimalistický, pozorovatelský, nezúčastněný? Nepoužíváte rozhovory, kamera je neviditelná. Snímek má přitom dramatický oblouk používaný ve hraných filmech.

Tohle je prostě způsob, kterým k filmařině přistupuji. Co se týče způsobu vyprávění, nerozlišuji dokumenty od hraných filmů. Sama se nerada dívám na typické televizní dokumentární filmy, které pracují s rozhovory, s mluvícími hlavami. Samozřejmě existují výjimky, ale obecně mohu říci, že chci sledovat film a nevidět přitom jeho švy. I když točím dokument, chci příběh ukázat tak pohlcujícím způsobem, jako by vznikl podle scénáře.

Tenhle přístup je vidět ve hned několika úspěšných polských dokumentech z poslední doby. Kde se vzal?

Je to dědictví velkých polských filmařů. Tenhle způsob práce není nový, v Polsku existuje od 60. let. Pro mě je to jediný způsob, jak zachytit opravdové emoce a akci - což považuji za nejdůležitější.

Jací režiséři vás ovlivnili?

Nemůžu zmínit jednoho, můj vkus definovalo hodně filmů. Co se týče dokumentu, mám ráda filmy od Wojciecha Starońe a Jaceka Bławuta, dvou slavných polských dokumentaristů.

Over The Limit je váš celovečerní debut, na němž jste pracovala pět let. Bude náročné po tak dlouhé době najít nové téma?

Teď chci natočit první hraný film. Pro mě je zásadní najít hlavní postavu na základě silného pocitu. Jakmile toho správného člověka potkám, okamžitě vím, že o něm chci natočit film. Tím pádem nemohu vědět, kde a kdy takového člověka potkám. Ale doufám, že se to znovu stane, protože to je podobné jako se zamilovat. A natáčet film je pak jako snít sen, díky kterému se vyvíjíte - což je skvělý pocit.

Takže když hledáte inspiraci, hledáte silnou postavu, nikoli silné téma?

Doposud jsem všechny své postavy objevila tak, že jsem se nejprve zajímala o nějaké prostředí. U Over The Limit to bylo ono prostředí moderní gymnastiky. Věděla jsem, že nejlepší je v něm Rusko, zároveň jsem objevila charismatickou Irinu Viner. V tu chvíli jsem věděla, že to je potenciál pro film: Jak dlouho je možné udržet se v tom sportu absolutní jedničkou? Jaký druh člověka to vyžaduje? Jakou metodou se takový člověk vytrénuje? Jaký je pocit být takovým sportovcem? Odjakživa mě také fascinovalo samo Rusko a chtěla jsem ho navštívit. A jakmile jsem tam odjela a poznala Ritu, věděla jsem, že ona je moje hlavní postava. Byl to intuitivní proces.

V Polsku je nyní velmi konzervativní vláda, která posouvá zemi k autoritativnímu, nacionalistickému stylu politiky. Neuvažujete přece jen o tom, že byste natočila film s politickým námětem?

Chodím na demonstrace a snažím se být aktivní v občanském životě, ale natočit film o současné situaci v Polsku neplánuji. Takový film bych nedokázala natočit.

V Česku jsou dokumenty stále spíše okrajová věc, lidé na ně nechodí (až na pár výjimek) tolik jako na hrané filmy. Jak je to v Polsku?

V Polsku také dokumentární filmy nejsou tak populární. Na opravdu populární dokument přijde celkem třeba 20 tisíc lidí, průměr jsou tři tisíce diváků. Takže je to asi podobné jako v Česku.

Marta Prus (31): Trénovala moderní gymnastiku ve sportovním klubu Varšavské tělovýchovné univerzity. Poté gymnastiku opustila a začala studovat film – absolvovala filmovou školu v Lodži a školu Andrzeje Wajdy. V roce 2017 natočila svůj celovečerní debut Over The Limit.