Převleky a kníry. Boží mlýny ulevují od frustrací a trestají tam, kde stát selhal

Z režiséra Jana Hřebejka se v posledních letech stal specialista na „tak trochu jiné“ televizní detektivky. Dvakrát dostal scénář k olomouckým Detektivům od Nejsvětější trojice, kteří obohatili českou detektivní tradici o výraznou ženskou figuru, vyšetřovatelku Marii Výrovou. Velkým překvapením a téměř zjevením v tuzemské televizní tvorbě byl před třemi lety thrillerově-politický Rédl, kde se Hřebejk dokázal výtečně naladit na scénář Mira Šifry o kriminálních rozměrech porevoluční transformace. Jeho nejnovější detektivka Boží mlýny – první díl ze šesti dílů vysílala v neděli Česká televize – má být ovšem úkrokem do zcela jiného žánru, do komedie.

Boží mlýny vycházejí z námětu investigativního novináře Janka Kroupy, který se věnuje rozkrývání rozmanitých kauz českého podsvětí, což už zúročili třeba autoři seriálu Expozitura. Na vhled do kauz ale v seriálu nedojde. Tuzemští mocní, na které je spravedlnost krátká, tvoří spíš kolekci bizarních postav, jež má zapadat do světa téhle stylizované taškařice. Hlavním cílem seriálu je podle všeho ulevit frustraci publika z domnělé neschopnosti policie, soudů a státu, které nejsou schopny zajistit spravedlnost.

Případ je jasný

Výchozí situace je u každého dílu stejná. Zloduch – mocný muž bez skrupulí, často gangster a zbohatlík, který se chlubí kasinem a rančem – spáchal zločin. Je evidentně vinný, ale soud jej osvobodí. Ať už proto, že nenadále zemřel klíčový svědek, který by mohl dokázat, že dotyčný okradl věřitele o stovky milionů nebo zavinil dopravní nehodu, po které skončila na vozíku mladá dívka. Nebo kvůli zmanipulovanému znaleckému posudku sepsanému za tučnou odměnu či zkorumpovanému státnímu zástupci, s nímž si ve volném čase obžalovaný užívá v objetí mladičkých prostitutek.

Zloduch si zkrátka s blahosklonným úsměvem vyslechne osvobozující rozsudek a odchází dál žít svůj dosavadní život, zatímco za sebou zanechává spoušť. Tam, kde selhala světská spravedlnost, pak obratem nastupují „boží mlynáři“, kteří berou spravedlnost do svých rukou. Bývalý policejní kapitán Fait (Martin Myšička), velký šprýmař žijící sám a vyrábějící dýmky, jeho bystrý žák Alex (Vincent Navrátil) a ambiciózní mladá novinářka (Eliška Křenková).

Boží mlýny vlastně ani nejsou úplně detektivka, protože případ je od začátku „vyšetřovatelům“ jasný. Hlavní atrakcí není sbírání stop a důkazů, ani policejní práce nebo hra na kočku a myš s podezřelým, ale cesta k trestu. Zmíněná trojice na zloduchy vždy vymyslí fikanou léčku. Fait využívá konexe na policii i mezi pražskou galérkou a provedení plánu pak vyžaduje všemožné převleky: tu za roztržitého důchodce, jindy za albánského podnikatele nebo excentrického otce zpovykaného milionáře v kovbojském klobouku. Lepí se tu falešné kníry, vycpávají se prsa.

Když je třeba, Alex se převlékne za ženu. Na sličnou novinářku přirozeně vyjdou v chlapském světě prostitutky nebo svůdné překladatelky z francouzštiny. Ex-kapitán Fait je něco mezi provinčním Sherlockem Holmesem a geniálním vyšetřovatelem s čichem. Stojící - jak neustále upozorňuje - mimo systém, takže za ním chodí bývalí kolegové v okamžiku, kdy už si nevědí rady. A jako takový je lídrem party dobrodruhů, kteří vždy přechytračí ty, kdo si mysleli, že jsou nejchytřejší a nedotknutelní. V tom si seriál vypůjčuje ze snímků jako Podraz nebo z tzv. heist filmů jako Dannyho parťáci. Z prvního zmíněného si dokonce bere i smluvené gesto, kterým si trojice dává najevo, že vše běží, jak má.

Hlavní fantazie

Kromě toho běží seriálem ještě jedna – a celkem dost podivná – linka. Alexův otec (Jiří Lábus) závratně zbohatl během privatizace v 90. letech a teď ve své luxusní vile nebo na golfovém hřišti čeká s parťáky na výsledek švýcarského soudu. Tak trochu se kaje a mezitím synovi čas od času předá tlustou obálku s penězi, které potomek může využít na dobrou věc rozjetou s Faitem. Ukradené privatizační bohatství se tak po třiceti letech vrací zpátky do oběhu, aby pomohlo dělat svět lepším.

To je součást hlavní fantazie, kterou Boží mlýny nabízejí – tedy idealistické a karmické útěchy, že na každého jednou dojde. Sice nemá moc společného s fungováním reálného světa, ale dobře se poslouchá. A podobně dobře může někomu udělat sledování seriálu, kde místo pomalého vyšetřování policie přebírá moc trojice sympatických civilistů s licencí vracet do vyšinutého světa rovnováhu podstatně rychleji a efektivněji.

Pod žánr komedie se schová ledacos a ledacos se odpustí, pokud je napsána dobře. Boží mlýny dávají v tomhle ohledu hlavně příležitost Martinovi Myšičkovi, aby si užil figuru rozšafného renegáta a profesionálního provokatéra. A aby to bylo úplně jasné, píše na téma policejní provokace jeho student diplomovou práci a data sbírá v terénu. Zároveň si autoři moc nelámou hlavu ani s ním, ani s ostatními postavami. O zajímavější psychologii se mluvit nedá.

Stejně jako jsou gangsteři stereotypní figurky oblečené do golfových uniforem, vulgární primitivové nebo bezskrupulózní vůdci sekty trávící oběti jedem na krysy, jsou i jejich oponenti na straně dobra spíš figurky. Podobně působí i ti na špatné straně zákona, kteří jsou ale s Faitem zadobře a ochotní mu pomoci. Protože spravedlnosti je možné se dobrat jen potud, pokud nehrajeme podle cinknutých oficiálních pravidel.

Výsledný dojem tak záleží nakonec na tom, jak se povedlo u toho kterého dílu poskládat dohromady zábavné, fištrónské nebo dobrodružné příhody a výjevy. Někdy více, ale většinou spíš méně. Humor mají obstarat hlavně zmíněné převleky, fyzická komika typu dlouhé nohy vyčnívající z rakve nebo slovní hříčky a narážky. Jen někdy trochu zvedají laťku zpětné rekonstrukce provedených fint.

Boží mlýny jsou tak taškařice s poměrně krátkou expirační dobou. Materiálem pro nedělní večer a relaxaci před nadcházejícím týdnem, kdy bude třeba zase čelit návratu do každodenní reality, kde je premiér podezřelý ze spolupráce s StB a neoprávněného čerpání evropských dotací. Je samozřejmě otázka, jestli tenhle typ katarze kromě popsané útěchy něčemu pomáhá - a jestli třeba dobročinné podtóny privatizační kriminality jen dál nezkreslují a nemytizují realitu, o níž bychom měli mít co nejjasnější představu. Ale kdo by se tím trápil, když je tu tolik pěkných převleků. A kdo chce vidět dobrou detektivku, může si vždycky pustit Rédla.