Bože, opatruj našu filmovku

Ráno mi napsal jeden oddaný fanoušek, jak je dobře, že už z Uherského Hradiště odjede Respekt i se svým stanem a on se tak bude moci v klidu vrátit do svého rodného města, aniž hrozí, „že dám někomu po čuni“. Což znamená, že Letní filmová škola o víkendu končí a je na čase se rozloučit nejen s Hradištěm a oddaným fanouškem, ale i s tímto festivalovým blogem.

Ještě než si v sobotu na závěr vyzkouším nervy a žaludek na novém dramatu Volyň, které mezi Polskem a Ukrajinou obnovilo spory o roli Ukrajinské povstalecké armády v etnických čistkách na území Snyderových „krvavých zemí“, vrátím se k projekci filmu Tarika Saleha Případ Nile Hilton. K němu se rozhodně nějak dostaňte. Podivně znějící název snímku odkazuje k luxusnímu egyptskému hotelu, kde je jednoho dne zavražděna populární zpěvačka - a ačkoli zločin jednoznačně nese rysy činu profesionálního zabijáka, místní prokurátor ho okamžitě prohlásí za sebevraždu.

Píší se totiž poslední týdny vlády Husního Mubáraka a policie se soudy se projevuje takovou mírou korupce a osobních kamaráčoftů, že to nenajdeme snad v žádné noir detektivce, k nimž atmosféra filmu zjevně odkazuje. Taky detektiv Naredin patří do tohoto zaběhnutého systému; úplatky a výpalné vybírá stejně automaticky, jako si ráno hned po probuzení zapaluje první cigaretu. Než se ale shodou náhod sám zaplete do příběhu, ze kterého ho žádné podplácení nemůže vysekat… O poměrech v Egyptě v roce 2011 tenhle snímek řekne víc než televizní debaty vracející se k arabskému jaru - a měli by si ho pustit i ti, kteří tam dnes rádi tráví dovolenou. Až se budou divit některým zdánlivým nelogičnostem v místním mentálním nastavení, tady najdou odpověď na to, proč se tomu tak děje.

Jako cizinec mezi domorodci se ovšem může cítit i člověk, který z Čech dorazí na Slovácko a kousek od Hradiště narazí na místní Hobitín jménem Plže. Tip pro návštěvníky „filmovky“: na kole je to slabých 30 kilometrů a furt - jak taky v kraji jinak - po rovině. Plže na kraji vsi Petrov založili v 15. století zdejší vinaři vyhloubením řady vinných sklepů do svahu malého návrší, protože je až do vybudování Baťova kanálu ohrožovala spodní voda z řeky Morava, jež by jim klasické sklepy zatopila. Areál koncipovali jako malou alkoholickou osadu s třemi ulicemi a dvěma náměstíčky a jeho malebnost dotáhli k takové dokonalosti, že byl už v roce 1983 prohlášen za památkovou rezervaci lidové architektury. V sezoně tam prý bývá dost turistický frmol, já měl štěstí, že jsem se mohl tím blaženým selským barokem procházet sám a poslouchat jen cinkání skleniček z hlubiny, v níž našli dva dorazivší milenci úkryt před nepolevujícím vedrem. Mají tu i kapličku bolestné Panny Marie z přelomu 18.-19. století, kterou ovšem někdo vylepšil betonovou střechou, takže není památkově chráněna. Zato se snaží chránit „našu vlasť“, což je prý příspěvek místních maléreček-tetiček, jak se tak dívám na ty internety.

Takže to by bylo z 43. Letní filmové školy vše, za chvíli se jde do školy podzimní, pak ještě stihnout koupit vánoční dárky, prokousat se předjařím, poprvé si spálit záda a hurá zase do Hradiště. Už aby to bylo.

Další blogy z LFŠ: