Je to dobré, nezůstala nám jen Spáčilka

Letní filmová škola v Uherském Hradišti míří do víkendového finále, teploty konečně klesají, stejně jako nálada stoupá. Ta čtvrteční vygradovala projekcí snímku Rock´n Roll Gaiuillaume Caneta, jenž je nešťastně označovaný za hudební komedii. Jedno hudební číslo v něm sice je, ale jinak je to spíš komedie existenciální. Název totiž odkazuje k touze hlavního hrdiny - jenž se jmenuje stejně jako režisér a zároveň představitel titulní úlohy - vymanit se z krize středního věku tou nejzoufalejší cestou: ponořením se do všech klišé provázejících marný boj za věčné mládí. Těžko říci, zda Canet někdy viděl Schulhoffovu komedii Hodíme se k sobě, miláčku…? z roku 1974, kde si manželský pár zahrál skutečný manželský pár Jana Brejchová – Vlastimil Brodský, čímž si před kamerami prošli netradiční manželskou terapií. Každopádně použil stejný princip.

Vedle sebe si postavil Marion Cotillard a zcizovací efekt zesílil tím, že ve filmu vystupují pod občanskými jmény a scénář je plný insiderských odkazů, které žel pochopí hlavně Francouz nebo cinefil orientovaný na francouzskou kinematografii. Soudím, že snímek rozdělí publikum podobně jako Tarkovského Stalker, jenž se v kině Hvězda promítal předtím. Zatímco u Stalkera vás ve spoustě očí může shodit, pokud se v některých pasážích k smrti nudíte, u Rock´n Rollu naopak můžete být považováni za hlupáky, pokud se v některých místech k smrti bavíte. Já se tedy bavil královsky. Což – doufám – nebylo tím, že Canetův náhlý přerod v muže středního věku aktuálně zažívám na vlastní kůži. Scéně, kdy se Canet s Cotillard vracejí z udílení Césarů, na kterých uspěje jen jeden z nich, se každopádně směju ještě teď. Stejně jako brilantnímu okamžiku přerodu herečky do nové role, pro kterou se musela naučit kanadský akcent. Ale to se nedá popisovat, to se musí vidět.

Projekci v Hradišti předcházelo něco mnohem méně veselého. Výroční cenu AČFK totiž dostal Radek Novotný a dostal ji in memoriam, protože bohužel před pár týdny zemřel. Jeho ošetřující lékařka ho na pódiu Hvězdy označila za „muže se srdcem kinaře“ - o čemž nejlíp vědí v Novém Boru, kde pořádal pověstné premiéry filmů zpestřované tematickými výstupy typu sjezdu ze střechy kina do parku, když se promítali Snowboarďáci. Na „filmovce“ mu dlouho tleskal celý sál ve stoje, tak snad to tam někde nahoře mezi věčně svítícími promítačkami slyšel.

Taky se docela tleskalo novince Petera Bebjaka Čára. Téma je zdejšímu regionu blízké, neboť i tady za rohem probíhá státní hranice. S tím rozdílem, že zatímco za Hradištěm narazíte na Slovensko, za anonymní filmovou slovenskou vesnicí narazíte na Ukrajinu. Děj je situován těsně před vstup Slovenska do Schengenu, kdy má parta muže se symbolickým jménem Adam Krajňák poslední čas na to propašovat přes „čáru“ všechno, co jde i nejde, aby si něco vydělala, než se hranice se vstupem do EU stane neprostupnou.

Jistě, snímek je zahlcený odkazy ke stokrát viděným thrillerovým klasikám včele s bossem vraždícím během gurmánského vaření či topením v lomu s kamenem přivázaným za krk na řetězu, čili je dost času, aby kamera zabrala oči vyděšené oběti pomalu strhávané do hlubiny. Nicméně režisérovi seriálů Četníci z Luhačovic, Mordparta či Případy 1. oddělení očividně o velkou originalitu nešlo. Prostě chtěl natočit napínavou podívanou ze současnosti a to se mu povedlo. Nechci být škarohlíd, ale v české kinematografii podobně profesionálně zručných a dějově uvěřitelných snímků tohoto žánru moc nenajdeme. Ačkoli tedy představitel hlavní role Tomáš Maštalír svým zjevem i projevem až příliš nápadně připomínal obdobně obsazovaného Hynka Čermáka.

A ještě je dobré připomenout hlavní pozitivum čtvrtečního dne: na debatě o filmové kritice v Respekt stanu přes neuvěřitelné vedro nezkolaboval ani jeden z vystupujících kritiků. Což by vzhledem ke složení sestavy byla nenahraditelná ztráta a zůstala by nám tu už jen ta „Spáčilka“, na kterou pochopitelně musela přijít řeč. Strašná představa, že?