Zimbardo forever: osobní vzpomínka na slavného psychologa, který miloval Česko, Prahu a Havla

Z mlhy střídavě vystupuje a zase mizí nezaměnitelný obrys mostu Golden Gate. Vzduch v pravidelných intervalech proráží hluboké táhlé zatroubení. Důstojný tón mi zní jako zaoceánský parník, ale je to „foghorn“, zvukový maják, který hlídá zátoku. Kromě něj sem co chvíli tlumeně doléhá zvuk, který jako by vydávala padající řada dominových kostek. Jde ale o pálené cihličky, kterými byla dlážděna slavná Lombard street, ulice na příkrém svahu. Něžně klapou pod koly aut.

Pohádkový dům v srdci San Francisca má pět pater a z každého dýchá jiný styl. Jídelna má ráz italské renesance, nad schodištěm se vznášejí různé etnické masky, další patro upomíná na francouzské vinice, v podkroví pod střešní terasou tančí indiánské vyřezávané figurky zvané kačiny. Je nedlouho po Sametové revoluci a jsem v domě věhlasného profesora Philipa Zimbarda.

Ta vzpomínka zároveň hřeje i bolí. Philova žena Christina Maslah mne totiž před nedávnem zařadila k adresátům smutného upozornění, že její manžel už není natolik fit, aby vyřizoval elektronickou poštu. Za pět neděl pak přišla zdrcující zpráva, že jednadevadesátiletý Phil v náručí rodiny definitivně odešel.