Ukázky z knihy Waltera Isaacsona o Elonu Muskovi

Prolog: Ohnivá múza

Elon Musk vyrůstal v Jihoafrické republice a už jako kluk poznal bolest a naučil se ji zvládat.

Ve dvanácti ho odvezli autobusem do tábora v divočině, jakým se tu říká veldskool. „Byl to polovojenský Pán much,“ vzpomíná Musk. Každé dítě dostalo malý příděl jídla a vody a vedoucí jim dovolili – ba je dokonce pobízeli –, aby se o ně rvali. „Šikana se považovala za ctnost,“ vypráví jeho mladší bratr Kimbal. Velké děti se rychle naučily mlátit ty menší do obličeje a brát jim věci. Elon, jenž byl malý a emočně nejistý, dostal nakládačku dvakrát. Do konce tábora zhubl téměř o pět kilo.

Ke konci prvního týdne vedoucí rozdělili děti do dvou skupin a řekli jim, ať na sebe navzájem útočí. „Bylo to šílené, úplně na hlavu,“ vzpomíná Musk. Každých pár let tam někdo zemřel. Vedoucí jim ty příběhy vyprávěli pro výstrahu. „Nebuďte hloupí jako ten pitomec loni,“ říkali. „Nebuďte slaboši jako ten pitomec.“

Podruhé jel Elon na veldskool krátce před šestnáctými narozeninami. Mezitím hodně vyrostl, měřil skoro metr osmdesát, měl statnou postavu a trochu se naučil judo. Veldskool pro něj tedy nebyla tak zlá. „Tehdy jsem už chápal, že když se mě někdo pokusí zastrašit, pořádně ho praštím do nosu a příště už si to nikdo nedovolí. Možná mě strašně zmlátí, ale když někoho z nich praštím do nosu, podruhé už po mně nepůjdou.“

Jižní Afrika v osmdesátých letech byla hodně divoká země, střelba ze samopalů a ubodání byly tehdy běžné. Jednou třeba Elon s Kimbalem vystoupil z vlaku, kterým přijeli na koncert proti apartheidu, a museli se přebrodit přes kaluž krve, která se rozlévala kolem mrtvého muže, jemuž stále ještě z hlavy trčel nůž. Celý večer pak měli krev na podrážkách tenisek a každý krok po chodníku doprovázelo mlasknutí.

Muskovi chovali německé ovčáky, kteří byli vycvičení zaútočit na každého, kdo přiběhl k jejich domu. V šesti letech Elon utíkal po příjezdové cestě k domu, když tu se na něj jeho oblíbený pes vrhl a vykousl mu velký kus masa ze zad. Na pohotovosti se mu chystali ránu zašít, ale on odmítal, dokud mu rodiče neslíbili, že psa nepotrestají. „Nezabijete ho, že ne?“ ujišťoval se Elon. Slíbili, že ne. Když Musk tu historku vypráví, vždycky se odmlčí a velmi dlouho se upřeně dívá před sebe. „A pak toho psa stejně zastřelili.“

Nejdrsnější zážitek si ovšem odnesl ze školy. Velmi dlouho byl nejmladší a nejmenší žák ve třídě. Dělalo mu potíže rozlišovat jemné společenské nuance. Empatie pro něj nebyla nic samozřejmého. Neměl potřebu se zavděčit a ani se o to nesnažil. Stával se proto terčem školních grázlů, kteří si na něj někde počíhali a zmlátili ho. „Jestli vás nikdy nikdo nepraštil do nosu, neumíte si představit, jak vás to do konce života poznamená,“ říká Musk.

Jednou do něj žák, který blbnul s partou kamarádů, při nástupu vrazil. Elon mu strčení oplatil. Došlo ke slovní přestřelce. Kluk si potom o velké přestávce i s kamarády Elona našel, zrovna když svačil. Vrhli se na něj zezadu, kopli ho do hlavy a shodili z betonových schodů. „Sedli si na něj, mlátili ho hlava nehlava a kopali ho do hlavy,“ vypráví Kimbal, jenž před útokem seděl vedle Elona. „Když ho konečně nechali, málem jsem ho nepoznával. Obličej měl tak napuchlý, že pomalu nemohl ani otevřít oči.“ Odvezli ho do nemocnice a týden nechodil do školy. Ještě po desítkách let musel docházet na korektivní operace, při nichž mu doktoři opravovali poškozenou tkáň v nose.

Všechny fyzické šrámy však bledly ve srovnání s emočními ranami, které mu zasadil vlastní otec Errol Musk, inženýr a charismatický fantasta, který Elona dodnes trápívá. Po té školní rvačce se Errol postavil na stranu kluka, který Elona strašlivě zmlátil. „Tomu klukovi se zrovna zabil táta a Elon mu řekl, že je blbec,“ říká Errol. „Elon měl sklon lidem říkat, že jsou blbci. Jak jsem to mohl tomu klukovi zazlívat?“

Když se Elon konečně vrátil domů z nemocnice, otec mu vynadal: „Musel jsem tam hodinu stát a poslouchat, jak na mě řve, nadává mi do idiotů a říká, že jsem k ničemu,“ vzpomíná Elon. Kimbal, jenž musel tu tirádu sledovat, tvrdí, že nic horšího v životě nezažil. „Otec vybuchnul, vzteky úplně šílel, což se mu stávalo celkem často. Měl nulové slitování.“

Elon ani Kimbal se už dnes s otcem vůbec nebaví. Tvrzení, že Elon útok vyprovokoval, je podle nich vyšinuté. Pachatel za to brutální napadení navíc skončil v nápravném ústavu pro nezletilé. Oba svorně tvrdí, že jejich otec je bájivý fabulátor, že si běžně vymýšlí přemrštěné historky, někdy zcela vědomě, ale jindy jim sám věří. Podle nich byl vždy jako Jekyll a Hyde. V jednu chvíli se choval přátelsky, ale vzápětí se z něj vyřinul třeba hodinový nepřetržitý proud nadávek. Každou tirádu neomylně zakončil poznámkou, jaký je Elon zoufalec. A Elon tam musel celou tu dobu stát, nesměl odejít. „Bylo to psychické týrání,“ říká Elon, na dlouhou chvíli se odmlčí, a potom lehce přiškrceným hlasem dodá: „Vážně dokázal člověka zdeptat.“

Zavolal jsem tedy Errolovi. Bavil se se mnou téměř tři hodiny a v následujících dvou letech mi mnohokrát volal a posílal textové zprávy. Posílal mi fotografie a ochotně mi popisoval, co všechno pěkného pro své děti udělal, přinejmenším v časech, kdy se mu v podnikání dařilo. Jednu dobu jezdil v rolls-royci, postavil klukům chatu v divočině a získával surové smaragdy ze zambijského dolu, dokud tamní byznys nezkrachoval.

Zároveň však připouštěl, že se jim snažil vštípit fyzickou a emoční odolnost. „Ve srovnání se zážitky se mnou musela veldskool působit krotce,“ říkal Errol s tím, že násilí bylo jednoduše součástí vzdělávání v Jižní Africe. „Dva vás drželi a třetí vás mlátil do obličeje polenem a tak dále. Noví kluci se museli první den v nové škole porvat s největším tamním grázlem.“ Hrdě dodal, že oba syny vychovával v „extrémně tvrdé rváčské autokracii“. A potom výmluvně dodal: „Elon později stejně tvrdou autokracii uplatňoval na sebe i druhé.“