TOP 15 domácích textů Respektu roku 2023: Schwarzenberg, mateřství, banky, Němcová

Určující momenty v životě českého státníka

V obývacím pokoji podkrovního bytu v centru Vídně sedí v křesle šedovlasý muž, na jehož tvář střešním oknem dopadá měkké listopadové slunce. Interiér bytu prozrazuje, že jeho majitel má rád výtvarné umění – stěny jsou pokryté moderními malbami, grafikami a různými estetickými objekty. John Sailer je známý jako galerista provozující výstavní síň Ulysses sídlící o několik pater níže, je ale také člověkem, kterého český politik a šlechtic Karel Schwarzenberg označoval za jednoho ze svých nejbližších rakouských přátel. Oba muži se seznámili ještě jako mladíci ve Vídni během studií práv, ihned si padli do oka a od té doby spolu po celý život udržovali kontakt. „Vždycky když přijel do Vídně, poslal pro mě šoféra, který mě odvezl do Schwarzenberského paláce a tam jsme si u oběda povídali,“ popisuje Sailer tradici trvající několik desítek let. V posledních týdnech se však vzájemný kontakt kvůli Schwarzenbergovým zdravotním problémům omezil jen na krátké telefonáty. A další osobní setkání, které si plánovali, už neproběhne, protože život českého knížete se definitivně uzavřel 12. listopadu na lůžku ve vídeňské nemocnici. „Měl jsem ho rád a chybí mi,“ říká galerista.

Tradiční česká instituce dokázala propojit staré s moderním a stala se útočištěm v překotném světě

Tak takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Stojím na ulici moravského městysu Svitávka, hledám místní knihovnu a při pohledu na ohromnou, dokonale opravenou secesní vilu údivem otevírám ústa. Dům se tady vyjímá jak létající talíř, který právě přistál v parku. Je půl deváté ráno a od sedmi do Svitávky cestuju z Velkých Losin. Mám tady mít čtení pro místní školní děti. A když se po překrásném schodišti vyškrábu do posledního patra vily, moje knihomolské srdce se rozbuší. Jedna z nejkrásnějších knihoven, jakou jsem kdy viděla – a to jsem jich na svých cestách viděla stovky.

Operace Androcur aneb Jak česká sexuologie ničí život mužům s mentálním postižením

O léku, který se prodává pod obchodním názvem Androcur, pravděpodobně běžný člověk nikdy neslyšel. Preparát, jenž potlačuje mužský pohlavní hormon testosteron a tím snižuje chuť na sex, se předepisuje zejména sexuálním delikventům, deviantům (dnes korektněji parafilikům) nebo mužům, kteří trpí nadměrným sexuálním nutkáním. Za zkrocení libida, jemuž se někdy přezdívá chemická kastrace, však uživatelé často platí poměrně vysokou cenu v podobě výrazných a nevítaných vedlejších účinků.

Pacientům dokážou změnit život, ale přinášejí otázku ohledně hranic zdravotní péče

Michaela Hlaváčková odmalička trpí extrémně vzácnou nemocí, která jí brání vést normální život. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že u ní kvůli nedostatku jednoho klíčového enzymu správně nefunguje komunikace mezi mozkem a tělem, což se projevuje tím, že není schopna sama chodit, postavit se na nohy ani sedět bez opory, sama se také nenají a obtížně komunikuje s okolím. Občas ztratí nad svým tělem kontrolu úplně a zcela znehybní, je tedy odkázána na nepřetržitou péči rodičů. „Její hlava je zavřená v těle,“ přibližuje stav své dcery její maminka Lenka. Projevy nemoci se daří částečně tlumit pomocí velkého množství léků, díky nimž je dívka schopná několik hodin denně komunikovat, říkat jednoslabičná slova, brát věci do rukou a občas se třeba i od srdce zasmát. Medikamenty mají ale také spoustu nežádoucích účinků, jako jsou křeče v jazyku, nekontrolovaný třes rukou nebo nespavost, které jí i rodičům velmi znepříjemňují život.

Peterková na podlaze, sirotek z balkonu a varování před prolitou krví

U jednací síně číslo 4322 soudu pro Prahu 8 je ve středu zvýšená ostraha Vězeňské služby a Justiční stráže. Soud opět projednává obžalobu na Patrika Tušla a Tomáše Čermáka, tentokrát za to, že v době covidové pandemie stalkovali, obtěžovali a slovně napadali šéfa České lékařské komory Milana Kubka. Příznivci obou obžalovaných, pro něž se při různé šíři obvinění a obžalob - za vyhrožování, hanobení Ukrajinců nebo šíření poplašných zpráv – vžilo označení “dezinformátoři”, se scházejí na rohu budovy. Je jich něco přes dvacet a vede je známý šiřitel hoaxů Pavel Zítko. Všechno nahrává dezinformační TV Raptor.

Oproti pornografii stojí na přímé komunikaci mezi tvůrci a fanoušky i pocitu autenticity a blízkosti

Simona Krainová před časem narazila na problém. Sociální síť Instagram známé modelce a podnikatelce opakovaně vyhrožovala zrušením účtu za příspěvky, které správci vyhodnotili jako sexuálně explicitní a v rozporu s pravidly komunity. Šlo přitom o víceméně jemné fotografie s erotickým podtónem – na jednom černobílém snímku má přes holé tělo přehozené elegantní sako a jednu ruku zaklesnutou ve spodním prádle. Případně zcela nevinné fotky z osobního života, třeba momentka malých synů běhajících v plavkách po pláži. „Moje fotky nejsou lascivní, to bych nikdy nedělala. Přesto mi bylo sděleno, že pohoršují a mám je odstranit,“ říká Krainová nad hrnkem čaje v kavárně v pražských Dejvicích.

Příběh, kvůli kterému si vyslechl rozsudek o osmiletém vězení, je i v rámci občas bizarní disciplíny, již dnes představuje obchod s výtvarným uměním, docela divokou hrou

V kanceláři šéfa karlínské Hauch Gallery stojí o zeď opřené nenápadné plátno. Zachycuje dívku sedící v panelákovém bytě před hořícím monitorem. Obraz je zarámován do obyčejných dřevěných latěk, jde ale o mimořádné dílo, které by tu člověk v souvislosti s aktuálním zemětřesením kolem této soukromé galerie možná nečekal. Osamělý večer II v roce 2007 namaloval uznávaný český výtvarník Josef Bolf a začátkem letošního června ho v aukční síni Arthouse Hejtmánek koupil za 1 054 000 korun (zatím nejdražší současné umění prodané letos v tuzemské aukci) právě majitel Hauch Gallery Jan Třeštík.

Na 600 žen se ozvalo na naši výzvu, aby popsaly snahu skloubit péči o děti a pracovní kariéru. Tohle jsme se dozvěděli.

Dnes už je Zuzana Jonášová (34) v pohodě. Každý její všední den vypadá podobně a ona si je užívá. Ráno vstane, odvede čtyřletého syna Jakuba do školky. Po obědové pauze si ho zase vyzvedne a doma se mezitím stará o sedmiměsíční Elišku. Když dcera usne, řeší přímo z domova administrativní záležitosti rodinného centra v Buštěhradu, které řídí a jednou týdně v něm vede taneční kroužky pro děti z okolí. Někdy pracuje i večer, když přijde její manžel z práce a děti od ní převezme. Rytmus práce si s kolegyní určují samy, navíc ji tahle kreativní činnost baví. Až budou děti větší, bude se chtít ale vrátit do původního zaměstnání na ministerstvu. „Práci v komunitním centru jsem pojala jako způsob, jak úplně nevypadnout z pracovního tempa a návyků. Navíc věřím, že tuhle moji ,brigádu‘ bude jednou někdo chápat jako důkaz, že jsem flexibilní a umím se přizpůsobit okolnostem,“ vysvětluje. Zuzana ještě dodává, že v posledních dvou letech našla v životě nějakou rovnováhu. Dojít do tohoto bodu však nebylo vůbec snadné.

Dana Němcová v pěti obrazech

Je přelom padesátých a šedesátých let, Československo má za sebou šílenství politických procesů a jen pomalu se odklání ze svého ostře totalitního směru. Život v zemi je stále pod tvrdou kontrolou tajné policie.  Své studium psychologie na Karlově univerzitě zdárně zakončuje i dcera učitele z Mostu Danuška Valtrová, později zvaná Dana. Jako dítě zažila předválečné vystěhování Čechů ze Sudet a provizorní přesun rodiny k příbuzným do Kladna, a potom i návrat zpět do Mostu, kde sledovala vyhnání českých Němců. V Praze se dává dohromady s Jiřím Němcem, který je též z katolické rodiny, a navíc se nebojí svůj vztah k víře režimu navzdory dál aktivně rozvíjet. Schází se s jinými intelektuály k diskusím, navzájem si půjčují „ideologicky závadné“ knihy, snaží se navázat kontakt s katolíky v zahraničí. To nemohlo uniknout tajné policii a Jiří je už od padesátých let pod jejím dohledem. Do stejné pozice se automaticky po svatbě dostává i Dana, například když estébáci obcházejí sousedy a vyptávají se jich, jak se manželé v domě chovají.

Proč dnešní děti neběhají tak rychle jako kdysi jejich rodiče

Do velké tělocvičny s podlahou z dřevěných parket se s dusotem přižene houf kluků. Na pražské Základní škole Dědina právě začíná hodina tělocviku a energie, která se v žácích 6. B nahromadila během celodenního sezení v lavicích, se právě nezadržitelně dere ven. Při vybíjené, kterou hrají na úvod, po sobě šesťáci divoce metají obřími gumovými balony a současně se snaží uhýbat před střelami spolužáků. Po adrenalinovém úvodu, který všechny na chvíli zcela pohltí, následuje rozběh. Když pak učitel usoudí, že už jsou žáci dostatečně protažení a rozehřátí, rozdělí je do dvou týmů a většinu hodiny je nechá hrát basket. Pětačtyřicet minut vyhrazených pro tělesnou výchovu uteče rychle, a když hodina skončí, zpocení a vybouření žáci se spokojeně vracejí zpátky do šaten.

45 důvodů, proč se radovat z konce jedné politické éry

Když Miloš Zeman opouštěl po vyřazení z prezidentských voleb 2003 Pražský hrad a pak i Prahu, aby se uchýlil do ústraní své chalupy na Vysočině, bylo mu teprve 59 let. Přesto se zdálo, že sledujeme konec jeho úspěšné politické kariéry. Jeden z aktérů revoluce, opoziční lídr a premiér, který šel do té doby neustále vzhůru, najednou tvrdě narazil. Od poslanců dostal jen 78 hlasů, od senátorů dokonce jen pět hlasů a nepostoupil ani do druhého kola. V době voleb už neměl velký vliv ve stranické politice a jeho domovská sociální demokracie nabrala výrazně jiný, nezemanovský směr. I jeho věrní příznivci se patrně začínali smiřovat s tím, že jejich oblíbenec chce žít životem obyčejného penzisty v chalupě na Vysočině, číst si a chodit po lese, jak do mikrofonů a kamer pořád dokola tvrdil.

Co přinesl první rok s Alešem Michlem v čele centrální banky

Kouří, a když ho někdo napomene, že na pracovišti to dosud nebylo zvykem, chladně odpoví, že šéfem je tady teď on. K lidem kolem sebe je krutý a povýšený, křesťanskou laskavost jako by vůbec neznal. V Boha, jak sám v jednu chvíli prozrazuje, možná sám ani nevěří. Úvodní zápletka seriálu HBO Mladý papež s Judem Lawem je prostá. Do čela Vatikánu se shodou okolností vyšvihne někdo, s kým se nepočítalo a kdo zavedenou instituci obrátí vzhůru nohama. Když měl seriál v Itálii premiéru, dívalo se třikrát více lidí než na Hru o trůny. V tuzemsku o zase tak velký hit nešlo, ale poslední rok jsou Češi naživo součástí jiné podívané, která je té televizní od Paola Sorrentina v některých ohledech docela podobná.

Karel Klostermann stvořil obraz drsné Šumavy, který funguje i sto let po jeho smrti

Kdo se vydá po asfaltce vedoucí ze vsi Modrava proti proudu Modravského potoka, asi po hodině a půl nepříliš namáhavé chůze lesem dojde na širokou horskou louku. Ocitne se v samém srdci Šumavy, kdysi tu stávala osada Březník, zbyla z ní ale už jen bývalá myslivna se šindelovou střechou a ozdobnou věžičkou, sloužící dnes jako bufet. Nacházíme se na jednom ze statisticky nejdeštivějších a nejstudenějších míst v celém Česku, odpoledne na konci června je tu ale dusno, a tak se výletníci osvěžují pivem nebo limonádou a fotografují si při tom majestátní vrchol hory Luzný vyčnívající na obzoru. Pro pravé milovníky Šumavy ale toto místo představuje víc než jen příjemnou zastávku s vyhlídkou a občerstvením. Právě sem totiž legendární spisovatel Karel Klostermann zasadil děj svého prvního románu Ze světa lesních samot, který z do té doby neznámého gymnaziálního učitele udělal mimořádně populárního autora, jehož lidé čtou i sto let po jeho smrti. A ze Šumavy se po jeho vydání stal turistický ráj.

Nové výzkumy nabízejí překvapivý pohled na věci, které konzumujeme každý den

„Musíme zcela změnit náš pohled na to, co je to nezdravé jídlo,“ píše britský lékař a popularizátor vědy Chris van Tulleken ve své nové knize Ultra-Processed People: Why Do We All Eat Stuff That Isn’t Food... and Why Can’t We Stop? (Vysoce zpracovaní lidé: Proč jíme všechny ty věci, které nejsou jídlem... a proč nemůžeme přestat?), která ve Velké Británii vyšla před několika týdny a okamžitě se stala bestsellerem. Autor v ní podrobuje detailní analýze takzvané vysoce průmyslově zpracované potraviny, mapuje jejich historii a rozšíření zejména v posledních třiceti letech, kdy ovládly náš jídelníček: u průměrného Američana dnes tvoří 60 procent denní stravy, Britové jich spořádají jen o trochu méně. A právě jejich masové rozšíření podle van Tullekena vyžaduje, abychom zásadně přehodnotili způsob, jakým potraviny a jídlo posuzujeme.

Ani státní orgány nemají úplně jasno v tom, co je sexuální násilí

Minulý týden proběhlo další kolo soudního přelíčení s Dominikem Ferim (26). Kariéru někdejší stoupající hvězdy zdejší politiky, jak známo, zastavilo v roce 2021 obvinění několika žen ze sexuálního násilí. Dnes Feri čelí obžalobě ze dvou znásilnění a jednoho pokusu o něj. V ostře sledovaném případu od začátku do kamer médií i skrz obnovené účty na sociálních sítích tvrdí, že je nevinen. Na soudních chodbách v tomto smyslu opakuje, že mladé ženy, jejichž výpovědi zůstávají stále neveřejné, si vymýšlejí nebo překrucují realitu svého setkání se slavným a atraktivním mladým mužem.