Tam, kde stála šibenice. Uherskohradišťská věznice se promění v památník obětí totalit

Někde v těchto místech musela stát šibenice. Komunisti na ní v padesátých letech oběsili minimálně třicet lidí, nikdo už si ale nepamatuje, nebo si raději nechce pamatovat, kde přesně se oběti dlouhé minuty dusily. Teď je dvůr bývalé věznice v Uherském Hradišti zarostlý, v jedné části ale z křovin a trávy prosvítají zvláštní červené útvary. Jde o zkamenělou antuku. Věznice otevřená v roce 1898 ještě za Rakouska-Uherska, jež svou nejtemnější historií prošla nejprve kvůli nacistům za války, a následně kvůli komunistům po válce, byla v roce 1960 zrušená. Nějaký čas tu měli služebnu esenbáci a ti si místo šibenice postavili volejbalové hřiště. Proto ta antuka. „Myslíte, že bychom měli kus hřiště ponechat pro příští generace?“, ptá se na dvoře chmurné stavby Anna Stránská, předsedkyně spolku Memoria, který se už dvanáct let snaží vytvořit z opuštěného areálu muzeum. Teď to konečně vypadá, že se projekt podaří uskutečnit. Během nedávné Letní filmové školy se do věznice sjeli zástupci Memorie, starosta Hradiště Stanislav Blaha i delegace z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který má celý areál ve správě. Všichni se shodli, že by tu měl být v roce 2028 zpřístupněný Národní památník obětí totalitních režimů.

Je to výjimečné místo. Nejen kvůli tomu, že právě tady v letech 1945 až 1951 řádil Alois Grebeníček tak mocně, že to bylo příliš i na jeho kolegy estébáky. Kvůli sadistickému mučení elektrickým proudem musel na začátku roku 1952 z věznice „na vlastní žádost“ odejít. Jak ale Anna Stránská upřesňuje, Grebeníček proud vězňům do bot pouštěl kousek od věznice, v takzvané Franklovce, kde byla výslechová místnost. Až z ní se pak lidé, ze kterých vyšetřovatelé vymlátili přiznání, dostali do věznice. Rozsudky smrti se vynášely v části areálu, ve které dnes sídlí Střední uměleckoprůmyslová škola. Bývalá soudní síň teď slouží jako kreslírna, s výkresy se tu kdysi mořili třeba Vladimír Kokolia nebo Maxim Velčovský. Zbytek areálu ale od roku 1960 zůstal ve víceméně nedotčeném stavu. Jsou tu samotky, ve kterých vězni čekali na smrt, nekonečná řada cel pamatujících ještě císaře pána nebo bývalá vězeňská kaple. Na jejím klasicistním stropě je namalovaná rudá hvězda a nápis Proletáři všech zemí spojte se! Tahle ikonická bolševická bizarnost známá ze spousty fotografií však ve skutečnosti vznikla až po revoluci. „Dlouho jsme pátrali po tom, kdo byl jejím autorem. Pak jsme zjistili, že tu v roce 1990 režisér Jiří Svoboda natáčel film Jen o rodinných záležitostech situovaný do padesátých let a tu hvězdu sem tedy namalovali filmaři. Časem se na to zapomnělo a dnes dokonce i pamětníci vězení tvrdí, že tam byla už v jejich době. Ale nebyla,“ vysvětluje Anna Stránská.

Právě v kapli se po válce vynášely první rozsudky smrti v rámci takzvaných retribučních soudů. Kaple se pro budoucí památník až na opadaný strop moc upravovat nemusí. Některé větší stavební úpravy jsou ale nutné, zbourá se například výtahová šachta přistavená k fasádě věznice až během normalizace. K dosažení co největší autenticity místa bude třeba také probourat stropy nad samotkami, protože původně tu samozřejmě byly klasické vězeňské ochozy s nataženými sítěmi, na kterých si prý odsouzení sušili prádlo. S proměnou pusté stavby na památník chce pomoct i město, jehož aktuální starosta si na vězeňském dvoře kdysi hrál, když sem po zrušení věznice umístili školní družinu. Zatím probíhá historický průzkum, aby se zjistilo, co všechno se v areálu zachovalo původního. Rekonstrukce by měla začít v roce 2025, hotovo má být o tři roky později. Vedle památníku tu má vzniknout nový soud s probační službou, muzejní část dostalo na starosti Moravské zemské muzeum, jehož pravou rukou bude spolek Memoria. Než se tak stane, areál bude až na výtvarnou školu zavřený. Ne ale úplně.

„Rolí muzeí v jednadvacátém století by mělo být poskytovat hluboký, kognitivní zážitek,“ vysvětluje Jan Blažek z organizace Historia Futurae, která nyní pro věznici vymýšlí „imersivní expozici“ Za zdí. Imersivní technologie dnes umožňují víceméně stírat hranice mezi virtuální a klasickou realitou. V případě Uherského Hradiště to bude fungovat tak, že člověk dorazí s mobilním telefonem na jedno z šesti speciálních stanovišť kolem věznice, spustí si aplikaci Za zdí a skrz svůj display se vrátí o nějakých sedmdesát let v čase. Pomocí rozšířené reality zájemce projde třeba interaktivním výslechem, seznámí se s reálnými postavami, které tu stály na obou stranách vězeňské barikády, přečte si autentické dopisy nebo si prohlédne 3D model areálu. S třetinou rozpočtu na vznik virtuálního projektu ve výši 738 tisíc korun pomůže crowdfundingová kampaň.

„Ono je potřeba, aby to někdo slyšel. Aby to někdo věděl, co se všechno dělo. A co byli naši lidé schopni dělat našim lidem. Tuhle historii je potřeba připomínat,“ citují nadšenci ze spolku Memoria Vlastu Černou, která v uherskohradišťské věznici strávila v roce 1951 deset měsíců na samotce za pokus o útěk do svobodného světa. V tomto ohledu je tedy vlastně skvělé, že od roku 1960 nebyl nikdo schopný s areálem cokoli zásadnějšího udělat. A že to teď změní lidé, kteří stejně jako Vlasta Černá nechtějí, aby se tahle historie někdy opakovala.