Systém, který funguje, a lidé, kteří věří ve společnost. I to je severský příběh

Převratná inovace. To je oblíbené spojení, kterým velké technologické firmy ve svém slovníku rozhodně nešetří. Ovšem podle Adriana Dauba je zcela nesmyslné a pouze ukazuje způsob rétoriky, kterým tvůrci ze Silicon Valley ospravedlňují svoji moc. Píše o tom v chystané knize  What Tech Calls Thinking: An Inquiry into the Intellectual Bedrock of Silicon Valley, z níž výňatek přináší deník The Guardian.

Průmysl inovací se totiž nejen snaží reflektovat naši zkušenost s technologiemi, jde mu především o to zarámovat ji a určit to, jaká by měla být. Nové technologie vstupují do našich životů, ale také formují naši kolektivní imaginaci, mají vliv na náš slovník a naše uvažování, což si tvůrci dobře uvědomují a pracují s tím. Frekventovaným slovem se tak v poslední době stala „disrupce“, případně „disruptivní inovace“ - základní význam by se dal přeložit jako roztržení, prasknutí nebo rozlomení, v češtině se dá s největší elegancí chápat právě jako převratnost.

„Koncept převratnosti představuje způsob, jak společnosti, tisk nebo sami jednotlivci přemýšlejí o otázkách kontinuity a diskontinuity – o tom, co přetrvá, a co ne. O tom, co je doopravdy nové a co je jen další verzí něčeho staršího. V těchto otázkách jde přitom o hodně,“ píše Daub. „Jsou změny, které technologický průmysl přináší, nebo o nich aspoň tvrdí, že je přináší, zásadní transformací fungování kapitalismu, nebo pouze rozšířením toho, jak vždy fungoval? Odpovědi na tyto otázky určují, jaký dohled a regulace jsou podle nás nezbytné nebo žádoucí. Jakou roli by podle nás měla hrát vláda nebo odbory v novém odvětví, jako jsou technologie, a dokonce určují i to, jakou podobu by měla mít debata o tomto průmyslu a jeho lídrech.“

Daub tento pojem stopuje až k Marxovi. Nastiňuje, jak s ním nakládalo 19. století, a všímá si toho, že „rétorika převratnosti často spočívá na aktivním neporozumění, nebo dokonce dezinterpretaci minulosti“. Za názorný, přitom na první pohled úsměvný příklad rámování převratných inovací dává princip, na němž jistý čas fungovaly reklamy teleshoppingu. Ty rovněž začínaly otázkou: „Také už máte plné zuby toho, jak…?“ A pak popsaly nějaký extrémně zanedbatelný problém při řešení zcela obyčejného úkonu, u něhož jste si nebyli jistí, zda jste se s ním vůbec kdy setkali, konstatuje Daub a dodává: „Teleshopping záměrně zkresloval to, co chtěl (svým řešením) narušit.“

Outside otevřelo výjimečné třetí dějství Bowieho kariéry, která v osmdesátých letech hodila přes palubu umělecky ambiciozní experimenty, jaké byly charakteristické třeba pro „berlínskou trilogii“. Zpěvák cítil komerční potenciál v popu a stadiónovém rocku a chtěl si také ukrojit kus z tohoto lukrativního segmentu. Jisté prozření přišlo prý až ve chvíli, kdy si uvědomil, že publikum na jeho koncertech připomíná spíše publikum Phila Collinse, nikoli nikam nezapadající estéty, na něž býval zvyklý.

Album s podtitulem The Nathan Adler Diaries: A Hyper Cycle opět pracuje s principem rolí, které byly v Bowieho kariéře tak podstatné. Tentokrát se jedná o detektiva, který je na stopě „umělecké vraždy“ čtrnáctileté dívky Baby Grace Blue a celý žánr se nese v duchu cyberpunkového noir. A nejedná se o jediný návrat - 1.Outside představuje první spoluprací Bowieho s Brianem Enem po velmi dlouhé pomlce. Jejich cesty se rozešly právě na sklonku sedmdesátých let s albem Lodger.

A je tu ještě jeden důležitý oblouk k minulým motivům. „Na počátku 70. let udával Bowie tón progresivní sexuální politice, ale toto své spojenectví s queer kulturou hodil za hlavu. Po desetiletí žil - přinejmenším navenek - hetero-normativním životním stylem a v roce 1992 se oženil s Iman. A i když je to všechno převlek a hra, Bowie se opět vrací do žánru sexuální provokace tím, že Outside flirtuje s slovníkem BDSM,“ všímá si Trainer a pokračuje: „Pro umělce, který byl tolik let konformní, je toto album empatickým projevem lásky a přitažlivosti vůči všem těm, kteří se situují mimo mainstream. Aby člověk citoval notoricky známý verš ze skladby Hallo Spaceboy: Máš rád kluky, nebo holky? V dnešní době je to matoucí.“

Do velmi živého a brutálního případu, který nedávno šokoval svět, se pouští dánský scenárista a režisér Tobias Lindholm, který má na kontě filmy jako Únos, Boj nebo Hon a podílel se i na seriálu Mindhunter. V minisérii The Investigation, která bude mít aktuálně premiéru ve Skandinávii, zpracoval vraždu švédské novinářky Kim Wall dánským konstruktérem a vynálezcem Peterem Madsenem.

V srpnu 2017 se Wall při práci na článku pro časopis Wired nalodila do Madsenovy ponorky, aby s ním pořídila interview, a už nikdy nebyla spatřena živá. Její torzo bylo později nalezeno na dánském pobřeží. Madsen byl v dubnu 2019 na základě důkazů odsouzen k doživotí za to, že ji mučil, sexuálně zneužil a zabil. Teprve nyní, v září 2020, se však k činu ve vězení přiznal.

Brutalita činu přitáhla pozornost světových médií, ovšem Lindholm k tématu přistoupil zcela jinak. Seriál neukazuje trestný čin ani jeho pachatele - jméno Petera Madsena tu nikdy nepadne. Místo toho se Lindholm zaměřil na detektivy, potápěče a vědce, kteří shromáždili důkazy, jež vraha nakonec usvědčily. „Chtěl jsem natočit příběh o skutečných hrdinech, takže tu pro něj nebylo místo,“ vysvětluje Lindholm své rozhodnutí v textu pro list The New York Times, který při natáčení navázal i blízký kontakt s rodiči mladé novinářky.

Hlavním hrdinou je tak poctivý, pragmatický a tvrdě pracují skutečný policista Jens Moller (hraje ho Søren Malling), který vede vyšetřování. „Verze příběhu, kterou mi o případu vyprávěl, se velmi lišila od té temné a děsivé, kterou jsem vídal v tisku, “vzpomíná Lindholm na setkání s Mollerem: „Vyprávěl mi příběh o policistech, kteří dělali svou práci, o potápěčích, kteří měsíce trávili v tmavých a studených vodách a snaží se dělat vše, co bylo možné, aby rodiče mohli pohřbít svou dceru.“

Podle novinářky Lisy Abend, autorky reportáže, není The Investigation typickou „severskou detektivkou“, na jakou jsou diváci zvyklí. Podle ní jde o portrét společnosti, v níž věci fungují tak, jak mají - i když je nucena čelit hrůznému násilí. Tobias Lindholm to doplňuje a uzavírá: „Systém, který funguje, a lidé, kteří věří ve společnost. To je totiž také severský příběh.“