Rakety míří z jihu. Umírat se tentokrát bude jinde

Krátery v zemi vydrží v Charkově tak den dva. Pak naběhnou čety silničářů. Opravená silnice nebo cesta následně ve fotografiích míří do kanálu Telegram do městských skupin: vidíte, už je to zase v pořádku. Další den se čety posunou zase jinam: kráterů v Charkově přibývá.

Horší je to s domy. Ty poblíž kráterů po raketě, kterým tlaková vlna vyvrátila dveře, vysklila okna nebo poničila zdi, dostanou místo oken a dveří dřevotřísku, a co jde, to se podepře. V některých ale zejí místo oken díry. A pak jsou tu ještě rozbitá okna a díry v zemi od jiných událostí, než je dopad Putinových raket.

To když slyšíte jiný zvuk než “vzryv” - tedy výbuch rakety, která dopadla, kam Rusové chtěli. Je to menší detonace a jakoby víc z dálky. Zní, když ukrajinské protivzdušné síly sestřelí ruskou raketu ve vzduchu. Ta se rozpadne na velké množství malých kousků  - a šrapnely dopadají po městě v okruhu několika kilometrů. Vysklí okna, udělají prohlubně v cestách. Tohle se tu slaví. “Naší pracovali!” objevuje se po takovém zásahu rakety nad Charkovem v kanálech Telegramu - a u toho spousta radostných emotikonů.

To křičí zaparkovaná auta

Jeden takový sestřel se Ukrajincům podařil nad centrem města před pár dny, v oblacích někde nad filharmonií. Moderní dům kousek od této budovy potažený předtím skleněným pláštěm teď vypadá jako překrytý skleněnou krajkou: někde sklo chybí, někde jsou v něm díry, táhnoucí se praskliny tvoří pozoruhodné ornamenty. Takový sestřel, při němž “naši pracovali”, poznají uši hned po detonaci - je po ní ticho. Když raketa dopadne na město a lidi v něm, rozezní se alarmy aut v širokém okolí. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký místní zázrak - jen co se ozve rána výbuchu, už je slyšet hasiče a záchranáře, že ještě během vzdušného poplachu ve vteřině vyjíždějí, aniž vědí, jestli z nebe nespadne další zlo. Ne, to křičí zaparkovaná auta.

A pak jsou tu domy, kterým už není pomoci. Na takové místo přijíždějí bagry a stavebníci: rozebírají zbytky ohořelých zdí a odvážejí suť. Taková místa jsou nejhorší. Že tu bylo opravdu zle, poznáte podle toho, že se na místě objevují květiny nebo svíčka. Nebo se tu někdo do práce bagru modlí - jako u domu kousek od centra, kde o čtyři dny dříve zemřeli lidé.

Byl to dům, kde žili lidé s poruchou sluchu. Paní Alina v úterý pozoruje bagr shrabující suť, v ní zamíchané kousky látek, taky hrnec je ve lžíci stroje vidět. Ruce má sepjaté k tiché modlitbě. Pak ji začne říkat nahlas a u toho mě pevně objímá. Uviděla v mých očích, jak říká, příchod ďáblovy moci - a když se zeptala, jestli cítím nenávist, jestli bych chtěla někomu ublížit, a já odpověděla kladně i se jménem zloducha schovaného s týmem ochutnávačů někde v Moskvě za tlustými zdmi, řekla, že mi pomůže.

Stojím tu tedy u silnice, koukám, jak zbytky oběda i s hrncem a chumel modré květované látky, který vypadá jako zbytky šatů, mizí ve slunnou srpnovou sobotu na hromadě suti. Jsem pevně sevřená rukama mladé ženy, slyším slova její prosby, ať ze mě kdosi spravedlivý toho ďábla vyžene. Dál už je to o Ukrajině: ať i ji ochrání od nenávisti, stejně jako tady tu zbloudilou Češku s diktafonem, co jí na Ukrajině potemněly oči.

“Nenávist je ve válce zdravá. Žene nás k poražení nepřítele. S mírnou duší bychom nevyhráli,” říká mi o den později policista v civilu, který mi kontroluje mobil, když zahlédne, že fotím rozbité domy v Charkově - dvě fotky musí pryč, zachytily budovy související se zbrojními a policejními silami. Nepřítel by věděl, že se trefil. Rozbombardovanou polikliniku s lůžkovým oddělením si v mobilu nechat smím.

Volají domů, že umřou

Nataša neví, kde má muže. Je na frontě a dva dny není “na svjaze”, nemají spojení. Ví, co všechno to může znamenat. Natašin sedmiletý syn Maxim má už pět měsíců tik. Od té doby, co se schovávali v obléhaném a těžce bombardovaném Charkově ve sklepě domu. “Je to absurdní, ale jsem ráda, že se ještě neotvírají školy,” říká Nataša a vypadá, že se u toho trochu stydí.

Bojí se, jak říká, že by se Maximovi děti smály - tik ve tváři blonďatého chlapce je výrazný a tento týden se zase zhoršil. Rakety dopadaly opět do centra: jedna na náměstí Svobody, druhá do parku kousek od centra. Nedaleko od výbuchů Nataša žije. Raketa dopadla do parku mezi lidi, kteří si přišli ráno zaběhat nebo se projít. Pět mrtvých, sedm zraněných.

Na náměstí Svobody, kam dopadla raketa hned na začátku války, míří Rusové opakovaně. Jen kousek odtud se lidé snaží žít: v sobotu večer jdou z koncertu galerii - je pod zemí. Další jdou z improvizovaného kina, udělali si promítání v podzemních garážích. “Snažíme se tu i nějak normálně žít,” říká mi Oksana, jejíž kamarádka je v ruském zajetí. Byla do posledního dne v mariupolském Azovstalu; nejdřív s živým manželem, pak už jen s jeho tělem.

V noci další rakety. Charkované mají za to, že Rusy naštvala taktická ofenzíva Ukrajinců na jihu země u Chersonu. V kanálech sítě Telegram putuje mezi Ukrajinci spousta videí ruských vojáků, kteří pláčou a volají domů, že u Chersonu asi umřou.

Ve středu se v Telegramu objevuje další zpráva od starosty Charkova: rakety, které padaly na Charkov, jsou kazetové. V některých oblastech se z nich rozprskla spousta bomb. “Nepřibližujte se k neznámým předmětům!” prosí v sedm ráno starosta obyvatele Charkova. Nataše se konečně podařilo najít psychologa pro Maxima, který není jen online.

Odpoledne další sirény. Tentokrát téměř po celé Ukrajině. Rakety míří z jihu, z Černého moře, nejsou to rakety z Ruska, které obvykle zabíjejí v Charkově. Umírat se tentokrát bude jinde.