Nebyla jsem naivní, s Putinem bylo třeba jednat. Jak se Angela Merkel zpovídala ze vztahů k Rusku

Pět týdnů se v zimě sama procházela po březích Baltského moře. Místní ji prý nechali v klidu a nevyzradili vycházky médiím. Trávila čas ve svém domě v Braniborsku, hodně četla, objevila pro sebe audioknihy a navštívila Itálii. Jak říká, jako kancléřka byla “všude a nikde” - a teď chtěla mít konečně čas na soustředěné poznávání tamní renesanční kultury. Tak trávila Angela Merkel půlrok, který uplynul od jejího odchodu z čela německé a evropské politiky. Provětrala si hlavu a po šestnácti letech neustálých termínů a povinností si zkusila, jaké to je mít dny jen pro sebe. A kupodivu se prý nenudila.

V úterý večer se prvně vrátila na veřejnost - u příležitosti vydání knihy nazvané v překladu Co je teď vlastně mojí zemí? Jde o sborník tří jejích zásadních projevů: o německé historické odpovědnosti z roku 2008, o přístupu k migraci z roku 2015 a o sjednocení Německa z roku 2021. A při té příležitosti si na jevišti divadla Berliner Ensemble povídala s novinářem týdeníku Der Spiegel Alexanderem Osangem. Byla to přátelská debata bez přísných kritických otázek a kancléřka působila jinak, než ji veřejnost dosud znala: uvolněně a chvílemi vyloženě upovídaně.

Chvíle životního štěstí

“Dobu po odchodu z úřadu jsem si představovala jinak,” řekla přesto hned poté, co se vyznala ze zmíněných osobních momentů štěstí. “Zůstávám politickým člověkem a samozřejmě mě to velmi tíží,” stočila řeč k ruskému napadení Ukrajiny, které zabralo naprostou většinu stominutové diskuze. Merkel nechce, jak zdůraznila, od “postranní čáry” komentovat aktuální politiku a hodnotit své nástupce. Má prý v jejich schopnosti a v zahraniční politiku naprostou důvěru. Nemluvilo se o tedy současnosti a budoucnosti, například o reakci západních politiků na Putinovu agresi, ale o minulosti.

Na úspěšnou éru Angely Merkel totiž dopadl stín. Exkancléřka čelí i z úst ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského kritice, že neudělala dost pro ochranu Ukrajiny. Naopak během své vlády posílila závislost Evropy na ruském plynu a dostatečně nečelila Putinově rozpínavosti. Ukrajinský velvyslanec v Německu Andrij Melnyk nedávno tweetoval, že místo poznávací cesty do Itálie se měla vypravit do Buči a vidět důsledky léta pomýlené německé politiky.

Angela Merkel na jevišti odmítla, že by byla naivní. Od roku 2007 jí prý bylo jasné, že Putin považuje rozpad sovětské říše za katastrofu: otevřeně jí to řekl při setkání v Soči, kam tehdy přijela během německého předsednictví EU. “A já mu tedy řekla - víš, pro mě to byla chvíle životního štěstí, mohla jsem pak žít ve svobodě a dělat, co mě baví a těší,” popsala schůzku. Tento rozpor nikdy nezmizel a během let se prohluboval. “Nepodařilo se nám v těchto letech ukončit studenou válku, jak dnes ve vší tvrdosti vidíme,” doplnila.

Vždy prý na jednání s evropskými spojenci jasně upozorňovala, že Putinovým cílem je zničení EU, kterou považuje za předvoj NATO. Přesto - říkají četní kritici - její mírnost a ochota hledat dialog podnítila Kreml v přesvědčení, že Západ je slabý a další teritoriální agrese stojí za pokus. Na scéně berlínského divadla Merkel čelila i otázce, kterou moderátor tlumočil od ukrajinského velvyslance Melnyka, který exkancléřce vyčítal “appeasement”. “Nejsem toho názoru,” odpověděla Merkel. Putinovu agresi jednoznačně odsoudila jako “brutální a protiprávní přepadení, pro které neexistuje omluvy” - ale kdo od ní čekal sebekritiku, ten se nedočkal. “Když diplomacie selže, tak to přece neznamená, že byla špatnou cestou. Takže nevím, proč bych měla říkat, že to bylo špatně. Nebudu se za to proto omlouvat,” řekla.

“Cítila bych se špatně, kdybych s ním nikdy mluvit nechtěla (a skončilo by to válkou, pozn. red.). Teď cítím velký smutek, že se to (zabránit válce, pozn. red.) nepovedlo, ale nevyčítám si, že jsem se o to pokusila,“ dodala. Podle svých slov nikdy naivně nevěřila, že je možné Putina dialogem a vzájemným obchodem změnit, ale udržení obchodních vazeb považovala za podstatné. “Nemohla jsem předstírat, že prostě neexistuje,” hájila své snahy. Být ve vzájemném kontaktu je z jejího pohledu státnickou povinností a zájmy Německa podle ní spočívají v nalezení módu soužití s Ruskem, kdy spolu obě země přes všechny rozdíly v míru koexistují.

Bylo nicméně cítit, že exkancléřku válka tíží, že nad svou politikou přemýšlí a vnímá kritiku, která otřásá jejím dílem. Povzdechla si třeba nad knihou, jejíž autor ji obviňuje, že v roce 2013 nevěnovala vývoji na Ukrajině dostatečnou pozornost. “Dostávali jsme se zrovna ze světové hospodářské krize, řešili eurokrizi, brzy poté přišlo tolik uprchlíků,“ vypočítávala, co tehdy řešila - a přiznávala tak potíž politiky i veřejnosti soustředit se současně plnými silami na víc než jednu velkou krizi. “Dalo se dělat víc, aby se této tragédii - a situaci už teď považují za velkou tragédii – zabránilo? Proto si samozřejmě pořád klademe takové otázky, já si kladu takové otázky,” řekla. Ale zároveň pak vysvětlovala a hájila všechny sporné momenty minulých let.

Na straně Ukrajiny

Stojí si tak za nesouhlasem s přistoupením Ukrajiny do NATO v roce 2008. Ukrajina tehdy podle kancléřky byla zoufale politicky rozdělenou a nestabilní zemí, navíc ovládanou oligarchy. Putin by již tehdy její směřování do NATO považoval za vyhlášení války a pokusil by se mu za každou cenu zabránit. (Podobně nedávno v dlouhém rozhovoru s Respektem argumentoval i její letitý hlavní zahraničně-politický poradce Christoph Heusgen.)

Obhajovala také dohody z Minsku, které v letech 2014 a 2015 zakonzervovaly tehdejší bojovou linii na Donbase a z ukrajinského pohledu nutily Kyjev k teritoriálním ústupkům. Naivně předpokládaly, že se Putin bude nějakými závazky řídit – ale naopak mu daly čas na přípravu nynější války. ”Minské dohody neplnily všechny zájmy Ukrajiny, ale vznikly v situaci, kdy přinesly nějaký klid (…) Teď je všichni špiní a říkají, jak jsme špatně jednali, ale daly Ukrajině čas rozvinout se,” bránila své úsilí Merkel. V minulých sedmi letech se podle ní Ukrajina dokázala demokraticky zpevnit a jen díky tomuto času se dnes dokáže tak dobře bránit. Kancléřka trvala na tom, “že moje srdce vždycky bilo pro Ukrajinu” a nebylo při tehdejších jednáních rozděleno napůl. “Ale vždycky jsem se pokoušela vnímat rozdělení sil a realitu,“ dodala.

Exkancléřka si nesypala si popel ani ohledně zvyšování energetické závislosti na Rusku, kvůli které Německo a jiné evropské státy dodnes do Moskvy posílají stovky milionů eur za plyn. O plynovodu Nord Stream 2, který by tuto závislost dál zvýšil a stavět se začal 2015, tedy rok po anexi Krymu, se mluvilo jen v jiné souvislosti. Merkel kritizovala americkou vládu za sankce namířené proti zúčastněným firmám s argumentem, že to se mezi spojenci nedělá.

Ukrajinský velvyslanec Melnyk následně kritizoval, že kancléřka při vystoupení “neprojevila špetku sebekritiky”. A podivil se v rozhovoru s agenturou dpa nad tím, jak mohlo ke krvavé válce dojít, když byla německá politika vůči Rusku “tak skvělá”. “Bez upřímného a celistvého vypořádání se s německou politikou vůči Rusku není možné vyvodit závěry ohledně budoucích vztahů s Moskvou,” dodal.

Podle eseje ze čtvrtečního vydání týdeníku Die Zeit nynější sebereflexe exkancléřky dokládá povahu merkelovského vládnutí: vždy pečlivě zkoumala, co je v dané chvíli realisticky možné, a podle toho konala. Tento realismus, vnímání politiky jako “umění možného”, ale má své limity. Pouští ze zřetele, že se stane něco v danou chvíli málo představitelného, jako právě ruský útok na celou Ukrajinu. A nedělá odvážná velká rozhodnutí, která by vizionářsky dokázala takovému scénáři zabránit.

Bezprostřední reakci Angely Merkel na tuto kritiku se už asi nedozvíme, se svými veřejnými vystoupeními hodlá zacházet velmi šetrně. Ale dovolme si odhadnout, že by v její reakci podle všeho opět padl argument, který v berlínském divadle v úterý večer také zazněl. Když se přenese o roky zpět, vidí, že nešlo o černobílou situaci, kdy by bylo stoprocentně jasné, co je třeba dělat. Ona vše pečlivě zvažovala, vybrala řešení, která byla v dobovém kontextu správná a možná - a stojí si za nimi.