Prudce doleva a rychle zase doprava. Chile se zaleklo vlastní odvahy k radikálním změnám

Žil byl v daleké zemi diktátor Augustin Pinochet.  K moci se dostal vojenským převratem, brutálně zmasakroval nemalý počet svých spoluobčanů a zavedl v Chile pořádek - či zabránil nástupu komunismu, jak to chápal on sám. Pořádek mimo jiné spočíval v přizvání ekonomických technokratů, tzv. Chicago Boys, kteří - chráněni politickým štítem diktatury - provedli v zemi hlubinné protržní reformy. Přesně takové, jaké se pak staly předobrazem podobných změn prosazovaných po celém světě včetně střední Evropy po roce 1989.

„Chile bylo kolébkou neoliberalismu a bude také jeho hrobem,“ prohlásil nedávno jiný Chilan Gabriel Boric, toho času kandidát na prezidenta ve volbách, jejichž první kolo proběhlo o víkendu a druhé se chystá na polovinu prosince. Když bývalý vůdce studentských protestů zkázou volnotržního systému na jaře vyhrožoval, vypadalo to, že nemluví do větru, neboť jasně dominoval v předvolebních průzkumech.

Jeho krajané navíc po sérii jiných divokých protestů čerstvě zvolili konstituční shromáždění s cílem sepsat novou chilskou ústavu - zásadně jinou než ta, na jejíž vznik dohlížel ještě zmíněný diktátor Pinochet. Shromáždění dominují stoupenci zásadního rozchodu s minulostí a současná politická elita v něm nezískala ani třetinu zástupců potřebnou k blokování radikálních návrhů.

Na jaře to zkrátka vypadalo, že v Chile vše běží jedním progresivním směrem - a Gabriel Boric v prezidentském paláci nastoupený trend potvrdí a završí. V jeho programu ostatně nechybí nejen rychlé zvyšování daní, zrušení soukromého důchodového systému nebo odpuštění všech studentských dluhů, ale na sociálně-kulturní frontě třeba záruka jednoho procenta pracovních příležitostí ve státních sektoru pro trans osoby nebo právo dětí nad 14 let uvádět v úředních dokumentech jakékoliv pohlaví.

Země kontrastů

Poskočme ale v čase vpřed, konkrétně k uplynulému víkendu. Situace vypadá hodně jinak. Vítězem prvního kola prezidentských voleb není donedávna favorizovaný pokrokový Gabriel Boric, ale zezadu útočící Jose Antonio Kast, představitel chilské verze národoveckého populismu, jehož můžeme pro zjednodušení nazvat „chilským Trumpem“. Program? Zastavení migrace včetně vykopání příkopu v poušti na severních hranicích, obnovení pořádku, chvála minulosti ztělesněné Pinochetem.

Gabriel Boric byl druhý a do finálního klání tak postupují zástupci naprosto protikladných pohledů na svět. Umírněnější střed dostal podobně jako ve volbách do ústavního shromáždění za vyučenou, ovšem ten středopravý o něco méně: druhé a třetí místo obsadili právě jeho kandidáti. To bude pro další vývoj důležité, jak ještě uvidíme.

Vlastně se zdá, že se Chilané ucukli od radikálních změn dříve, než k nim vůbec stačilo dojít. Jisté je, že dědictví volnotržního kapitalismu v zemi rozhodně vyvolává rozporuplné reakce. Na jedné straně platí, že Chile je v latinskoamerickém kontextu bohaté a úspěšné. Makroekonomicky viděno jeho HDP na osobu vzrostlo od 90. let trojnásobně a je nejvyšší na celém kontinentu. Zároveň reálně klesla chudoba, dnešní Chile není zemí, kde lidem kručí v břiše, což v Jižní Americe není samozřejmost. V geograficky svérázné zemi, v podstatě pruhu pevniny sevřeném mezi velehorami a oceánem, se navíc objektivně snížila nerovnost. Nicméně ani zdaleka natolik, aby to nehnalo lidi do ulic.

Chile přes relativní úspěchy stále zůstává pro Evropany zemí těžko skousnutelných kontrastů. Struktura ekonomiky vlastně nahrává koncentraci bohatství i moci do rukou úzké elity, polovinu exportu představuje těžba surovin, především mědi, dalších 30 procent pak export zemědělských produktů. Země je ekonomicky de facto v rukou několika málo rodinných klanů a současný prezident Piňera patří k jednomu z nich. Některé ekonomicky liberální experimenty mají skutečně mírně řečeno rozporuplné výsledky, soukromý systém důchodového zabezpečení v první řadě. Ten v tuto chvíli „produkuje“ zástupy chudých seniorů, jimž musí beztak krýt záda dodatečné státní penzijní reformy.

Mobilizace vs. strach

Na druhou stranu rozporuplné reakce vyvolává i samo tažení za novou tváří země. Vysokoškolští studenti - jejichž počet se mimochodem v posledních desetiletích zpětinásobil - patří v Chile k těm radikálnějším a divočejším i v kontextu hispánských zemí, a to je co říct. K demonstracím, převracení autobusů a zapalování aut není v zemi nikdy daleko, nejnovější vlna protestů, jež v podstatě neutichla dodnes, nakonec začala v Santiagu zvýšením jízdného na metro.

Studenti nejsou jediní, část země je de facto mimo kontrolu vlády kvůli povstání Mapuchů, původních obyvatel země. Násilí reformátorů na ulicích Santiaga se změnilo v běžný standard, nápisy typu „Smrt vládě, ať žije anarchie“ klidu konzervativnějších obyvatel nepřidají. A konzervativní zemí Chile je a vždy bylo, třeba právo na potrat je tu dodnes omezeno na výjimečné případy. Požadavky radikální levice tak působí, jako by přeskočily jednu vývojovou etapu a zamířili kamsi do protisměru. Podle některých komentátorů v Chile hrozí návrh nejvíce „probuzené“ (woke) ústavy, jakou tato planeta kdy spatřila. A nebo možná ne.

Dlouhá vlna protestů, jež vypukly v roce 2019, skutečně vedla k volbě ústavodárného shromáždění, jehož členové nemají z velké části s dosavadními zvyklostmi mnoho společného. Jestliže však ještě na jaře byla podpora sboru nadpoloviční, teď už rapidně klesá. Důvodů je více: jeden z důležitých radikálnějších kandidátů musel na příklad přiznat, že v kampani zásadně lhal, reformátoři se mezi sebou začali hádat, násilnosti na ulicích nekončí bez ohledu na covid-19 a Chilané si to všechno s odstupem zjevně začínají přerovnávat v hlavě. Výsledkem je popsané první kolo voleb, v němž se sice nadále odráží nechuť k zaběhaným pořádkům, ale změna dostává úplně opačnou podobu, než měla ještě na jaře. Teď míří Chile pro změnu k radikalitě trumpovského střihu.

Výsledek nicméně jistý není. Jose Antonio Kast získal 28 procent hlasů, levicový Gabriel Boric 26. Velkou váhu tak budou mít paradoxně poražení umírněnější kandidáti, ale jak jsme již uvedli, další dva v pořadí patří spíše do pravicového tábora než k mužům a ženám v tričku s Che Guevarou. Zásadní bude také volební účast, v Chile se po zrušení povinného hlasování chodí k volbám spíše zřídka, první kolo nepřilákalo ani  polovinu voličů (s volbami do ústavodárného sněmu to bylo podobné).

Levicoví reformátoři k úspěchu nutně potřebují volební mobilizaci především mládeže, což je vždy krajně nejisté. Nacionálně populistický kandidát zase potřebuje dostatečný strach z levicových reformátorů. Rozhodne se 19. prosince.