Proč jsou dnešní problémy světa důvodem k optimismu

V životě každého řidiče nastane dříve či později okamžik, kdy se mu situace téměř vymkne kontrole. Auto třeba dostane smyk na ledovce, zadek vozu se začne divoce komíhat ze strany na stranu, silnice je úzká a z protisměru se ve sloupech zvířeného sněhu řítí jiný vůz. Následuje instinktivní reakce. Někdo se prostě lekne, „zamrzne“, přestane řídit, dokonce třeba pustí volant a zakryje si oči. V jiném se probudí chladnokrevný automat a ve zlomcích sekundy řeší krizovou situaci. Někdy, ze zkušenosti bych řekl, že vlastně docela často, se situaci nakonec „zázračně“ podaří vyřešit. Protijedoucí auto uhne, vlastní vozidlo se na poslední chvíli podaří dostat pod kontrolu, úzká zasněžená okreska se ukáže být o několik centimetrů širší, než se v prvním okamžiku mohlo zdát. 

Někdy ale samozřejmě nepomůže nic. Šťastný konec rozhodně není zaručen. 

Při pohledu na dnešní vývoj a náladu na Západě člověk snadno nabude dojmu, že v podobně dramatické situaci jsme se právě ocitli. Abych si ušetřil práci, rovnou odcituji podcastera a komentátora deníku The New York Times Ezru Kleina, jehož text jsem si otevřel ráno. „Donald Trump se vrací, umělá inteligence je stále vyspělejší, planeta se ohřívá a celosvětová míra plodnosti kolabuje,“ oznamuje Klein hned v prvním řádku komentáře nazvaného Nadchází éra přízraků.

Ztemnit výhled ještě víc je snadné. Jako planoucí symbol probíhající klimatické změny hoří americké megaměsto Los Angeles. Na Ukrajině nevyhrává ukrajinská armáda. Nový americký prezident ještě nezasedl v Oválné pracovně a už tradičním americkým spojencům vyhrožuje násilným záborem jejich území (Dánsko), ekonomickou likvidací (Kanada) či odepřením dohodnuté vojenské pomoci v případě bezpečnostní nouze (členské země NATO). Náš západní svět jako by se v přímém přenosu měnil v apokalyptické divadlo.

Představa, že se obtížnou situaci podaří zvládnout a zatáčku vybrat standardními prostředky, slábne. Možná potřebujeme silnější auto, vůdce, kteří nás z krize vytáhnou? Ve Spojených státech dávalo před loňskými volbami podle průzkumů více než 40 procent Američanů najevo, že k vyřešení stávajících problémů je pro ně důležitější silný lídr než demokracie. V tomto kontextu pak Trumpovo vítězství možná dobře zapadá do celkové nálady.

V Británii se právě minulý týden veřejnost z průzkumu agentury FGS Radar dozvěděla, že mezi tamními mladšími lidmi do 44 let zastává podobné názory zhruba každý pátý. Zdá se, že na nic není čas, že je potřeba řešit mnoho zcela zásadních věcí najednou, jinak začnou řinčet plechy havarovaného auta. „Každá ze zmíněných výzev by rozhodně stačila sama o sobě. Společně jsou předzvěstí nové, děsivé éry. Znovu a znovu se vracím k překladu slavné věty z díla Antonia Gramsciho: Starý svět umírá a nový se rodí jenom s obtížemi. Teď přichází chvíle pro přízraky,“ končí zmíněný komentář Ezry Kleina.

Kladno příště

Strach je rozhodně přítomen na obou stranách dnešního politického spektra. Máme ještě vůbec nějakou budoucnost? Na jedné straně visí vize klimatické změny, kterou je nutné řešit hned, nebo bude pozdě. Nebo přízraky umělé inteligence, neprobádané schopnosti strojů, jež může zásadně proměnit lidský svět nebo snad homo sapiens úplně zničit. Na straně druhé ale panují obdobné apokalyptické vize, třeba ta, že v bitvě právě o umělou inteligenci nezvítězí Západ, ale Čína, což na věky neblaze zpečetí hodnotový systém lidské společnosti.