Pro Františka Šmahela bylo husitství pracovní úkol i životní téma. Byl to požehnaný historik

Při pohledu na osobní i životní dráhu historika Františka Šmahela asi leckoho napadne, že výčet ran osudu, kterým byl vystaven, by vystačil na několik životů. Stěžovat si bylo ale panu profesorovi naprosto cizí. I na nejtěžších chvílích dokázal nalézt světlé stránky.

To platí i o počínající normalizaci, kdy bylo jasné, že bude opětovně muset opustit svůj milovaný obor. František Šmahel nicméně o této době často mluvil jako o velké úlevě. Spolu s dalšími, kteří zažili padesátá léta, očekával nelítostnou perzekuci a popravy, místo toho přišlo „pouze“ propuštění z práce a jen v nemnohých případech věznění, které se ale svou tvrdostí zdaleka nerovnalo poúnorovým komunistickým lágrům.

Rovněž práci tramvajáka u pražských dopravních podniků, s níž se musel spokojit v druhé polovině sedmdesátých let, nevnímal nijak úkorně. Stačilo přijmout perspektivu svých kolegů, že řidiči tramvají jsou jakousi dělnickou šlechtou, a ve srovnání s mnohými intelektuály, kteří vykonávali těžké manuální profese, se osud rázem jevil přijatelnějším. Někdo by možná v přestávkách na tramvajových točnách žehral na osud, Šmahel naopak využíval každou minutu a pročítal nejnovější cizojazyčné knihy, které mu ze solidarity posílali západoevropští historikové. V těch domácích příliš inspirace hledat nešlo.