Mýtus o přirozené touze žen oddat se jen péči o druhé žije vytrvale dál

Před měsícem jsem do Respektu napsala text Rovnoprávná, ale pečovatelka, který měl zhodnotit, kam se společnost posunula od éry, jíž zobrazuje ceněný americký seriál Mrs. America zachycující boj o dodatek americké ústavy zajišťující ženám rovnoprávné postavení s muži. Dospěla jsem k závěru, že jak v americké, tak české společnosti (byť je mezi nimi celá řada rozdílů) sice byly ženy v uplynulém půlstoletí formálně téměř naprosto zrovnoprávněny a i v mnoha dalších ohledech se jejich postavení výrazně zlepšilo, ale v praxi je rovnováha stále vychýlena v neprospěch žen. Jednak proto, že zmíněné zákony garantující rovnost se nedodržují - a také proto, že zejména na ženách stále leží největší odpovědnost za péči o děti i jiné členy rodiny a domácnost.

V reakcích, které se na text sešly, se opakovala jedna základní výtka: je sice pravda, že péče o děti a domácnost leží primárně na ženách, ale ženy si tuto cestu volí samy, dobrovolně a toto dělení rolí podporují. Kromě pozoruhodného faktu, že ujištění o dobrovolnosti ženské péče zněly výhradně od mužů, vycházely námitky hlavně z osobních pozorování či obecných dojmů. Jeden čtenář připustil, že sice není „psycholog ani sociolog, ani k tomu nemá načtenou literaturu“, ale vidí tento model ve svém okolí. Další pak na otázku, jak ví, že ženy zůstávají řadu let na mateřské/rodičovské a starají se o domácnost z vlastního rozhodnutí, prohlásil, že jde zkrátka o „známý fakt“.

Jenže o známý fakt úplně nejde, což zjistíme, když si příslušnou literaturu a sociologické výzkumy načteme. Je nepochybné, že v české společnosti ženy sdílejí tradiční pohled na dělení rolí, v nichž kariéru má dělat hlavně muž a pečovat má zejména žena. Jenže když se podíváme na data podrobněji, zjistíme v názorech mužů a žen rozdíly.

Postoje a praxe

Volání žen po férovějším dělení domácích povinností zachycují už předrevoluční výzkumy: třeba podle výzkumu reprezentativního vzorku obyvatel ČSSR z počátku osmdesátých let si bezmála sedmdesát procent žen myslelo, že oba partneři mají mít v rodině stejné postavení a povinnosti, zatímco u mužů to bylo jen mírně přes polovinu dotázaných. A rozdílné pohledy mužů a žen na dělbu rodinných povinností v průzkumech přetrvávají: v názoru, že péče o domácnost a děti by měla být odpovědností obou partnerů, vždy vedou ženy, zatímco muži si častěji myslí, že úklid, péče o děti či vaření jsou čistě ženskou odpovědností.

Férovějšího dělení se tak ženy možná dožadují, reálně ho však rozhodně nežijí. Jak zjistili sociologové Sociologického ústavu a Masarykovy univerzity ve velkém výzkumu Proměny české společnosti, v němž od roku 2015 obsáhle zkoumají reprezentativní vzorek třinácti tisíc lidí žijících v pěti tisíc českých domácností po celém Česku, tradiční dělba povinností existuje i v rodinách, které tradiční model v teorii odmítají.

„Z ekonomických i statusových důvodů není překvapivé, že ženy si častěji myslí, že by dané úkoly měly být odpovědností obou partnerů, zatímco muži je častěji vnímají jako odpovědnost pouze samotných žen. Nicméně individuální postoje se pod vlivem společenských a kulturních očekávání a ekonomických možností nepromítají vždy do jednání v praxi,“ píše právnička Zuzana Andreska v jedné z kapitol knihy Mužské právo, která vyšla letos v létě, s odkazem na zmiňovaný výzkum.

„Nesouhlas s tradiční rolí muže jako živitele a ženy jako pečovatelky se jen slabě promítá do skutečného rozdělení práce v domácnosti. Ženy v Česku vykonávají 66 % domácích prací, souhlasí-li s modelem živitel–pečovatelka, zatímco u těch, které nesouhlasí, se jedná o 63 %. To poukazuje na to, že individuální preference jsou obtížně uskutečnitelné ve společenském prostředí vystavěném na patriarchálním modelu genderové dělby práce.“ Jinými slovy – je nepochybné, že část žen je v převládajícím modelu nedobrovolně, protože pro skutečně svobodnou volbu jsou zde velmi úzké mantinely.

Hlásit se o riziko

Podobně u rodičovské dovolené, na kterou v drtivé většině odcházejí matky, a to nejčastěji na celé tři roky, které zákon umožňuje jako maximum. Jenže opět to nemusí být nutně výraz svobodné volby, ale spíše výsledek vnějších okolností. Svědčí o tom řada ukazatelů.

Díky reformám rodičovské dovolené a rodičovského příspěvku, které daly matkám možnost být s dítětem doma méně než tři roky (a také si finanční podporu od státu vybrat zrychleně), se jasně ukázalo, že se některé Češky chtějí do práce vracet dříve než po třech letech. V průzkumech roste počet žen, které za ideální dobu návratu do práce považují období mezi druhými a třetími narozeninami dítěte – a adekvátně tomu se také (byť mírně) zvyšuje  zaměstnanost matek s dětmi mladšími dvou let. V mateřských školkách je 45 tisíc dvouletých dětí (údaj z loňska) a většina z dětí, které každoročně místo ve školce nenajdou, je mladší tří let; rovněž v dětských skupinách jsou podle šetření MPSV dvě třetiny dětí do tří let.

Zároveň víme, že ochota tuzemských zaměstnavatelů poskytovat částečné úvazky je dlouhodobě nízká; jejich podíl v Česku jeden z nejnižších v EU. Žena tedy nemusí s dítětem zůstat tři roky doma, protože to ona a její partner považují za nejlepší model, ale zkrátka proto, že se pro dítě nenašlo místo ve školce a u zaměstnavatele neuspěla s žádostí o částečný úvazek.

Když se pak dostaneme k reálným následkům, které tradiční dělení rolí pro ženy má, vyžaduje skutečně velkou dávku fantazie představit si, že by se moderní, stále vzdělanější a nezávislejší ženy vlastním rozhodnutím hlásily o vyšší riziko nezaměstnanosti, nižší mzdy, v budoucnosti nižší důchody a celkově vyšší riziko chudoby.

Je jasné, že i tyto argumenty někdo přispěchá vyvrátit: ženám přece nevadí méně peněz a nicotný důchod, ženy se přece pro rodinu rády obětují, v péči vidí naplnění a poslání.  Ostatně není to nic originálního. Mýtus o ženě-trpitelce, která s pokorou přijímá svůj ženský úděl - a přijímá ho radostně, protože je posvátný, v minulosti kráčel bok po boku se systémovými, často zákonnými překážkami, které ženám bránily studovat, pracovat, svobodně se projevovat a realizovat.  Zákonné překážky padaly jedna po druhé, ale mýtus o přirozené touze žen oddat se výhradně péči o druhé se vytrvale drží dál.