Manželé Kordysovi na svobodě: Pořád je to pro nás trauma. S novou situací, s tím štěstím, se teprve sžíváme

Manželé Kordysovi jsou už šest dní opět pospolu. Po odluce dlouhé dva roky a jeden měsíc žije polský pár zase v domě v Heřmanicích u Oder, který jim nejdříve zabavil soud - a další soud jim ho vrátil, když seznal, že propadnutí domu je k trestu osmi let ve vězení a poté vyhoštění z Česka za ceremonie s ayahuascou příliš přísný trest. Prezident Miloš Zeman jim pak minulou středu svým podpisem udělil milost a zrušil tím vězení i vyhoštění. A následně to už šlo rychle.

Milost se podařilo soudně zúřadovat ještě týž den. Když Karolina dostala tu zprávu,  vyrazila na dlouhou pouť z Heřmanic u Oder do věznice v Horním Slavkově na Sokolovsku - dopravou to s přestupy trvá přes sedm hodin. Chtěla manžela přivítat na svobodě hned v první minutě. “A už jsme zase spolu. Je to zázrak,” usmívají se manželé. Přijeli v úterý do Prahy na otočku pozdravit lidi, kteří jim na cestě za svobodou pomáhali, právníky i odborníky.

“Pořád nevím, jestli se mi to nezdá,” usmívá se Jaroslaw Kordys, “ale nezdá, jsem opravdu na svobodě. A cítím velkou vděčnost ke všem dobrým lidem, kteří nám pomohli.” Propuštění z věznice se nakonec událo půl hodiny po půlnoci ze středy na čtvrtek minulý týden. Do rána už Jaroslaw ve vězení čekat nechtěl a vychovatelé i ředitel věznice ho tedy propustili hned, jakmile byl celý proces milosti papírově hotov a manželka na místě.

Spolu s ní čekala na Jaroslawa Kordyse ve vězení ještě jedna návštěva. “Přijel mě tam přivítat na svobodě i Pavel Bém s manželkou. Měl s sebou bubínek, zahrál mi na něj na uvítanou,” líčí Jaroslav Kordys, “pan ředitel věznice udiveně koukal, co se to děje, že tam někdo bubnuje. Bylo to moc milé.” Bém pak odvezl manžele do Prahy, první noc spolu na svobodě nocovali Jaroslaw a Karolina v hotelu, další den navštívili na ministerstvu spravedlnosti ministra Pavla Blažka - také s díky.

Jaroslaw vzpomíná, jak se ve vězení dozvěděl ve videohovoru od svého obhájce, že dostává milost od prezidenta. Vzpomíná na to štěstí i na to, jak mu pak vězeňský vychovatel nabídl, že ho pro jistotu přesunou “na krizový oddíl”, tedy do většího bezpečí, protože věznice měla obavy, že spoluvězni budou Jaroslawovi Kordysovi závidět a mohli by mu ublížit. “Nechtěl jsem. A když viděli spoluvězni v kulturní místnosti večer zprávu, že mi prezident dává milost, kdosi zavolal Dívejte, to je náš Polák - a ostatní tleskali a přáli mi to.” Když nadešel den odchodu z věznice, pomáhali mu „kolegové“ z jeho vězeňského oddílu s taškami - prý by to zvládl sám, ale řekli mu, že přece ve svůj šťastný den nebude tahat věci, ať si to užije.

Jaroslaw Kordys vypráví, že si za mřížemi s lidmi docela rozuměl, stejně jako si s nimi rozumí i na svobodě, a snažil se jim pomáhat: když někoho bolel zub, přiložil mu k němu hřebíček a bolest se prý zmírnila, když někoho bolela záda, udělal mu masáž plastovou vakuovou baňkou, kterou mu Karolina poslala v balíčku do vězení. “A když někdo trpěl psychicky třeba kvůli šikaně, která tam mezi lidmi byla, řekl jsem mu, aby nebojoval, učil jsem ho najít svobodu uvnitř sebe a taky to, že tu mu nikdo vzít nemůže, že lze být šťastný i ve vězení, když člověk v sobě najde lásku,” usmívá se Jaroslaw a přidává vzpomínku na opravdu krásný den, kdy byl šťastný on sám a plně si to uvědomil. “Měl jsem tam práci, chodili jsme k výrobní lince kompletovat autíčka pro děti a já jsem si u toho uvědomil, jak je to krásné - každé autíčko jsem pro jistotu ještě navíc zkoušel, zda je u něj všechno, jak má být, a představoval si, že udělá radost nějakému dítěti. Mluvil jsem s ostatními o tom, že tohle je skutečné štěstí.”

Jeho manželka vedle něj u kavárenského stolku poslouchá slova o radosti a štěstí uvnitř člověka bez ohledu na okolnosti, ale usmívá se o něco méně. Po zatčení v jejich domě před dvěma lety strávila ve vazbě pět měsíců, pak ji soud na rozdíl od manžela pustil na svobodu, ale lehké to pro ni nebylo. “Pořád je to trauma pro nás oba,” říká paní Karolina, “s novou situací, s tím štěstím, se teprve sžíváme.”

Jak to sžívání dopadne, neví ani jeden z nich. Karolinu, která se chystá obnovit přerušené dálkové studium psychologie v Katovicích, to táhne domů do Polska. Jaroslaw by rád zůstal v jejich domě v Heřmanicích, říká, že Česko má rád - i kvůli lidem, které tu poznal. “Chtěl bych pracovat někde u linky. A jednou, až se změní zákony a bude to legální, se třeba bude hodit, že tady žije šaman,” směje se, “mohl bych dělat legální terapie.”

Prozatím by však hlavně rád poděkoval spolu s manželkou všem lidem, kteří jim pomáhali - prezidentu Miloši Zemanovi se chystají napsat děkovný dopis. “Panu prezidentovi, všem odborníkům a lékařům, ministru Blažkovi, který se za nás přimluvil a podal žádost o milost,” vypočítává Jaroslaw Kordys a jmenuje dál. Manželka seznam doplňuje: národní protidrogový koordinátor Vobořil, česká psychedelická společnost, polská konzulka, bývalý prezident Polska Aleksander Kwaśniewski, starostka Heřmanic, vězeňský kaplan, sousedé z Heřmanic, Piráti, kteří rovněž napsali žádost o milost, a taky strana Svobodní, kteří se za ně také přimlouvali. “A našim rodičům,” dodává Jaroslaw, “rodině a přátelům. A mým obhájcům, kteří mě už rok zastupují bezplatně. To mi ve vězení nikdo nevěřil, že existují obhájci, kteří pracují zdarma, protože případ považují za důležitý a jsou hodní.”

On sám by rád zůstal v Česku, má ho rád, i když Karolininu chuť odejít chápe, líbilo by se mu zůstat v Heřmanicích. “Ale my jsme v souladu, já potřebuju Jarka a on mě. Musíme se jen domluvit. Zatím jedeme do Polska k rodičům na Vánoce, těšíme se ze svobody,” uzavírá Karolina Kordysová, “a pak se uvidí.”