Madeleine Albright posunula hranice naší představivosti

„Domníváme se, že neexistuje nikdo, kdo by měl tak bohaté zkušenosti z americké a mezinárodní politiky jako Vy, a kdo by zároveň tak rozuměl našemu regionu a uměl pochopit, co pro něj válka na Ukrajině může znamenat.“ Stálo v žádosti o rozhovor, který jsme před dvěma týdny z Respektu zaslaly bývalé americké ministryni zahraničí Madeleine Albright.

Nešlo jen o důležité jméno pro Česko, díky životním a politickým zkušenostem mohla poskytnout odpovědi i na některá z dilemat, jež dnes v souvislosti s ruskou agresí Evropa řeší. Ať už jde o útěk do cizí země před nepřátelskou mocností (sama Albright během druhé světové války uprchla jako dítě z rodného Československa před nacisty, později podruhé před komunisty do USA) či otázky použití americké vojenské síly v Evropě nebo zápas střední a východní Evropy o možnost svobodně si určit vlastní směřování.

Ve středu 23. března 2022 jsme se dozvěděly, proč jsme nedostaly odpověď – ačkoliv Albright jako česká rodačka nikdy nezanevřela na tuzemská média ani společnost, za kterou ze Spojených států pravidelně přijížděla. Jak vyplynulo z vyjádření její rodiny na Twitteru, Madeilene Albright zemřela ve věku 84 let ve středu brzy ráno na rakovinu.

Válka na Ukrajině a napětí ve východní Evropě jen podtrhují, že odchod Madeleine Albright přichází v době, kdy je zcela zřetelné, co bylo jejím největším přínosem pro rodnou zemi. Byla to právě ona, kdo uvnitř kabinetu tehdejšího prezidenta Billa Clintona jakožto ministryně zahraničí nejvýrazněji prosazovala, aby se Česko spolu s dalšími středoevropskými zeměmi stalo součástí NATO.

Jejich přijetí nebylo po konci studené války zdaleka samozřejmé, na americké scéně zaznívaly (a doposud zaznívají) vlivné hlasy, které namítaly, že pro USA je strategicky nevýhodné poskytnout bezpečnostní záruky i východu Evropy. „Budeme riskovat dobré vztahy s Ruskem“ nebo „je to již zbytečné“, zněly některé z tehdejších námitek. Z pohledu tohoto regionu dnes nelze říci nic jiného než to, co zaznělo v projevu Albright v roce 1999, když se Česko, Polsko a Maďarsko staly součástí severoatlantické aliance: „Halelujah“.

Nelituji ničeho víc

Slovy někdejšího šéfa Clintonova kabinetu Leona Panetty odešla žena, která byla bojovnicí ze studené války. Byla vychována tak, aby pochopila, co je komunismus a v čem spočívá hrozba ze strany Ruska pro svobodný způsob života. A to v době, kdy se ruská politika opět stává jednou z největších výzev, kterým náš region čelí. Albright byla ministryní zahraničí v neopakovatelném historickém okamžiku - poté, co padl Sovětský svaz, Spojené státy neměly konkurenta a zdálo se, že kromě občasných lokálních konfliktů svět směřuje k pokojnější a mírovější etapě. Dnes situace je jiná, Madeleine Albright se však zasloužila o to, aby střední Evropa do neklidných let vstupovala z nejlepší možné pozice – v podobě jistoty členství v euroatlantické bezpečnostní alianci.

„Vyrostla jsem s tím, že Američané osvobodili Evropu. Pocházím z kontinentu, kde se stala spousta zla jen proto, že dobří lidé příliš čekali, než se rozhodli, co dělat. Já věřím v sílu Ameriky,“ řekla Madeleine Albright americkému magazínu Foreign Policy v roce 1999, těsně předtím než NATO v čele s Američany začalo bombardovat srbské vojenské cíle v tehdejší Jugoslávii ve snaze zastavit probíhající etnické čistky.

Ochota sáhnout k vojenskému řešení a nečekat odrážela nejen víru v to, že Spojené státy jsou silou dobra, ale i zkušenost se situací, kdy svět fatálně zaváhal. „Nelituji ničeho víc,“ uvedla v roce 2014, dvacet let po rwandské genocidě. Na jejím začátku Spojené státy v OSN – kde je reprezentovala právě Albright coby americká velvyslankyně – nepodpořily vojenský zásah v této zemi.

Po oznámení úmrtí Albright se na titulních stranách předních západních deníků objevily nekrology připomínající kariéru česko-americké političky. Přiložené fotografie zachycující vrcholná jednání špiček Clintonova kabinetu stačí jen prolétnout, aby bylo jasné, čím drobná, jen 147 centimetrů vysoká Albright vyčnívala – mezi muži s vykasanými rukávy bílých košil byla mnohdy jedinou ženou. Když ji Bill Clinton v roce 1997 navrhl do funkce ministryně zahraničí a následně ji americký Senát jednohlasně potvrdil, stala se první ženou, která kdy jeden z nejvlivnějších postů světa zastávala.

Politické názory ani schopnost být ve vyjednávání v případě potřeby nekompromisní ji ale od mužských kolegů nijak neodlišovaly. Možná naopak, pokud se něčím lišila, tak občasnou tendencí nebrat si servítky, které by člověk od vrcholné diplomatky mohl očekávat. Když například palestinský vůdce Jásir Arafat chtěl v roce 2000 opustit jednání v Paříži, Albright řekla své ochrance, aby „zavřeli brány“ a Arafata nenechali odejít, dokud jednání úspěšně neskončilo.

Občas svůj vzdor dokázala vyjádřit i jinak. Albright byla známá pro pečlivě vybrané oblečení ozdobené nejrůznějšími brožemi - od malých, abstraktních návrhů až po ty velké. Když se v minulosti módní novináři snažili popsat její kolekci o více než 300 brožích, vypadalo to ve zkratce následovně: od volebních odznaků jako „Volte Jimmyho Cartera“ nebo „Barack Obama For President“ přes špendlík s Micky Mousem až po brože vážek, žab, leopardů, medvědů, růžového prasátka nebo klavír či dechové nástroje. Nešlo jen o módní doplňky, ozdoby na oblečení reflektovaly podle Albright její náladu nebo názor. Když například zjistila, že Rusové se snažili odposlouchávat („bugged“) její kancelář na americkém ministerstvu zahraničí, nosila poté na jednání s nimi brož velkého brouka („bug“).

Putin dělá historickou chybu

Jak ve svém vyjádření zdůraznil americký prezident Joe Biden, ani po odchodu z ministerské funkce veřejný prostor nikdy fakticky neopustila. Jako předsedkyně Národního demokratického institutu se po více než dvě desetiletí zasazovala o prosazení demokratických principů, vyučovala zahraniční politiku na Georgetownské univerzitě nebo v Korbelově centru pro mezinárodní studia na univerzitě v Denveru a také se věnovala podpoře a mentorování nové generace žen, mimo jiné prostřednictvím založení institutu pro globální záležitosti na Wellesley College, kde sama studovala. „Představovala vždy síly dobra, důstojnosti a slušnosti,” uvedl Biden v oficiálním vyjádření.

A ani měsíc před smrtí nepřestala komentovat aktuální dění. V článku pro The New York Times uveřejněném den před začátkem invaze a nazvaném „Putin dělá historickou chybu“ vzpomínala na první setkání s ruským prezidentem v roce 2000. Do deníku si tenkrát zapsala, že „Putin je malý a bledý a tak chladný, že připomíná plaza“. A už tehdy byla přesvědčená, že bude chtít obnovit padlý Sovětský svaz. „Namísto dláždění ruské cesty k velikosti,“ napsala letos v únoru pro americké noviny, „by invaze na Ukrajinu zajistila Putinovi hanbu tím, že by jeho zemi nechala diplomaticky izolovanou, ekonomicky zmrzačenou a strategicky zranitelnou tváří v tvář silnější a jednotnější západní alianci.“ A podle dosavadního vývoje se její předpoklad i díky statečnému boji Ukrajinců naplňuje.

V určitém smyslu nešlo Madeleine Albright minout. S jejím jménem se pojila mnohá prvenství. Jako dítě uprchlíků, jehož rodiče oproti Američanům „jedli až moc knedlíků“, se stala první velvyslankyní při OSN, která se nenarodila v USA. Americký sen o svobodě a rovnosti příležitostí si prožila na vlastní kůži, i díky tomu v něj nikdy nepřestala věřit.

V pozici první americké ministryně zahraničí pak razila cestu svým následovnicím, jako byla Condoleezza Rice nebo Hillary Clinton. Ale nejen jim. „Vždycky mě těšilo, když za mnou přišly mladé ženy s tím, že díky mně se začaly zajímat o zahraniční politiku nebo že se rozhodly zvládnout kariéru i děti. Vzorem jsem však nikdy nechtěla být, protože jsem také spoustu věcí zvorala,“ řekla v roce 2015 Respektu.

Ať už šlo o vliv na mezinárodní politiku, o postavení, které si jako česká rodačka vybudovala v nejmocnější zemi světa, nebo obraz ženy (a matky tří dcer) ve veřejném prostoru, žila Madeleine Albright život, kterým posunula hranice naší představivosti.