Které vědecké záhady, na něž člověk nestačí, rozluští stroje?

Pomůže nám umělá inteligence, která se nedávno naučila přirozeně komunikovat lidskými jazyky, rozšířit hranice poznání? Nabídne třeba nový pohled na tajemství dědičné informace, „programovacího jazyka“ života? Jinými slovy – umožní nám lépe pochopit, jak z kódu DNA vzniká nesmírná složitost živých organismů? Mezi odborníky se o tom právě teď vede zajímavá debata. Bioinformatici upozorňují, že DNA není na rozdíl od umělé inteligence nebo angličtiny produktem lidského mozku. Je to záznam plný šumu, sekvencí prastarých virů, které kdysi napadly předky člověka, úseků, které zřejmě nemají žádný informační obsah; kód vytesaný stovkami milionů let chaotické evoluce. Je to obraz připomínající rozmazanou fotografii, v níž může být extrémně těžké hledat relevantní souvislosti a vztahy. A to je problém, s nímž si AI nejspíš neporadí – už proto, že nejsou k dispozici data, na nichž by ji bylo možné trénovat.

Stanislav Fort ze světově proslulé počítačové firmy DeepMind však nedávno v debatě organizované Respektem zaujal publikum opačným názorem. Upozornil, že data, na nichž byly zpočátku trénovány velké generativní jazykové modely typu ChatGPT, zjednodušeně chatboti, byla rovněž velmi špatná a chaotická. Tvořil je neuspořádaný obsah internetu včetně excelových tabulek plných čísel, náhodných konverzací lidí na sociálních sítích a podobně. „Přesto se zdá, že model tu získal nějaké fragmenty kognitivních schopností,“ řekl Fort a doplnil, že v dalších kolech tréninku, které již probíhaly na menším množství kvalitnějších dat, vznikl systém, který do jisté míry „přemýšlí lidským způsobem“. To nikdo nečekal a nelze vyloučit, že podobně může umělá inteligence (AI) překvapit i při zkoumání dědičné informace.

Podobné výměny názorů ukazují, v jak zajímavé době žijeme a jakou roli může AI ve vědě coby struktuře „studia světa“ sehrát. Zatím vědcům například sumarizuje odborné články, pomáhá jim s programováním, s psaním vlastních textů, zpracováním dat, počítačovými simulacemi, s rešeršemi. Podle Jana Kulveita z Centra pro teoretická studia UK se AI ve vědě stává nepostradatelnou pomůckou na způsob internetu. „Aplikace vidím úplně všude,“ shrnuje Kulveit.

V praktičtější rovině umělá inteligence například rozpoznává rakovinové nádory na rentgenových snímcích a určuje lékařské diagnózy, někdy lépe než člověk, nebo navrhuje nové materiály. Ve všech oblastech svého využití ovšem zatím obvykle hraje spíše pomocnou roli; usnadňuje například výpočty, které by byly v praxi nezvladatelné i pro největší superpočítače, hledá souvislosti v datech a podobně. Nezastává ještě úlohu samostatného, nezávislého výzkumníka. Zároveň je ale možné, že jsme v tomto ohledu teprve na začátku revoluce.