Kde jinde brát než v ziskových firmách?

Po týdnech náznaků oznámil ministr financí Zbyněk Stanjura přesnější obrysy nové daně nazývané jako „windfall tax“ nebo válečná daň. Vláda ji uvalí od příštího roku na vybrané ziskové firmy, peníze mají sloužit na tlumení vysokých cen energií. Výnos má činit 85 miliard, což je možná největší zvýšení daní od zavedení EET.

Daň se bude vztahovat na šest největší bank, energetiku a naftařský sektor. Firmy ji budou odvádět z nadstandardního zisku, což nastane v situaci, kdy někdo vydělá o pětinu víc, než byl jeho průměr let 2018–2021. Výdělky nad tuto úroveň budou místo standardních 19 procent zdaněny sazbou 60 procent, tedy nejvyšší měrou, o jaké se dosud mluvilo. Opatření má být dočasné a skončit v roce 2025.

První odvody se uskuteční už příští rok, a to formou záloh vypočtených z čísel za rok 2022. Zavádět novoty k tíži poplatníků v průběhu zdaňovacího období nicméně podle ministerstva financí zdejší zákony neumožňují, proto skutečná zdaňovací povinnost vznikne až ze zisku za rok 2023.

Solidarita a spravedlnost

Nové daně za normálních okolností nejsou žádnou ctností, ale Česko není v normální době. Vede ekonomickou válku se zemí, která byla donedávna hlavním dodavatelem energií a energie využívá jako nástroj, jak poškodit zdejší ekonomiku a zlomit chuť zdejší veřejnosti v odporu pokračovat. Jestli je cílem válku vyhrát, jsou na to potřeba peníze - a v takové situaci by bylo chybou se na ziskové firmy neobrátit. Nejen z finančních důvodů, ale i kvůli snaze zachovat ve společnosti pocit spravedlnosti a solidarity, a tím i výdrž v náročném boji, kvůli němuž jsou rázem všichni běžní smrtelníci chudší, zatímco některé firmy bohatší.

Banky a další zdaňované firmy se proti novému opatření ohradily, ale těžko v jejich argumentaci najít něco víc než přirozenou stížnost někoho, po kom někdo další chce víc peněz než doposud. Mluvčí největšího zdejšího těžaře hnědého uhlí a majitele dvou velkých uhelných elektráren Pavla Tykače si posteskla, že jde o krok „jednoznačně namířený proti nejlevnějším energetickým zdrojům“.

Jako by právě v tom nebyla podstata vládního záměru. Pojem windfall se obvykle překládá jako dar z nebes, v nynějším kontextu bonus pramenící z válečné situace. Výrobci elektřiny – zvláště pak ti, vyrábějící levně z uhlí, jádra, ale i slunce nebo větru – jsou vzhledem k mimořádně vysokým prodejním cenám v nečekané výhodě a těžko mohou vládě upřímně vyčítat, že se v době rozpočtové nouze obrací právě na ně.

U bank je hledání vznešených důvodů složitější. Nové evropské dohody, týkající se dodatečného válečného zdaňování, o bankách nemluví, česká vláda se na ně zaměřila jako jedna z mála a ryze oportunisticky. Bankovnictví je obor, o kterém ví, že v něm je kde brát. Navíc je silně regulovaný. Hospodaření finančních domů podléhá drobnohledu bankovního dohledu, je tedy obtížné s účty laborovat a daním se vyhýbat. Jistý dar z nebes – a tedy i legitimitu k mimořádnému zdanění – ale lze najít v dnešní době i u bank, jimž hraje do karet vysoká inflace (tažená energetikou, tedy válkou) a na ni reagující růst úrokových sazeb centrální banky.

Čím jsou její sazby vyšší, tím víc běžné banky dostanou, když si u ČNB uloží přebytečné klientské vklady, což také ve velkém dělají. Jak už to v Česku bývá, u hypoték šly úroky nahoru rychle s inflací, ale u vkladových produktů úročení stoupá jen zvolna, protože vkladů mají velké banky dost (víc, než jsou schopny upotřebit při nabízení úvěrů). Nemusí o ně u klientů soupeřit a bez rizika si je nechávají v centrální bance zhodnotit, momentálně sedmi procenty.

Pohlídat řetězec

V energetice – jak vyplynulo až z čtvrtečního Stanjurova vystoupení – bude jeho úřad nejspíš postupovat o něco důsledněji, než se v prvních náznacích uvádělo. Kromě zdanění mimořádných zisků se počítá s tím, že nad určitý práh už si výrobci nebudou smět své tržby ponechat vůbec a že své výnosy pak už kompletně odevzdají státu. Rada ministrů EU se minulý týden dohodla, že touto hranicí bude 180 eur za megawatthodinu, ale jednotlivé státy mohou tento práh pro levnější zdroje ještě snížit.

To má Stanjura v plánu, navíc chce regulovat i marže dalších aktérů v obchodním řetězci tak, aby elektrárna nemohla prodat proud pod 180 eur a nechat nadměrný zisk další firmě v pořadí. „S největší pravděpodobností přistoupíme k věcnému usměrnění cen,“ uvedl ve čtvrtek Stanjura s tím, že touto formou se bude stát snažit hlídat ceny u všech obchodníků a dodavatelů na cestě od elektrárny až po konečného zákazníka.

Nic podrobnějšího ministr k tomuto plánu ve čtvrtek neuvedl, není tedy jasné, jak bude chtít postupovat, pokud někdo prodá elektřinu přes dlouhý mezinárodní řetězec firem, do kterého třeba účelově zapojí pár článků se sídlem v daňových rájích. Na první poslech přitom jde o důležitou nuanci -  zvlášť v českém prostředí, kde je hodně elektřiny na příští rok už prodáno dopředu za ceny pod 180 eur a práh zaměřený jen na výrobce by tedy nic nevyřešil.

Proč jen my?

Slabinou vládního návrhu je, že některé firmy ho mohou právem vnímat nespravedlivě kvůli zacílení jen na ně. Alternativní možností bylo to, co vládě doporučoval už před měsícem třeba česko-americký ekonom Jan Švejnar, a sice zavést progresivní zdanění pro všechny mimořádné zisky. Z války mohou nečekaně profitovat podnikatelé z mnoha oborů. Šlo tedy postupovat plošně a na zisky, jež by výrazně (třeba právě o zmíněnou pětinu) převyšovaly dlouhodobý průměr příslušné firmy, nasadit vyšší sazbu než obvyklých 19 procent.

Pocit solidarity by podpořilo i uznání největšího omylu ODS z dob, kdy dnešní vláda dělala opozici Andreji Babišovi a podpořila jeho verzi rušení superhrubé mzdy, na níž vydělali nikoli chudí, ale v první řadě ti nejbohatší. To se částečně opakuje i nyní při pomáhání s energetickou drahotou. Stát neumí zúřadovat energetickou pomoc tak, aby z utracených miliard měli prospěch jen ti potřební.

Náhradním řešením jsou proto plošná, a tím pádem drahá opatření, kdy nejvíc peněz znovu skončí u těch, kdo jich už nejvíc mají. Fixní podpora 2000 nebo 3500 v rámci úsporného tarifu se vyplácí na každé odběrné místo, majitelé více nemovitostí ji tedy dostanou víckrát. Podobně na cenových stropech nebo na odpuštění poplatků za zelené zdroje ušetří nejvíc ti, kdo mají největší spotřebu.

Skutečnou solidaritou – v době, kdy rozpočet zůstává v dříve nemyslitelném schodku okolo 300 miliard – by bylo menší rozdávání a větší zdanění těch, kdo si mohou solidaritu dovolit. K tomu se nicméně vláda vedená ODS těžko kdy odhodlá, ať už ze strachu uznat chybu nebo z obavy sáhnout na peníze své voličské základně. Dobře, že aspoň u ziskových firem sebrala odvahu zakročit, byť před válkou pro ni bylo jakékoli zvedání daní tabu.