Jsme ve fázi dějin, kdy ke skutečným řešením vedou jen radikální opatření

„Ne.“ Nejstručnější možnou odpověď dal spolkový kancléř Olaf Scholz na otázku, zda se chce účastnit veřejné debaty o krizi jeho kabinetu a sociální demokracie. A v následujících dnech, kdy se porážka všech tří vládních stran ve volbách do Evropského parlamentu propírala v médiích, k ní také opravdu nic neřekl. Odmítnutí demokratické diskuse je důvod k naštvání, ale důležitější je přijít této krizi kancléře i SPD na kloub. 

Nejstarší německá politická strana nese svoji pochodeň už 161 let a snadno tak propadneme dojmu, že tu s námi bude navždy. Ale její plamen také může velmi rychle vyhasnout – a právě od evropských voleb, kdy SPD zaznamenala na spolkové úrovni historicky nejhorší výsledek, jsou takové pochybnosti zcela namístě. To bolí, vždyť v existenční krizi není ledasjaká strana. Sociální demokracie je srdcem německého stranického systému, je to strana nás všech. 

Děsivý přitom není ani tak katastrofální volební výsledek (13,9 procenta), ani strategické chyby minulých týdnů. Jako třeba způsob kampaně, ve které strana vsadila na příslib „míru“ a Scholze vykreslovala jako „kancléře míru“. Přitom právě jím vedený kabinet dodává zbraně do ukrajinské válečné zóny a Scholz jen pár dní před volbami bez vysvětlení změnil názor a povolil Ukrajině používat německé zbraně k útokům na ruské území. Vsadit v této situaci na slogan s „mírem“ může být jen plodem čirého zoufalství nepochybně inteligentních lidí, kteří v kancléřství a v centrále SPD pracují.  

Pak jsou tu chyby jednotlivců, třeba spolupředsedy SPD Larse Klingbeila. Vedl antifašistickou kampaň, ale když vykreslování Alternativy pro Německo (AfD) coby fašistické hrozby neuspělo, tak ji po volbách ještě vystupňoval a AfD označil za „nacistickou“. Zdá se, že už je opravdu zralý na dovolenou. A co se stalo s talentovaným mladým lídrem SPD Kevinem Kühnertem, který nynější volební porážku zdůvodnil koaličními partnery, liberální FDP a Zelenými?  

Obavy o přežití sociálnědemokratického plamene ve víru dějin však vyvolává hlavně nedostatek energie, prázdnota a hluboká únava, jež se v poslední době projevují ve slovech, na tvářích a v gestech téměř všech vedoucích sociálních demokratů. Naprostá absence sebemenšího nápadu, jak by věci mohly pokračovat. SPD se přitom vždy dařilo díky tomu, že existovalo zajímavé napětí mezi jejím idealistickým programem a realitou, mezi sociálnědemokratickou vizí a nutným pragmatismem. Avšak zdá se, že toto napětí je pryč. Jako by už SPD nedohlédla dál než do současnosti. 

Scholz svým stranickým kolegům samozřejmě nezakázal projevovat emoce, říkat zajímavá slova, přinášet vize. Ale z něj samotného dennodenně vyzařuje jejich nepřítomnost a po dvou a půl roku ve funkci kancléře se tím nakazila velká část vedení SPD. Nynější krize sociální demokracie se nedá vysvětlit bez politické osobnosti Olafa Scholze, která omezuje celou vládní koalici a SPD zvlášť. Pokud tímto způsobem povládne ještě dlouho, hrozí, že se lidem jeho osobnostní limity budou jevit jako metafora limitů veškeré politiky. 

Politické posluhování 

Kancléři Willy Brandt, Helmut Schmidt, Helmut Kohl, Gerhard Schröder a po jistém čase i Angela Merkel dokázali s Němci navázat citový vztah. Scholz toho stále není schopen, není možné se s ním ztotožnit. Svým způsobem se ještě nestal „kancléřem Němců“, „kancléřem lidí“.  

Tento deficit má důsledky pro povahu jeho politiky, protože občany dokáže nanejvýš uklidnit, ale ne pro cokoli nadchnout. To pak vede k tomu, že Scholz v nejlepším případě pouze zjišťuje, co si přeje většina obyvatel, a následně její vůli realizuje. Není schopen názor veřejnosti měnit, posouvat.